Článek
Marie by na inzerát sama pravděpodobně nikdy nenarazila.
Vinted nepoužívá.
Ukázala jí ho kamarádka Zdena, se kterou se znaly ještě z práce.
Zdenina dcera hledala modrý svetr a poslala matce několik odkazů. Zdena mezi nimi poznala něco povědomého.
„Maruško, není tohle tvoje práce?“
Marie si nejdřív myslela, že si z ní dělá legraci.
Pak otevřela fotografii.
Svetr ležel na světlé podlaze. Rukávy byly složené přes sebe, vedle někdo položil kabelku a bílé tenisky.
Typická fotografie z internetového bazaru.
Marie si obrázek zvětšila.
Na levém rukávu byl malý nepravidelný copánek. Chyba, kterou při pletení objevila příliš pozdě a nechtělo se jí kvůli ní párat skoro dvacet řad.
Byl její.
„Kolik za něj chce?“ zeptala se Zdeny.
„Čtyři sta padesát.“
Marie neodpověděla.
Jenže vlna ji stála skoro osm set.
Každý rok jeden
Marie začala Elišce plést, když byly vnučce asi čtyři roky.
První byl žlutý svetřík se dvěma kapsami.
Pak přišel růžový.
Zelený se sobem na Vánoce.
Bílý s velkými knoflíky.
Když Eliška vyrostla z dětských obrázků, Marie změnila styl.
„Už nejsi malá holčička, tak žádné kytičky,“ říkávala.
Vnučce bylo čtrnáct, patnáct, šestnáct.
Svetry byly jednodušší. Šedé, béžové, modré.
Marie před každým začátkem zavolala dceři Janě a ptala se na velikost.
Někdy se ptala i Elišky.
„Jakou chceš letos barvu?“
„Je mi to jedno, babi.“
Marie to vždycky chápala jako důvěru.
Dnes si není jistá.
Modrý měl být poslední dětský
K osmnáctinám chtěla udělat něco zvláštního.
Vybrala dražší přízi s merinem. Žádnou umělou vlnu, která kouše.
„To už ti pletu dospělácký,“ řekla, když jí dárek předávala.
Eliška svetr vytáhla z krabice.
„Babi, ten je krásnej.“
Marie si tu chvíli pamatovala přesně.
Vnučka si ho dokonce oblékla.
Rukávy byly trochu delší.
„To se vytáhne,“ řekla Marie.
Eliška se podívala do zrcadla.
„Fakt hezkej.“
Pak babičku objala.
Marie odjížděla domů spokojená.
Během dalších měsíců ale nikdy neviděla Elišku svetr nosit.
Nevěnovala tomu větší pozornost.
Osmnáctiletá holka má spoustu oblečení.
A pak přišel odkaz od Zdeny.
Nejhorší nebylo, že ho prodávala
Marie první večer vnučce nezavolala.
Ani dceři.
Inzerát si ale otevřela několikrát.
Dívala se na počet lidí, kteří si svetr označili jako oblíbený.
Sedm.
Druhý den devět.
Pak někdo nabídl 350 korun.
Marie nevěděla, jak Vinted funguje, takže se na všechno vyptávala Zdeny.
„A ona vidí, kdo se na to dívá?“
„Ne.“
„A kdybych si ho koupila já?“
Zdena se rozesmála.
„Co bys s ním dělala?“
Marie se neurazila.
Chvíli o tom totiž opravdu přemýšlela.
Koupit vlastní svetr zpátky.
Pak jí ta představa přišla absurdní.
„Nešlo mi ani o ty peníze,“ říká. „Samozřejmě mě napadlo, že jen ta vlna stála víc. Ale kdyby ho někomu darovala, asi by mě to bolelo úplně stejně.“
Vadilo jí něco jiného.
Že jí Eliška při předávání řekla, že je krásný.
„Mami, prosím tě, nedělej z toho tragédii“
Třetí den zavolala dceři.
„Jano, víš, že Eliška prodává ten modrý svetr?“
Na druhé straně bylo několik vteřin ticho.
„Jaký?“
„Ten ode mě.“
Marie poznala, že dcera lže.
„Ty to víš.“
Jana si povzdechla.
„Mami, prosím tě, nedělej z toho tragédii.“
Právě tahle věta ji rozčílila.
„Já z ničeho nedělám tragédii.“
„Tak proč mi voláš?“
„Protože jsem na tom seděla měsíc.“
Jana se ji snažila uklidnit.
Eliška má malý pokoj.
Oblečení je všude.
Poslední rok spoustu věcí prodává.
„Dneska to mladí dělají normálně. Co nenosí, pošlou dál.“
„Tak proč mi řekla, že se jí líbí?“
„Protože ti nechtěla ublížit.“
„A tohle mi ublížit nemá?“
Jana chvíli mlčela.
Pak řekla něco, co Marie nečekala.
„Mami, ona už několik let neví, jak ti říct, abys jí svetry nepletla.“
Ve skříni byly další dva
Marie chtěla vědět, co znamená „několik let“.
Ukázalo se, že modrý svetr nebyl první.
Jeden béžový dala Eliška kamarádce.
Šedý měla stále doma, ale skoro ho nenosila.
Další prý její matka odvezla spolu s oblečením do charitativního kontejneru.
Marie chvíli nevěřila tomu, co slyší.
„A tys mi nic neřekla?“
„Co jsem ti měla říct?“
„Že je nechce.“
Jana se naštvala.
„Já jsem ti několikrát naznačovala, ať jí radši dáš peníze nebo něco koupíš.“
Marie si podobný rozhovor nepamatovala.
Jana ano.
„Říkala jsem ti, že Eliška nosí hlavně mikiny.“
„A to jsem měla pochopit, že jí už nemám nic uplést?“
„Nevím, mami.“
„Tak proč mi to nikdo neřekl normálně?“
Jana se zasmála, ale bez humoru.
„Protože známe tvoji reakci.“
„Takže já jsem ten problém?“
V neděli měla rodina přijet k Marii na oběd.
Poprvé přemýšlela, že návštěvu zruší.
Nakonec udělala vývar a kuře jako vždycky.
Eliška přišla v černé mikině.
Marie si toho všimla okamžitě.
Předtím by si nevšimla.
U oběda o svetru nemluvila.
Až když Jana odešla s manželem na chvíli do supermarketu, zůstaly s Eliškou samy.
Marie otevřela telefon.
„Můžeš mi s něčím pomoct?“
„Jo.“
Ukázala jí inzerát.
Eliška ztuhla.
„Aha.“
„To je všechno?“
„Babi…“
„Jen se ptám, jestli je to ten můj.“
„Je.“
Marie telefon položila na stůl.
„Ty ho nechceš?“
Eliška chvíli hleděla do hrnku.
„Nenosej mi už svetry.“
Nebyla to věta, kterou Marie čekala.
Přesto přesně tu potřebovala slyšet.
„Proč jsi mi to neřekla?“
Eliška tvrdila, že chtěla.
Několikrát.
Jenže pokaždé, když babička začala mluvit o dalším svetru, viděla, jakou z toho má radost.
„Ty mi vždycky měsíc před narozeninama říkáš, že už máš půlku hotovou.“
„Protože jsem se těšila.“
„Já vím.“
„Tak jsi mohla říct, že ho nechceš.“
Eliška pokrčila rameny.
„A co bych ti řekla? Babi, nepokračuj, stejně to nebudu nosit?“
„Třeba.“
„To by tě naštvalo.“
Marie chtěla okamžitě říct, že ne.
Pak si vzpomněla na poslední tři dny.
Možná by ji to naštvalo.
„Tak sis radši každý rok vzala svetr, řekla, že je krásný, a strčila ho do skříně?“
„Jo.“
„To je lepší?“
„Nevím.“
Poprvé se obě trochu usmály.
Jen na chvíli.
Pak se Marie zeptala na 450 korun
„A proč čtyři sta padesát?“
Eliška nechápala.
„Co?“
„Ten svetr.“
„Protože za víc by ho nikdo nekoupil.“
Marie se zarazila.
„Ta vlna stála skoro osm set.“
„Ale lidi nekupují tu vlnu.“
„Tak co kupují?“
„Svetr.“
Elišce došlo, že to nevyznělo dobře.
„Babi, tak jsem to nemyslela.“
Marie ale tentokrát nebyla uražená.
Spíš ji ta věta překvapila.
Pro ni v tom svetru nebyla jen vlna.
Byly v něm večery u televize.
Párání rukávu.
Hledání knoflíků.
Telefonát dceři kvůli velikosti.
Pro Elišku to byl svetr.
A právě to byl celý problém.
Inzerát stáhla sama
Marie po vnučce nechtěla, aby svetr z Vintedu odstranila.
Eliška to udělala sama ještě ten večer.
Když to babička zjistila, nebyla ráda.
„Proč jsi ho stáhla?“
„Protože je mi to blbý.“
„Takže ho teď budeš mít ve skříni a nebudeš ho nosit.“
„Asi.“
„To mi připadá ještě větší škoda.“
Eliška se jí zeptala, co tedy má udělat.
Marie nevěděla.
Nakonec řekla:
„Jestli ho nechceš, prodej ho.“
„Fakt?“
„Ano.“
„Nebudeš naštvaná?“
Marie chvíli přemýšlela.
„Budu.“
Eliška se rozesmála.
Marie také.
„Ale to neznamená, že ho musíš mít.“
O dva dny později se svetr na Vintedu objevil znovu.
Tentokrát za 500 korun.
„Prý kvůli inflaci,“ říká Marie.
Letos zatím neplete
Eliška bude mít za několik měsíců devatenáct.
Jindy by už Marie touto dobou hledala přízi.
Letos žádnou nekoupila.
Je jí to trochu líto.
Pletení pro vnučku nebylo jen vyrábění oblečení. Byl to zvyk, který trval skoro patnáct let.
Když to nedávno zmínila Elišce, vnučka se zeptala:
„A musíš plést zrovna mně?“
Marie se nad tím poprvé zamyslela.
Nemusí.
Začala dělat malé čepičky pro dobrovolnickou skupinu, která je předává do porodnice.
„Aspoň miminko si nestěžuje na střih,“ směje se.
Pak ale zvážní.
S Eliškou dnes o oblečení mluví trochu jinak.
Když jí chce něco koupit, pošle fotografii.
Když chce něco vyrobit, zeptá se.
Někdy dostane odpověď, která se jí nelíbí.
Před několika týdny ukázala vnučce přízi na šálu.
„Tuhle bys nosila?“
Eliška se na ni podívala.
„Babi, upřímně?“
Marie na okamžik zaváhala.
Pak přikývla.
„Tentokrát jo.“
