Článek
Dana bydlela asi patnáct kilometrů od své matky Marie. Pracovala jako administrativní pracovnice ve stavebninách, měla dospělého syna a po rozvodu žila sama v menším bytě.
Její o čtyři roky mladší sestra Eva bydlela na opačném konci města. Pracovala v pojišťovně a měla dvě děti na střední škole.
Když jejich matka před třemi lety upadla doma v koupelně a zlomila si kyčel, bylo jasné, že už nebude fungovat úplně stejně jako dřív.
Po rehabilitaci se sice vrátila domů, ale chodila s chodítkem, hůř zvládala schody a postupně potřebovala pomoc s nákupy, úklidem i některými běžnými činnostmi.
Sestry si práci rozdělily skoro automaticky.
Dana měla pružnější pracovní dobu, a tak za matkou jezdila několikrát týdně. Vozila nákupy, prala, měnila povlečení, připravovala jídlo a doprovázela ji na kratší procházky.
Eva byla podle celé rodiny lepší na papíry.
Vyřizovala lékaře, objednávala pomůcky, telefonovala na úřady a měla přístup k matčině účtu, protože Marie se v internetovém bankovnictví nikdy příliš nevyznala.
Daně to připadalo jako spravedlivé rozdělení.
O příspěvku slyšela poprvé při návštěvě sociální pracovnice
Zdravotní stav Marie se během dalšího roku zhoršil.
Začala potřebovat pomoc i při koupání a několikrát se jí stalo, že si nevzala správně léky. Sestry proto začaly řešit, zda by k ní neměla několikrát týdně docházet také pečovatelská služba.
Při jedné návštěvě byla u Marie sociální pracovnice a náhodou tam přijela i Dana.
Probíraly, co matka zvládá sama a s čím už potřebuje pomoc. Řeč přišla také na finance.
Sociální pracovnice se zeptala, jestli z příspěvku na péči platí nějakou službu, nebo zda jej zatím používají převážně na pomoc rodiny.
Dana otázce nejprve nerozuměla.
Zeptala se, jaký příspěvek myslí.
Pracovnice jí vysvětlila, že Marie pobírá příspěvek na péči ve třetím stupni.
Dana si dodnes pamatuje, že se otočila na matku.
Marie se začala dívat do země.
„Zeptala jsem se jí, kolik to je. Když zaznělo skoro patnáct tisíc měsíčně, první, co mě napadlo, bylo, že jsem asi něco úplně nepochopila. O těch penězích jsem do té chvíle nevěděla vůbec nic,“ vzpomíná.
Matka jí řekla, že finance řeší Eva.
Peníze chodily téměř dva roky
Dana zavolala sestře ještě ten večer.
Eva jí bez váhání vysvětlila, že o příspěvek požádala po matčině návratu z nemocnice. Vyřídila posudky, formuláře i další dokumenty.
Původně byl nižší, později se po zhoršení zdravotního stavu zvýšil.
Peníze chodily na matčin účet.
Protože k němu měla Eva přístup, platila z něj věci související s péčí.
Na první pohled na tom Dana neviděla nic zvláštního.
Pak se ale zeptala, kolik peněz na účtu zůstává.
Eva odpověděla, že příspěvek se většinou spotřebuje.
Dana nevěděla jak.
Mamince běžné nákupy často vozila ona. Několikrát měsíčně platila benzín, drogerii nebo léky a nikdy ji nenapadlo schovávat účtenky.
Marie zatím neměla pravidelnou placenou pečovatelskou službu.
„Nešlo mi do hlavy, za co může zmizet skoro patnáct tisíc každý měsíc. Eva se urazila už při té otázce. Řekla mi, že vůbec netuším, kolik věcí kolem mámy zařizuje,“ říká Dana.
Nakonec požádala, aby si nad výdaji společně sedly.
Sestra si část peněz posílala na vlastní účet
O několik dní později se sešly u matky.
Eva přinesla přehled.
Část peněz skutečně používala na Mariiny potřeby. Platila dovoz obědů, některé zdravotní pomůcky, léky, dopravu k lékařům a další menší výdaje.
Nebylo tedy pravda, že by si celý příspěvek nechávala.
Dana však mezi převody našla také pravidelné částky na sestřin účet.
Jednou šest tisíc korun, jindy sedm a půl, někdy méně.
Eva řekla, že to je její odměna za péči.
Dana se zeptala, kdo se na ní domluvil.
Podle Evy jejich matka.
Marie seděla během rozhovoru u stolu a dlouho nic neříkala.
Nakonec připustila, že sestře opravdu kdysi řekla, aby si z příspěvku něco nechávala. Eva kvůli ní často odcházela z práce, jezdila k lékařům a trávila hodiny telefonováním.
Jenže o žádné přesné částce spolu nikdy nemluvily.
„Máma řekla něco ve smyslu, ať si Eva vezme, co potřebuje. Eva to pochopila jako dohodu. Já jsem nejvíc bojovala s tím, že jsme přitom celé dva roky mluvily o péči jako o něčem, co si mezi sebou dělíme,“ popisuje Dana.
Eva vytáhla kalendář a začala počítat svoje hodiny
Hádka se rychle změnila v něco, co ani jedna ze sester nečekala.
Eva donesla kalendář v telefonu.
Ukázala Daně desítky návštěv lékařů, rehabilitací, telefonátů a cest na úřady.
Některé měsíce si kvůli matce brala několik hodin volna. Jednou kvůli vyšetření strávila téměř celý den v nemocnici. Když bylo potřeba vyzvednout nový chodítkový rám, zařizovala všechno ona.
Řekla, že Dana vidí hlavně svoje nákupy, praní a návštěvy, protože jsou viditelné.
Její práce podle ní vidět není.
„Pak se mě zeptala, jestli si vážně myslím, že její čas nemá žádnou hodnotu. A já jsem jí na to nedokázala říct ano. Protože nemyslím,“ říká Dana.
Současně ale začala počítat také ona.
Za matkou jezdila v průměru čtyřikrát týdně.
Jedna cesta tam a zpět znamenala přibližně třicet kilometrů. Každý měsíc tak jen kvůli návštěvám najela několik set kilometrů.
Často nakoupila a nechala účtenku v tašce. Přivezla prací prášek, hygienické potřeby nebo ovoce a vůbec ji nenapadlo chtít peníze zpátky.
Především však nikdy nevěděla, že vedle jejich společné neplacené pomoci existuje ještě několik tisíc korun měsíčně, které jedna ze sester považuje za svoji odměnu.
To byl pro ni hlavní problém.
Matka nechtěla, aby se kvůli ní hádaly
Marie celý spor nesla nejhůř.
Začala opakovat, že peníze jsou přece její a že je může dát, komu chce.
Dana s tím souhlasila.
Kdyby jí matka řekla, že chce Evě každý měsíc dávat šest tisíc korun za všechno zařizování, pravděpodobně by se s ní nehádala.
Vadilo jí, že o tom nevěděla ve chvíli, kdy se rozhodovalo, kdo bude dělat kterou část péče.
„Kdybych věděla, že máme k dispozici skoro patnáct tisíc, možná bychom už dávno zaplatily někoho na úklid nebo koupání. Nemusela bych po práci třikrát týdně spěchat s nákupem. Neříkám, že Eva neměla nic dostat. Jen jsme mohly rozhodovat všechny tři,“ říká.
Eva naopak tvrdila, že bez ní by příspěvek možná vůbec nebyl vyřízený.
Právě ona zjistila, na co má matka nárok, oběhala dokumenty a řešila následné posouzení.
Podle ní bylo jednoduché kritizovat způsob používání peněz až ve chvíli, kdy už byly na účtu.
Několik týdnů spolu sestry komunikovaly jen kvůli matce.
Poprvé si napsaly, kdo skutečně co dělá
Ke změně je donutila až další potřeba Marie.
Po pádu v kuchyni bylo zřejmé, že při koupání už by neměla zůstávat pouze s pomocí dcer.
Sestry se znovu sešly a tentokrát neřešily, která z nich udělala za poslední dva roky víc.
Sepsaly si, co matka potřebuje každý týden.
Část příspěvku začala Marie používat na pečovatelskou službu a pravidelnou pomoc s hygienou. Z peněz se také hradil dovoz obědů a doprava.
Eva si už neposílala pravidelnou částku automaticky.
Sestry se ale zároveň dohodly, že pokud některá z nich kvůli matce zaplatí větší výdaj nebo musí opakovaně čerpat neplacené volno, nebude předstírat, že ji to nic nestojí.
Dana si začala nechávat proplácet alespoň část benzínu a nákupů, které dříve platila sama.
Výsledkem nebylo dokonale spravedlivé účetnictví.
Obě dál dělaly pro matku řadu věcí zadarmo a ani jedna nezačala počítat každou hodinu.
Rozdíl byl v tom, že už věděly, jaké peníze má Marie k dispozici a kam odcházejí.
Se sestrou se kvůli penězům nepřestala vídat
Dana dnes připouští, že při prvním rozhovoru Evu považovala téměř za někoho, kdo jejich matku využívá.
Po několika měsících už situaci vidí jinak.
Sestra skutečně odváděla velkou část práce, kterou Dana nevnímala. Některé její cesty a telefonáty by sama dělat nechtěla a v pracovní době by je jen obtížně zvládala.
Dodnes však nesouhlasí s tím, že Eva měla sama určit hodnotu své pomoci a peníze si posílat bez toho, aby o tom ostatní věděli.
Eva zase tvrdí, že kdyby čekala na rodinnou poradu pokaždé, když bylo potřeba něco zařídit, nevyřešilo by se nic.
Jejich vztah se postupně uklidnil.
Největší změna podle Dany nakonec nebyla v penězích, ale v tom, že přestaly používat větu „nějak se o mámu podělíme“.
„Dřív jsem si myslela, že v rodině je trapné počítat, kdo kolikrát přijel a kdo co zaplatil. Teď si myslím, že mnohem horší je nepočítat vůbec a po dvou letech zjistit, že každá z nás žila v úplně jiné dohodě. Eva měla pocit, že dostává část peněz za práci, kterou dělá. Já měla pocit, že obě děláme všechno zdarma. Máma měla pocit, že nám pomáhá oběma. Ani jedna jsme přitom nevěděly, co si myslí ty další dvě.“
