Článek
Ve sklepě smrděla zatuchlina, myšina a starý motorový olej. Radek stál zády ke mně v montérkách, v pravé ruce držel velké železné páčidlo a snažil se rozebrat starý dřevěný regál, který tu zbyl ještě po původních majitelích domu.
„Podej mi to velký kladivo,“ řekl, aniž by se otočil.
Stála jsem u ponku, asi tři metry od něj. Kladivo leželo na kraji desky, mělo těžkou ocelovou hlavu a ohlazenou dřevěnou násadu. Natáhla jsem ruku, vzala ho a udělala dva kroky k Radkovým zádům. Zrovna zabral páčidlem. Dřevo hlasitě zapraskalo a prkno odskočilo směrem ke mně. Radek se v tu samou chvíli prudce otočil, aby prkno chytil.
Trhla jsem sebou, ucouvla a kladivo mi vyklouzlo z prstů. Dopadlo na betonovou podlahu s ohlušujícím řinkotem, jen milimetry od mojí špičky.
Radek se zastavil. Prkno držel v jedné ruce. Podíval se na kladivo na zemi, pak na mě.
„Co blázníš, Jani?“ svraštil čelo. „Vždyť ti to nespadlo na nohu. Proč jsi to pustila?“
„Lekla jsem se,“ řekla jsem potichu a zírala na špičky jeho těžkých pracovních bot.
„Čeho prosím tě?“ povzdechl si, dřeplo si, zvedl kladivo sám a položil ho zpátky na ponk. „Vždyť jsem tě ani neviděl.“
Přesně o to šlo. Že mě neviděl. Že se pohyboval prostorem s naprostou jistotou své váhy a síly, zatímco já od neděle nedělala nic jiného, než že jsem tu jeho sílu neustále měřila, hlídala a propočítávala.
Byli jsme spolu deset let. Radek je chlap jako hora, dělá vedoucího skladu ve stavebninách a celý náš vztah jsem ho brala jako takového toho tichého, neohrabaného dobráka. Znáte to. Chlap, co moc nemluví, u televize usíná už v devět a když je potřeba, vymění na autě brzdy nebo sestaví skříň z Ikey bez návodu. Nikdy na mě neřval. Nikdy nerozbil talíř. Když jsme se hádali, prostě se sebral a šel do garáže štípat dříví, dokud ho to nepřešlo.
Až do neděle.
Šli jsme úzkou cestou podél Berounky. Bylo hezky, spousta lidí. Proti nám šla mladá holka, mohlo jí být tak osmnáct, s telefonem v ruce. Před ní pobíhal bígl bez vodítka. Prostě normální, trochu rozjívený pes. Zastavil se u pařezu, čichal, a když jsme procházeli kolem, udělal dva nešikovné kroky a ocitl se přesně v Radkově dráze.
Čekala jsem, že Radek zpomalí. Že udělá krok stranou. Nebo že na psa prostě mlaskne, aby uhnul.
Radek neudělal nic z toho. Nezastavil se, nezměnil rytmus chůze. Jen stáhl pravou nohu trochu dozadu a v plné rychlosti, špičkou pevné turistické boty, toho psa nakopl zespodu do břicha a žeber.
Nebyl to žádný obranný pohyb. Nebylo v tom leknutí. Byl to čistý, soustředěný, fotbalový odkop z cesty.
Ten zvuk nezapomenu do konce života. Tupé křupnutí. Pes vyletěl do vzduchu, dopadl do prachu a začal nepříčetně, hystericky naříkat. Kňučel tak, že to rvalo uši, válel se po zemi a snažil se postavit na zadní.
Holka upustila telefon. Začala křičet, vrhla se k psovi na kolena a plakala. Lidé o kus dál se zastavovali.
Radek šel dál. Prostě udělal další krok a pokračoval v chůzi. Zastavila jsem se a zírala na něj. Zastavil se po třech metrech, pomalu se otočil a podíval se na tu holku v prachu.
„Nemáte ho mít navolno, když neumí chodit u nohy,“ řekl jí úplně klidným, prázdným hlasem.
Pak se podíval na mě. Oči měl chladné, bez jediné stopy adrenalinu, viny nebo aspoň překvapení z toho, co právě udělal.
„Jdeme, ne?“ kývl hlavou.
Od té doby uběhlo pět dní. Neřekla jsem mu k tomu ani slovo. Doma jsme celou neděli večer mlčeli. On si dal pivo a koukal na hokej, já žehlila v ložnici prádlo a klepaly se mi ruce. Nemohla jsem se ho zeptat proč. Protože jsem najednou s hrůzou zjistila, že se bojím jeho odpovědi. Ale ještě víc jsem se bála toho, co by udělal, kdyby se mu moje otázka nelíbila. Zmizela ta iluze hodného medvěda. Zůstalo jen to zvíře s ocelovou špičkou boty, schopné ublížit slabšímu jen proto, že mu překážel v cestě. A já jsem slabší.
Z mých myšlenek mě vytrhl zvuk otevíraných dveří do sklepa. Po schodech sešlapával pan Kříž, náš soused z vedlejší řadovky.
„Radku? Jsi tu?“ zahulákal už od půlky schodiště.
„Tady dole, sousede!“ zavolal Radek. Okamžitě se narovnal, otřel si ruce do hadru a na tváři se mu rozlil ten jeho široký, chlapský úsměv. „Copak potřebuješ?“
„Prosím tě, promiň že otravuju,“ sešel Kříž až dolů, v ruce prázdnou plastovou přepravku. „Mně klekla na autě baterka a nemůžu najít startovací kabely. Nepůjčil bys mi je do zítra?“
„Jasná věc,“ usmál se Radek. Přešel k regálu na druhé straně, bez zaváhání vytáhl masivní sadu kabelů a podal je Křížovi. „Máš to úplně vybitý, nebo jenom cvaká startér?“
„Úplně mrtvý. Nechal jsem tam včera svítit vnitřní světlo. Jsem vůl.“
„To se stane,“ zasmál se Radek a poplácal Kříže po rameni. Ruka mu na sousedově bundě přistála s přátelským plácnutím. „Kdybys to nenatočil, tak mi brnkni, přijdu tě roztlačit. Jsme tu s Janičkou celý víkend, děláme jarní úklid a vyháníme pavouky.“
Kříž se na mě usmál a kývl. „Máš zlatýho chlapa, Jani. Náš mladej mě s těma kabelama poslal někam, že prej hraje na počítači.“
„To víte,“ dostala jsem ze sebe a cítila, jak mi úsměv na tváři tuhne jako sádra. „Je ochotný.“
Když Kříž odešel, sklep zase ztichl. Radek se vrátil k rozebranému regálu.
„Tak jo,“ ukázal na starý, ztěžklý srolovaný koberec, který ležel v rohu. „Tohle musíme dostat nahoru k popelnicím. Vezmu to za ten těžší konec odspodu, ty to jenom přidržuj nahoře a couvej. Zvládneš to?“
Kývla jsem. Zvedla jsem svůj konec koberce. Byl plný prachu a písku, vážil snad dvacet kilo. Radek ho na své straně prostě chytil jednou rukou a trhl s ním do výšky pasu, jako by šlo o ruličku papíru.
Vyrazili jsme k úzkým betonovým schodům. Couvala jsem první. Prach se mi drolil do obličeje, svaly na rukou pálily. Byli jsme v polovině schodiště, když jsem šlápla patou na uvolněnou kovovou lištu na hraně schodu. Noha mi podjela.
Koberec mi vyklouzl ze zpocených prstů a s těžkým bouchnutím spadl hranou přímo na schody, jen kousek od Radkových nohou.
Zatajila jsem dech. Skrčila jsem ramena a instinktivně přimáčkla lokty k tělu. Čekala jsem to stejné křupnutí.
Radek stál o tři schody níž. Koberec mu ležel na špičkách bot. Pomalu zvedl hlavu a podíval se na mě. V tom šeru sklepa se mu ve tváři nepohnul ani sval. Bylo to přesně to samé mrtvé, prázdné ticho jako vteřinu předtím, než vykopl tu nohu proti zvířeti.
„Drž to pořádně,“ řekl. Nezařval. Nezaklel. Jen to procedil skrz zuby, tak nízko, že to skoro splývalo s hučením bojleru za rohem.
„Promiň, sklouzlo mi to,“ vypískla jsem. Hlas se mi chvěl.
Neposlouchal. Sklonil se, chytil koberec oběma rukama, zapřel se stehny a bez mojí pomoci ho vyrval až nahoru na odpočívadlo. Minul mě ramenem tak těsně, že mě málem srazil ze schodů.
Večer už jsme byli nahoře v kuchyni. Radek seděl u stolu, koukal do mobilu a čekal na večeři. Já stála u linky a snažila se nakrájet cibuli do základu na omáčku. Ruce se mi pořád třásly. Každý jeho nádech mi zněl v uších jako siréna. Věděla jsem, že je to nevratné. Že ta propast mezi námi už nepůjde zasypat, že už nikdy neusnu, když bude vedle mě ležet naštvaný.
Vzala jsem ze skříňky skleněnou lahev s olejem. Byla mastná. Vyklouzla mi.
Snažila jsem se ji chytit, ale jen jsem do ní plácla rukou. Lahev narazila do rohu linky a s obrovským třeskem se rozletěla na desítky kusů po celé dlažbě. Olej se rozlil do žluté kaluže plné střepů.
Radek zvedl hlavu od mobilu. Zasunul židli, beze slova vstal a udělal krok ke mně.
Přimáčkla jsem se zády ke dřezu. Zadržela jsem dech, hrudník se mi úplně zastavil. Dívala jsem se na jeho velkou dlaň, jak se zvedá do výšky mých očí.
Neuhodil mě. Sáhl za mě, otevřel dvířka pod dřezem a vyndal smetáček s lopatkou.
„Uhni, ať do toho nešlápneš,“ řekl klidně.
Nahnul se nade mě a levou rukou mě lehce chytil za bok, aby mě posunul stranou. Jeho prsty se mi zaryly do látky trička. Byla to normální, praktická síla. Ale mně se z té síly udělalo fyzicky špatně. Sklopila jsem oči k zemi, kývla a poslušně udělala úkrok k lednici, abych mu nepřekážela v cestě.
