Článek
„Tady se prostě zeptáš a ono ti odpoví,“ ukázala jí.
Maminka se tomu nejdřív smála. O pár týdnů později už Kláře posílala recepty, které si nechala vymyslet, a chlubila se, že si sama poradila s nastavením nové televize.
Klára měla radost.
Až do soboty, kdy na matčině telefonu zahlédla větu, kterou vidět neměla.
„Jak mám dceři říct, aby mě přestala pořád kontrolovat?“
Kláře je 44 let a s maminkou Evou si byly vždycky blízké. Po smrti Klářina otce před čtyřmi lety možná ještě víc.
Eva zůstala sama v bytě v Kladně, kde s manželem prožila téměř čtyřicet let. Klára bydlí s rodinou v Praze. Několikrát týdně mamince volá a skoro každou neděli za ní přijede.
Obvykle přiveze nákup, něco zařídí, vymění žárovku nebo zkontroluje, jestli Eva nepotřebuje něco objednat.
„Měla jsem pocit, že se o ni starám. Vůbec mě nenapadlo, že ona tomu říká kontrolování.“
„Jen jsem se podívala“
Ten den přijela Klára s šestnáctiletou dcerou. Eva pekla kuře a ke kávě vytáhla z mrazáku domácí štrúdl.
Telefon měla položený na jídelním stole.
Když odešla do kuchyně pro talíře, displej se rozsvítil.
Klára se podívala skoro automaticky.
Nebyla tam zpráva ani zmeškaný hovor. Na obrazovce zůstala otevřená konverzace s aplikací, kterou mamince sama nainstalovala.
Nejdřív zahlédla svoje jméno.
Pak přečetla další řádek.
Eva psala, že jí dcera volá skoro každý večer a pokaždé se ptá, co jedla, jestli byla venku a zda si vzala léky. Že jí bez ptaní objednává věci z internetu. Když se zmíní, že ji bolí koleno, do deseti minut jí přijdou odkazy na tři ortopedie.
Klára sjela pohledem o kousek níž.
„Mám ji ráda, ale někdy si vedle ní připadám jako nesvéprávná.“
Telefon položila.
„V tu chvíli mě ani nezajímalo, co jí ta aplikace odpověděla. Byla jsem strašně naštvaná. Říkala jsem si: Tak já sem každý týden jezdím, všechno zařizuju a ona si někde stěžuje, že ji otravuju.“
U oběda skoro nemluvila.
Eva si toho všimla.
„Co je ti?“
„Nic.“
„Tak se tak netvař.“
Klára to ještě několik minut vydržela.
Pak položila vidličku.
„Mami, proč píšeš nějakému počítači, že tě kontroluju?“
Eva se na ni chvíli jen dívala.
Potom se zeptala:
„Ty ses mi hrabala v telefonu?“
„Protože mě nechá domluvit“
Hádka začala úplně jinde, než Klára čekala.
Eva nebyla zahanbená. Byla rozčilená, že jí dcera četla soukromou konverzaci.
Klára opakovala, že nic nehledala. Displej se rozsvítil a ona jen zahlédla svoje jméno.
„Tak sis měla přečíst svoje jméno a skončit.“
„A ty sis zase mohla promluvit se mnou.“
„A kdy?“
Klára nechápala.
Eva jí připomněla jejich poslední telefonát.
„Co jsem měla k večeři? Byla jsem venku? Vzala jsem si prášek? Objednala jsem se k doktorovi? A když jsem ti začala vyprávět o paní Vackové z vedlejšího vchodu, řekla jsi, že musíš Patrikovi pomoct s úkolem.“
„Protože jsem opravdu musela.“
„Já vím.“
Eva vstala a začala sklízet talíře.
Klára za ní šla do kuchyně.
„Tak proč mi neřekneš, že ti to vadí?“
Maminka chvíli oplachovala nádobí.
„Protože mě tohle nechá domluvit.“
Klára říká, že právě tahle věta ji bolela nejvíc.
Ne proto, že by věřila, že její matka považuje program v telefonu za skutečného přítele.
Ale protože pochopila, co jí tím říká.
O recepty už dávno nešlo
Eva začínala otázkami na vaření.
Co udělat s přezrálými rajčaty. Jak vyčistit skvrnu z koberce. Jaký je rozdíl mezi dvěma typy televizí.
Jednou večer ale napsala něco jiného.
Že od smrti manžela nerada chodí spát, protože ložnice je večer příliš tichá.
„Nemusím před tím dělat hrdinku,“ vysvětluje. „Nemusím říkat, že jsem v pohodě, aby Klára neměla starost.“
Postupně začala psát i o dceři.
Ne proto, že by ji neměla ráda.
Právě naopak.
„Klárka má pocit, že když se objeví problém, musí ho okamžitě vyřešit.“
Když Eva jednou řekla, že je byt po manželově smrti příliš velký, Klára začala hledat menší byty v Praze.
Posílala nabídky skoro každý den.
Nakonec dokonce domluvila prohlídku bytu nedaleko svého bydliště.
Eva ji ráno před schůzkou zrušila. Dceři tvrdila, že ji bolí hlava.
Ve skutečnosti nikam jít nechtěla.
„Ano, někdy je mi doma smutno. To ale neznamená, že chci prodat byt.“
Podobně to dopadlo s týdenním pobytem v Luhačovicích.
Eva zmínila, že by na jaře ráda někam odjela sama.
Klára jí ještě ten večer napsala, že si vezme dva dny dovolené a pojedou spolu.
„Já jí nechtěla říct, že ji tam nechci. Tak jsem nakonec nejela vůbec,“ přiznává Eva.
Klára při jejich sobotní hádce poprvé slyšela i tohle.
„Bylo to nepříjemné, protože každou tu situaci jsem si pamatovala úplně jinak. Já byla ta hodná dcera, která pomáhá. A najednou jsem poslouchala, jak jsem jí vlastně nedala na výběr.“
Dva dny si nezavolaly
Klára odjela ten den dřív než obvykle.
Štrúdl, který jí maminka zabalila, nechala na kuchyňské lince.
„Bylo to trochu naschvál,“ přiznává.
V neděli si nezavolaly.
Ani v pondělí.
Klára několikrát vzala telefon do ruky, ale zase ho položila. Nechtěla být první, kdo zavolá. Eva později přiznala, že dělala totéž.
V úterý večer zazvonil Kláře telefon.
„Tak jak dlouho spolu nebudeme mluvit?“ zeptala se maminka.
Tentokrát spolu mluvily skoro hodinu.
Klára se omluvila, že četla něco, co nebylo určené jí. Eva zase přiznala, že jí některé věci měla říct přímo.
Žádný velký plán si nedaly.
Klára pouze slíbila, že se nebude snažit okamžitě řešit všechno, o čem maminka začne mluvit.
Nevydržela to ani týden.
Eva během hovoru zmínila, že jí v kuchyni kape kohoutek.
„Už jsem otevírala internet, že jí najdu instalatéra,“ směje se Klára. „Pak jsem si naštěstí vzpomněla.“
Zeptala se:
„Chceš s tím pomoct, nebo mi to jen říkáš?“
Na druhé straně bylo chvíli ticho.
„Tentokrát s tím opravdu pomoct chci.“
Umělou inteligenci Eva používat nepřestala.
Kláře už to nevadí tolik jako na začátku. Pořád ale přiznává, že ji trochu píchne u žaludku, když vidí maminku něco dlouze psát do telefonu.
Minulou neděli se jí proto zeptala:
„Zase mě pomlouváš?“
Eva se usmála.
„Ne. Tentokrát řešíme tebe.“
„To mě uklidnilo.“
„Ptala jsem se, co dát k narozeninám dceři, která už všechno má.“
Klára se rozesmála.
„Tak mu napiš, že bych chtěla, aby mě moje máma občas nechala něco zařídit.“
Eva zavrtěla hlavou.
„To už bys chtěla moc.“
