Článek
Byla jsem nejstarší, sestra o 2 roky mladší a bratr mladší o 3 roky. Našeho tatínka tehdejší režim vyhodil z práce, protože byl pracující inteligence a ještě k tomu bezpartijní. Stárnoucí člověk je vlastně k ničemu. Už se z toho nikdy nevzpamatoval. Naše maminka musela zaopatřit velkou rodinu, dálkově si dokončila VŠ, kterou musela přerušit kvůli okupaci Hitlerem. Učila na základce a živila celou rodinu sama. Vlastně jsme to jako děti moc nechápaly. Tatínek se začal „toulat“. Nepřišel domu i několik dní, přespával ve včelíně. Doma poslouchal Svobodnou Evropu, vařil maso z nouzového výseku, a nadával na komouše.
Vánoce, stromeček ozdobený kakaem, smíchaným s cukrem a sádlem obalený ve staniolu. Pod stromečkem zazářil dárek, jediný dárek. Panenka s vlásky a mrkacíma očičkama.. Ale rozhodně nebyla pro mne. „Jsi už velká, závidět se nemá, musíš přát ostatním, mít radost, že jsou šťastní.“ Já jsem hračky vlastně nikdy neměla, musela jsem si je vyrábět sama, většinou z papíru. Musíš být pracovitá a obětavá, jen tak tě budou mít lidi rádi a tak jsem se naučila nikdy nezávidět. Ano, když něco moc chci, a líbí se mi to u někoho jiného, musím si to pořídit jedině sama. Jen vlastníma rukama a vlastní vůlí, jinak to není moje. Také mi rodiče vysvětlili, že na první dítě jsou přídavky na děti od státu 90 Kčs. Takže 25 Kčs na žákovskou jízdenku do školy a pak 3 Kčs na den. Připomínám, že za to bylo 10 rohlíků, nebo 3 jízdy tramvají. Rozhodně jsem si nemohla koupit něco na sebe, ani potřeby do školy. Oblečení jsem nosila po mladší sestře, které už odložila na půdu. Sestřička měla 5 Kčs na den, protože na druhé dítě byly přídavky 140 Kčs. Bratr ještě chodil do základky. Kolik měl peněz, nevím, už jsem tam nežila. Pokusila jsem se o sebevraždu. Ani já sama jsem tenkrát nevěděla, proč už nechci žít. Neuměla jsem si to zodpovědět.
Mimochodem ta panenka, která mě naučila nezávidět, ale přát, se válela už v únoru s rozmáčenou sádrovou hlavičkou ve sněhu na dvorku. Pobrečela jsem si, ale žila dál v přesvědčení, že lásku a zájem lidí si musíme zasloužit „obětavou prací“ jako v té pohádce, kde se přebíral rozsypaný hrách.
Našla jsem si kluka a odešla z rodného domu, kde jsem už nemohla zůstat k velké radosti sestry, která měla teď tátu, mámu i jejich dům, všechno pro sebe. Já jsem začala nový život a těšila se, že si ho vybuduji svýma vlastníma rukama. Chodila jsem se svým klukem po Brně a každý desátý krok jsme si dali pusu. Pak jsme se domluvili, že si musíme oba dokončit školu. Protože muži jsou důležitější, on se přihlásil do dalšího semestru stavařiny, a já chodila pracovat na revolverový soustruh do Transporty Brno. Výdělek jsem spravedlivě dělila do posledního haléře. Jenže po čase jsem zjistila, že můj milý nechodí na přednášky, a peníze utrácí jen tak, všelijak, nevím jak.
Práce šlechtí člověka.
Bylo to neuvěřitelně kruté, byla to zrada. Polínko přiložila i moje tchyně, - jsi špatná hospodyně, neumíš vařit, nepřinesla sis ani věno, ani noční košili. Jsi jen bída a smrad. Neumýváš moje WC, kde nejsi ani doma, my tě tu nechceme.
Můj muž se mnou, už těhotnou, odešel z Brna do malého města, kde jsme dostali zaměstnání s bytem. Zase, už podruhé, jsem se volně nadechla.
Ale syna jsem nikomu neukradla, jak mě pak tchyně po celá další dlouhá léta vyčítala, než jsem to ukončila a odstřihla pevný telefon. Tchyně umřela sama, opuštěná, bez syna, bez vnoučat, v nedožitých 80 letech. Asi jsem za to mohla já. A také moje svědomí.
Dnes vím, že se je někde hluboko v lidech zaseklá chyba, lásku si nekoupíme prací, ani obětavostí.
Můj muž umřel s Alzheimerem. Starala jsem se o něj pečlivě až do posledního dechu. Naše čtyři děti tomu až příliš dobře rozuměly. Byly už velké.
Pravda a láska vítězí, to přece ví každý.
Ano, ale - musíme vědět proč.
