Článek
Matyáš k ní chodil každou středu.
Jeho rodiče bydleli v Brně, asi čtyřicet minut autem od vesnice, kde Alena zůstala sama v domku po rodičích.
Syn Tomáš pracoval dlouho a snacha Petra měla ve středu odpolední směnu.
Alena proto vnuka vyzvedávala ve školce.
Matyáš znal cestu k babičce skoro nazpaměť.
Věděl, kde mají psa, který štěká přes plot, kde se na jaře drží voda a že u babičky se boty nechávají v malé chodbě.
„Babi, co bude dneska?“
„Co chceš?“
„Lívance.“
„Zase?“
„Jo.“
„Tak budú lívance.“
Matyáš se zasmál.
„Maminka říká budou.“
„Tak maminka říká budou.“
„A ty říkáš budú.“
„No.“
„Proč?“
Alena pokrčila rameny.
„Protože tak mluvím.“
Matyáš měl podobné rozdíly rád.
Když Alena řekla, že „su doma“, zopakoval to.
Když na něj zavolala „poď sem“, chvíli pak chodil po kuchyni a říkal „poď, poď“.
Aleně to připadalo legrační.
Ve školce podle ní mluvil jako ostatní děti.
Nikdy ji nenapadlo, že by to měl být problém.
Jednou v sobotu přijeli Tomáš s Petrou na oběd.
Matyáš běhal po zahradě a Alena nosila ven talíře.
„Babi, já su hladovej!“ zavolal od plotu.
„Tak poď jíst.“
Tomáš se zasmál.
„Za chvíli bude mluvit jak ty.“
„No a co?“
Petra se na Matyáše podívala.
Nic neřekla.
U oběda použil „su“ ještě dvakrát.
Potom „budú“.
Alena si všimla, že ho Petra pokaždé opravila.
„Jsem.“
Matyáš po ní slovo zopakoval a za chvíli mluvil dál.
Po obědě šla Petra s Alenou do kuchyně.
Pomáhala odnášet talíře.
„Aleno, můžu vás o něco poprosit?“
Vykaly si od začátku.
Alena už několikrát navrhla tykání, ale Petra říkala, že si nemůže zvyknout.
„Jasně.“
Petra chvíli skládala nádobí.
„Nemohla byste před Matyášem trochu míň používat ty nářeční výrazy?“
Alena se otočila.
„Jaké?“
„Třeba su. Budú. Poď.“
Alena čekala.
Petra vypadala vážně.
„Ty to myslíš doopravdy?“
„Ano.“
„Proč?“
„Začal to říkat i ve školce.“
„Tak to říká.“
Petra položila talíř do dřezu.
„Paní učitelka ho už opravovala.“
„Tak ho opravila.“
„Jenže on jí řekl, že to má od babičky a že tak je to taky správně.“
Alena se pousmála.
„No vidíš.“
Petra ne.
„Mně to moc vtipné nepřijde.“
Alena vzala utěrku.
„Já přece nemůžu přemýšlet nad každým slovem, co doma řeknu.“
„Nemusíte nad každým.“
„Tak nad kterými?“
Petra chvíli hledala odpověď.
„Jen aby si nezvykl.“
Alena položila utěrku.
„Já jsem si zvykla a normálně jsem chodila do školy.“
„Já vím.“
„Tomáš taky.“
„Já vím.“
„Tak čeho se bojíš?“
Petra vydechla.
„Nechci, aby pak ve škole mluvil divně.“
V kuchyni bylo ticho.
Alena se podívala směrem ke dveřím na zahradu.
„Divně.“
„Nemyslela jsem vás.“
„Ale mluví po mně.“
Petra sklopila oči.
„Tak jsem to nemyslela.“
Alena už nic dalšího neřekla.
Když rodina odjela, začala sklízet ze stolu.
Věta jí zůstala v hlavě.
Aby nemluvil divně.
Druhý den zavolal Tomáš.
„Mami, nebuď na Petru naštvaná.“
„Nejsem.“
„Jsi.“
„Trochu.“
Tomáš chvíli mlčel.
„Ona to hrozně řeší.“
„To vidím.“
„Má strach, aby ho pak děti neopravovaly nebo se mu nesmály.“
„Kvůli slovu su?“
„Já nevím.“
Alena se podívala z okna.
„Ty jsi přece mluvil stejně.“
„Doma jo.“
„A ve škole?“
„Normálně.“
„Tak vidíš.“
Tomáš se zasmál.
„Já jsem mezi váma.“
„Nemusíš být.“
„To se ti řekne.“
Ve středu jela Alena pro Matyáše jako vždy.
Učitelka mu pomáhala do bundy.
„Dneska nám vyprávěl, že jede k babičce na dědinu,“ řekla.
Alena zpozorněla.
„A vadí to?“
Učitelka se překvapeně podívala.
„Ne. Proč by mělo?“
„Jen se ptám.“
„On od vás vždycky přiveze nějaké nové slovo.“
Usmála se.
Alena nevěděla, jestli ji to uklidnilo.
Cestou domů mluvila málo.
„Babi, ty se zlobíš?“ zeptal se Matyáš.
„Ne.“
„Tak proč nic neříkáš?“
„Řídím.“
Doma chtěl lívance.
Alena vytáhla mísu.
„Budeme dělat lívance.“
Sama si všimla, jak to řekla.
Matyáš ne.
„Já budu míchat.“
„Dobře.“
Alena se celý první týden snažila.
Říkala „pojď“.
„Jsem.“
„Budeme.“
Nešlo jí to špatně.
Spisovně mluvit uměla.
Dřív pracovala na obecním úřadě a s lidmi u přepážky také nemluvila stejně jako doma.
Jen jí připadalo zvláštní hlídat se před pětiletým vnukem.
Matyáš si změny všiml až při druhé návštěvě.
Seděli u večeře.
„Babi.“
„Co?“
„Ty už neříkáš su.“
Alena se na něj podívala.
„Někdy jo.“
„Málo.“
„Vadí ti to?“
Matyáš pokrčil rameny.
„Ne.“
Jedl dál.
Alenu překvapilo, že jí to vadilo víc než jemu.
Za několik dní přijeli Tomáš s Petrou.
Matyáš byl na zahradě.
Alena nalila kávu.
Petra si sedla ke stolu.
„Tomáš říkal, že jste se kvůli tomu na mě zlobila.“
„Trochu.“
Petra přikývla.
„Já jsem to asi řekla blbě.“
Alena neodpověděla.
„Nechtěla jsem říct, že vy mluvíte divně.“
„Jen že Matyáš tak nemá mluvit.“
„Ve škole ne.“
Alena si sedla naproti ní.
„Ale on ve škole tak nemluví pořád.“
„Teď už vím.“
„Jak?“
„Ptala jsem se učitelky.“
Alena zvedla obočí.
„A?“
„Říkala, že normálně pozná, kdy co použít. Jen ji občas zkouší.“
Alena se pousmála.
To k Matyášovi sedělo.
Petra si zamíchala kávu.
„Asi jsem z toho udělala větší problém, než byl.“
Alena chvíli mlčela.
„A já jsem se asi zbytečně urazila.“
Petra se podívala na ni.
„Trochu.“
Alena se zasmála.
„Tak to máme.“
V tu chvíli se ze zahrady ozvalo:
„Babi! Kde su moje gumáky?“
Obě se otočily ke dveřím.
Petra se začala smát první.
„V chodbě!“ zavolala Alena.
Matyáš vběhl dovnitř.
„Nejsou tam.“
„Tak se pořádně podívej.“
„Díval sem se.“
Petra otevřela pusu.
Pak ji zase zavřela.
Alena si toho všimla.
Nic neřekla.
Od té doby už se před vnukem tolik nehlídala.
Ani schválně nezačala mluvit nářečím víc.
Mluvila jako vždycky.
Matyáš někdy říkal „su“.
Jindy „jsem“.
Když mu bylo šest, přišel jednou ze školy s kamarádem.
Oba si sedli v kuchyni a stavěli lego.
„Já jsem dneska dostal jedničku,“ vykládal Matyáš.
„Za co?“ zeptala se Alena.
„Za čtení.“
Pak se otočil ke kamarádovi.
„Pojď, uděláme tam garáž.“
Alena jim nakrájela jablka.
Když kamarád odešel, Matyáš odnesl talíř do kuchyně.
„Babi, já su ještě hladovej.“
Alena otevřela lednici.
„Tak co bys chtěl?“
„Lívance.“
„Zase?“
„Jo.“
Alena vytáhla mléko.
„Tak budú lívance.“
Matyáš přikývl a šel pro mísu.
