Článek
Klára žila s devětatřicetiletým Tomášem šest let v pronajatém bytě v Olomouci. Ona pracovala jako specialistka kvality ve farmaceutické firmě, Tomáš měl menší společnost, která montovala klimatizace a tepelná čerpadla.
Firma se mu dařila, ale podnikání nebylo bez rizika. Měl několik zaměstnanců, dodávky na leasing a provozní úvěr, který využíval hlavně před začátkem sezony.
Když se zasnoubili, začali kromě svatby řešit také vlastní bydlení.
Tomášovi rodiče mu několik let předtím darovali stavební pozemek v obci asi dvacet kilometrů od Olomouce. Na místě už měli projekt domu a čekali pouze na dokončení financování.
Klára měla naspořeno přibližně 870 tisíc korun. Počítala s tím, že většinu použije na začátek stavby a vybavení. Tomáš měl vlastní úspory a rodiče mu slíbili další milion korun.
Zbytek měli financovat úvěrem.
Předmanželskou smlouvu navrhl Tomášův otec
O majetkové smlouvě se poprvé začali bavit asi čtyři měsíce před svatbou.
Tomáš přišel domů s tím, že mu ji doporučil otec. Nešlo prý o nedůvěru vůči Kláře, ale především o jeho podnikání.
Pokud by se firma někdy dostala do problémů, chtěl mít jasně oddělené firemní závazky a rodinné finance. Stejně tak chtěl, aby Klářiny úspory a její případný budoucí majetek zůstaly jen její.
Kláře to nepřipadalo urážlivé.
Naopak sama několikrát říkala, že se Tomášovým podnikáním zabývat nechce. Firma vznikla dávno před jejich vztahem a ona neměla potřebu mít na ní jakýkoli podíl.
„Řekla jsem mu, že jestli má smlouva znamenat, že jeho firma je jeho a moje peníze jsou moje, nemám s tím problém. Vůbec jsem to nevnímala jako přípravu na rozvod. Spíš jako pořádek v majetku,“ vzpomíná.
Tomáš proto domluvil schůzku u notáře.
Klára návrh smlouvy dostala několik dní předem. Přečetla ho večer po práci, ale řadě formulací nerozuměla a předpokládala, že jí je při schůzce vysvětlí.
Nejvíc ji zajímala firma.
Pozemek téměř neřešila. Věděla, že ho Tomáš dostal od rodičů a že je jeho.
Jedna otázka změnila celou debatu
Schůzka zpočátku probíhala přesně tak, jak Klára očekávala.
Probírali Tomášovu společnost, jeho obchodní podíl, případné dluhy i to, jak budou nakládat s majetkem, který každý z nich získá během manželství.
Pak přišla řeč na pozemek.
Notář se zeptal, zda je Tomáš stále jeho jediným vlastníkem.
Tomáš odpověděl, že ano.
Klára jen přikývla.
Následovala otázka, zda na něm plánují stavět rodinný dům. Tehdy se do hovoru zapojila i ona a vysvětlila, že právě dokončují rozpočet a chtějí začít ještě během roku.
Notář se jí zeptal, jak bude stavba financovaná.
Klára popsala své úspory, Tomášův vklad i plánovaný úvěr.
Pak se začala ptát, jak se ve smlouvě řeší samotný dům.
Teprve z dalšího vysvětlování pochopila něco, nad čím do té doby vůbec nepřemýšlela.
Pozemek patřil Tomášovi.
A dům, který na něm chtěli společně postavit, neměl automaticky znamenat, že Klára bude vlastnit jeho polovinu.
„Pamatuju si, že jsem se zeptala úplně jednoduše: Takže když do toho dám osm set tisíc a dalších dvacet let budeme společně splácet, pořád to nebude z poloviny moje? V tu chvíli Tomáš poprvé přestal mluvit,“ říká.
Tomáš byl přesvědčený, že na tom není nic divného
Cestou domů se poprvé vážně pohádali.
Tomáš tvrdil, že Klára celou situaci zbytečně převádí na otázku rozvodu.
Pozemek dostal od rodičů ještě před svatbou. Nikdy před ní netajil, že je napsaný jen na něj. Dům ale podle něj budovali pro oba a nezáleželo na tom, kdo bude formálně uvedený jako vlastník.
Klára to viděla jinak.
Nevadilo jí, že pozemek původně patří Tomášovi.
Vadilo jí, že měla vložit téměř všechny úspory do nemovitosti, u které několik let automaticky používali slova „náš dům“, aniž by jí někdo vysvětlil, co to v praxi znamená.
Tomáš namítl, že pokud by se někdy rozešli, samozřejmě by jí peníze vrátil.
Klára se zeptala, kde je to napsané.
Nikde.
„Řekl mi, že snad nepotřebuju papír na to, že by se ke mně zachoval slušně. Jenže právě jsme seděli u notáře proto, že on chtěl mít na papíře ošetřenou firmu, pozemek a všechno svoje. Najednou jsem nechápala, proč moje peníze mají být jediná věc, u které si máme prostě věřit,“ říká.
Tomáš tuto větu nesl těžce.
Podle něj ho stavěla do role člověka, který ji chce připravit o peníze.
Klára tvrdila, že nic takového neříká. Jen nechce, aby celé riziko jejich dobrých vztahů nesla pouze ona.
Jeho rodiče považovali pozemek stále za rodinný majetek
O několik dní později se konflikt rozšířil i na Tomášovy rodiče.
Tomáš se jich zeptal, jak by se dívali na to, kdyby část pozemku převedl na Kláru.
Jeho otec byl jednoznačně proti.
Pozemek byl původně součástí větší zahrady po Tomášových prarodičích. Rodiče ho synovi darovali právě proto, aby zůstal v rodině.
Tomášův otec argumentoval tím, že nikdo nemůže vědět, co bude za deset nebo dvacet let. Pokud by se manželství rozpadlo, nechtěl riskovat, že se rodinný pozemek začne dělit nebo prodávat.
Klára jeho argument částečně chápala.
Současně se ale zeptala, proč je podle stejné logiky přijatelné, aby ona do tohoto rodinného majetku vložila své úspory.
Tomášova matka navrhla, že její peníze mohou použít pouze na zařízení domu. Kuchyň, nábytek nebo spotřebiče by podle ní byly jasně Klářiny.
To Kláru příliš neuklidnilo.
Osm set tisíc korun nechtěla vyměnit za možnost jednou odvézt kuchyňskou linku, několik skříní a pohovku.
Navíc největší peníze měly padnout ještě před zařizováním. Na základovou desku, okna, vytápění a další části stavby.
Svatbu nezrušila, stavbu ano
Klára nakonec udělala něco, co Tomáš nečekal.
Oznámila mu, že svatbu rušit nechce. Stejně tak neodmítá majetkovou smlouvu.
Dokud ale nebude jasné, jaký podíl bude mít na budoucím domě nebo jak budou její peníze chráněné, nedá do stavby ani korunu.
Tomáš se nejprve urazil.
Tvrdil, že tím celý projekt zdrží, protože bez jejích úspor budou potřebovat vyšší úvěr. Rozpočet stavby už byl napnutý a některé práce chtěli objednat ještě před zimou.
Klára mu připomněla, že právě tato věta potvrzuje její obavy.
Její peníze byly pro stavbu dost důležité na to, aby bez nich měli problém. Zároveň ale neměly být dost důležité na to, aby se promítly do vlastnictví.
Stavbu proto odložili.
Několik týdnů spolu o domě téměř nemluvili.
Klára mezitím začala uvažovat, že svých 870 tisíc nechá jako vlastní rezervu a Tomáš dům postaví pouze ze svých peněz a úvěru.
Jenže ani tato možnost se mu nelíbila. Znamenala by vyšší splátky a podstatně menší finanční rezervu.
Teprve tehdy začali opravdu hledat řešení.
Nakonec nepodepsali smlouvu, se kterou přišli poprvé
K notáři se vrátili znovu přibližně po dvou měsících.
Mezitím si nechali vysvětlit také možnosti financování a vlastnického uspořádání plánované nemovitosti.
Tomáš nakonec souhlasil s tím, že část pozemku převede na Kláru. Její podíl neměl být poloviční, protože hodnota pozemku a část peněz od jeho rodičů zůstávaly Tomášovým vkladem.
Kláře to nevadilo.
Nechtěla polovinu majetku bez ohledu na to, kdo co přinesl. Chtěla, aby její vlastní vklad nebyl pouze částkou, kterou vloží do cizí nemovitosti.
Dohodli se proto na podílech, které zohledňovaly hodnotu pozemku i jejich plánované peníze do stavby. Tomášova firma zůstala mimo jejich společný majetek a každý si ponechal část financí odděleně.
Největší problém měli nakonec s jeho otcem.
Několik měsíců dával najevo, že syn ustoupil zbytečně a že Klára do rodiny vstupuje s přílišným počítáním.
Svatba ale proběhla podle původního plánu.
Se stavbou začali téměř o půl roku později, než původně chtěli.
Klára dnes říká, že samotnou předmanželskou smlouvu nikdy nepovažovala za problém. Naopak je nakonec ráda, že ji Tomáš navrhl.
Bez ní by totiž možná poslali její úspory do stavby a otázku vlastnictví by začali řešit až mnohem později.
„Tomáš mi tehdy pořád říkal, že přece stavíme náš domov a že při normálním manželství není důležité, komu co patří. Jenže smlouvu jsme sepisovali právě proto, že někdy důležité je, komu co patří. Nechtěla jsem se připravovat na rozvod. Chtěla jsem pouze stejnou jistotu, jakou chtěl pro sebe on. A asi nejvíc mě překvapilo, že nám trvalo několik týdnů pochopit, že to není totéž jako nedůvěra.“
