Článek
Když se Marie do domu v Jihlavě nastěhovala, byl před jejich vchodem jen kus udusané hlíny.
Panelák měl čtyři vchody. Před každým pár betonových dlaždic, nízké keře a trávník, který v létě většinou zežloutl.
U jejich dveří se po dešti drželo bláto.
Se sousedkou Růžičkovou tehdy koupily první cibulky tulipánů.
„Aspoň tady bude něco barevného,“ řekla Růžičková.
První rok jich vykvetlo sedm.
Později přibyly narcisy, levandule, rozchodníky a dvě růže. Nebyl to velký záhon. Člověk ho minul několika kroky.
Přesto se o něj vždycky někdo musel postarat.
Nejdřív na to byly dvě.
Když paní Růžičková zemřela, zůstala Marie sama.
Na jaře ostříhala staré stonky. V létě nosila z přízemí vodu. Jednou za několik let vyměnila část zeminy a na podzim zahrnula růže.
Měla dvě konve.
Zelenou plastovou a starou modrou, které manžel kdysi opravil držadlo kusem drátu.
Manžel byl šest let po smrti, ale Marie modrou konev pořád používala.
V domě se mezitím lidé měnili.
Dřív znala skoro všechny. Dnes už ne.
Ve čtvrtém patře bydlel mladý pár s dítětem. Ve druhém byt pronajímali a nájemníci se střídali. Některé nové sousedy Marie poznávala jen podle auta.
Ona sama patřila mezi lidi, kterým ostatní volali, když nevěděli, kde se zavírá voda nebo komu patří věci ve společné kočárkárně.
Záhon nikomu nepatřil.
To Marie věděla.
Byl na společném pozemku.
Jen se o něj tak dlouho starala, že o tom přestala přemýšlet.
Na jaře jí dcera zaplatila tři týdny v lázních v Třeboni.
Marie nejdřív říkala, že je to zbytečné.
Nakonec odjela.
Před cestou zazvonila na Hlaváčka z přízemí.
„Kdyby bylo vedro, nalil bys trochu vody k růžím?“
„Jasně.“
Modrou konev mu nechala u sklepa.
V Třeboni měla dopoledne procedury a odpoledne chodila po městě. Druhý týden jí Hlaváček napsal, že v Jihlavě prší.
Marie mu poslala palec.
Poslední den koupila na trhu malou bílou kopretinu v květináči.
Chtěla ji dát k levanduli.
Dcera ji přivezla domů krátce po čtvrté.
Marie si změny všimla už z auta.
Před jejich vchodem stála černá škodovka. Ne podél silnice jako dřív, ale skoro u chodníku.
„Od kdy se parkuje až tady?“ zeptala se.
Dcera zpomalila.
Teprve potom Marie uviděla zem.
Místo záhonu byl světlý štěrk.
Na něm dvě bílé čáry.
Jedno místo obsadila škodovka, druhé bylo volné.
Marie chvíli seděla.
Na klíně držela květináč s kopretinou.
„Mami,“ řekla dcera.
Marie otevřela dveře.
Došla až k autu a podívala se pod něj, jako kdyby tam snad něco zůstalo.
Na kraji parkovacího místa byla trocha hlíny.
Jinak nic.
Když vešly do domu, vycházel z přízemí Hlaváček se psem.
„Kde je záhon?“ zeptala se Marie.
Hlaváček se zastavil.
„To se dělalo minulý týden.“
„Co se dělalo?“
„Ta parkovací místa.“
Marie se na něj dívala.
„A ty kytky?“
Hlaváček sklopil oči ke psovi.
„To šlo pryč.“
Ve výtahu jí dcera položila ruku na rameno.
Marie ji sundala.
Ne proto, že by se na ni zlobila. Jen v tu chvíli nechtěla, aby ji někdo utěšoval.
Doma otevřela počítač.
E-mail našla skoro okamžitě.
Pozvánka na schůzi SVJ jí přišla deset dní předtím.
V programu stálo několik bodů.
Oprava světel.
Revize rozvodů.
Úprava předzahrádek a navýšení parkovací kapacity.
Marie přílohu v lázních neotevřela.
Další den zazvonila na předsedu výboru.
Petr Konečný bydlel ve třetím patře.
„Pojďte dál,“ řekl.
Marie nešla.
Zůstala stát mezi dveřmi.
„Proč jste mi neřekli, že se bude rušit ten záhon?“
Konečný chvíli hledal slova.
Pak řekl, že to bylo na schůzi.
„Já byla pryč.“
„To vím.“
„Tak proč mi nikdo nezavolal?“
Konečný se opřel o dveře.
„Paní Nováková, já jsem vůbec nevěděl, že je to nějak…“
Nedořekl to.
Marie čekala.
„Že je co?“
„Že je to pro vás tak důležité.“
To ji překvapilo.
Neurazilo.
Spíš překvapilo.
„Já se o to starám přes dvacet let.“
„To víme.“
„Tak asi bylo.“
Konečný jí vysvětlil, že u domu chybějí parkovací místa. Návrh prošel většinou hlasů a stejné úpravy se mají časem udělat i u dalšího vchodu.
Marie věděla, že s parkováním je problém.
Večer auta stála na trávě nebo u kontejnerů.
„Kdo tam teď parkuje?“ zeptala se.
Konečný pokrčil rameny.
„Kdokoliv z domu. Není to přidělené.“
Marie přikývla.
„Dobře.“
Otočila se k odchodu.
„Paní Nováková.“
Zastavila se.
„Mohli bychom vám udělat záhonek vzadu.“
„Nemusíte.“
První týden chodila kolem nových míst a pokaždé se podívala, kdo na nich stojí.
Často tam parkovala červená octavia mladé rodiny ze čtvrtého patra.
Jednou se s nimi potkala.
Mladá žena vytahovala z auta dítě v sedačce a vedle ní ležely dvě tašky s nákupem.
„Dobrý den,“ řekla.
Marie pozdravila.
Žena chvíli váhala.
„Vy jste měla ten záhonek, že?“
Marie přikývla.
„Byl moc hezký.“
„Děkuju.“
Žena zavřela kufr.
„My jsme pro ta místa hlasovali.“
Marie nic neřekla.
„Večer jsme parkovali až nahoře u školy. S malým je to někdy…“
„Já vím.“
Žena se odmlčela.
„Stejně mě mrzí, že vám to nikdo neřekl.“
Marie se podívala na autosedačku.
Dítě spalo.
„Mě taky.“
Pak šla domů.
Kopretinu měla pořád na parapetu.
Za několik dní jí začaly žloutnout spodní listy.
Marie vzala květináč a sešla před dům.
Vedle dveří stála velká betonová nádoba, ve které několik let přežíval starý jalovec.
Marie ho vytáhla.
Kořeny šly ven skoro samy.
Nasypala dovnitř novou hlínu a kopretinu zasadila doprostřed.
Když skončila, všimla si, že ji ze dveří sleduje Hlaváček.
„Mám ještě tu tvoji konev,“ řekl.
„Tak mi ji dej.“
Za chvíli se vrátil s modrou konví.
Podal jí ji.
„Já jsem byl na té schůzi.“
Marie zalévala.
„To vím.“
„Hlasoval jsem proti.“
Marie položila konev.
„Proč?“
„Protože jsem věděl, že tě to naštve.“
„Tak jsi mi mohl zavolat.“
Hlaváček přikývl.
„Mohl.“
Marie si vzala konev a šla domů.
Na další schůzi SVJ přišla.
Sedla si dozadu.
Probírala se oprava střechy, zálohy na teplo a kontejnery.
K parkovacím místům se nikdo nevracel.
Ani Marie.
Po schůzi ji Konečný zastavil na chodbě.
„Jak se vám daří ta kytka před domem?“
„Dobře.“
„Viděl jsem, že jste tam něco zasadila.“
Marie se pousmála.
„To jste si všiml.“
Konečný na chvíli zmlkl.
„Všiml.“
Na jaře kopretina vykvetla znovu.
Nebyla velká.
Pár bílých květů vedle dveří.
Marie ji večer zalévala modrou konví.
Na místě bývalého záhonu stála červená octavia a vedle ní tmavý kombík.
Když se vracela nahoru, potkala mladou sousedku s dítětem.
Chlapec už chodil.
Zastavil se u květináče a chtěl jednu kopretinu utrhnout.
Maminka ho chytila za ruku.
„Nech ji. Ta je paní Marie.“
Marie se na květinu podívala.
Pak odemkla dveře a šla domů.
