Článek
Každé ráno v půl šesté, když jsem z dodávky vykládala dánské vozíky s čerstvými květinami, jsem musela udělat takový zvláštní úhybný manévr. Můj dvůr za domem, kde mám zázemí pro své malé zahradnictví, je docela prostorný. Ale přímo uprostřed nejlepší trasy, na rovném úseku zámkové dlažby mezi bránou a chladicím boxem, stál už pět měsíců stříbrný Volkswagen Golf.
Patřil mému devatenáctiletému synovci Adamovi. V listopadu mu na něm odešla spojka a praskl chladič. Moje starší sestra Klára mi tehdy zavolala s tím tónem, který nesnesl odpor, že to ke mně na dvůr kluci odtlačí, protože u nich před řadovkou by to překáželo sousedům a na ulici se bez platné technické stát nesmí. Mělo to být na čtrnáct dní, maximálně měsíc. Než si kluk z brigád našetří těch patnáct tisíc na opravu.
Jenže byl konec března. Golf měl mezitím poloprázdné pravé přední kolo. Brzdové kotouče pokrývala silná vrstva rezavého prachu a za stěrači se drželo spadané listí, které už začalo hnít.
Byl zrovna čtvrtek odpoledne, když u mě na dvoře zastavilo Klářino naleštěné SUV. Vystoupila v béžovém trenčkotu a pečlivě se vyhýbala kalužím. Potřebovala uvázat velkou kytici pro kolegyni z banky, co šla na mateřskou. Jako vždycky to brala v rámci rodinné výpomoci za nákupní cenu, což v jejím překladu znamenalo, že mi nechala na stole pětistovku a tvářila se, že mi dělá tržbu.
Zrovna jsem táhla těžký kbelík plný vody a pivoněk. Musela jsem se s ním protáhnout úzkou mezerou mezi zdí a Adamovým vrakem. Ucho kbelíku mě řezalo do dlaně. Zavadila jsem bokem o zpětné zrcátko Golfu, až se s prasknutím sklopilo.
„Kláro, už s tím autem musíte něco udělat,“ vydechla jsem a položila kbelík na stůl do stínu. „Začíná mi jarní sezóna. Potřebuju tudy najíždět s paletákem.“
Sestra si zrovna prohlížela v zrcátku rtěnku. Zamračila se. „Prosím tě, vždyť máš kolem místa dost. Adam pořád šetří. Minulý týden mu v kavárně zkrátili směny, je z toho hrozně špatný. Přece ho teď nebudu stresovat tím, že mu to nechám odtáhnout na vrakoviště. Musíš mít trochu pochopení pro mladý lidi, ty jsi v jeho věku taky nevěděla, co se životem.“
Zavřela jsem pivoňky do chlaďáku. Klára si vzala zabalenou kytici, hodila mi na pult tu pětistovku, a ještě mi připomněla, ať se v neděli stavím na kávu. Zase mi vnutila pocit, že jsem ta bezcitná teta, co řeší kus betonu, zatímco chudák kluk dře po večerech.
Jenže o dva dny později jsem jela do velkého nákupního centra na okraji krajského města pro nové stuhy a obaly. Procházela jsem přízemím a zamířila do obchodu s elektronikou, protože jsem potřebovala koupit baterie do váhy.
U pultu s herními konzolemi stál Adam. Vedle něj se na zemi tyčila obrovská kartonová krabice s nejnovějším PlayStationem a taška s nějakými hrami. Adam se smál na prodavače a zrovna pípal u terminálu chytrými hodinkami. V té jediné vteřině mi to došlo. Nebyl to chudák student, co po nocích myje nádobí, aby dal dohromady patnáct tisíc na spojku. Byl to kluk, co bydlel u maminky, neměl žádné výdaje, a auto nechal hnít u tety na dvoře, protože to bylo zdarma a nikdo ho nenutil to řešit. Klára to buď věděla a kryla ho, nebo jí to bylo úplně jedno, hlavně že ten rezavý krám nestál u nich před domem.
Nešla jsem k němu. Nic jsem mu neřekla. Zaplatila jsem si ty svoje tužkové baterie, došla k dodávce a odjela domů.
V pondělí ráno jsem začala řešit jarní objednávku zahradnických substrátů. Normálně beru jednu paletu, ale letos jsem měla nasmlouvané dvě velké realizace teras v centru, takže jsem musela objednat dvě plné palety univerzální zeminy a jednu paletu mulčovací kůry. Každá paleta váží necelou tunu.
Zavolala jsem Kláře.
„Ve středu mi přivezou tři palety hlíny. Musíte toho Golfa zítra odtáhnout. Nebudu mít to zboží kam složit.“
Na druhém konci se ozval ten její podrážděný povzdech. „Magdo, já mám zítra uzávěrky. Adam je ve škole. Přece si nebudu brát dovolenou kvůli odtahovce. Řekni tomu řidičovi, ať ti to složí někam vedle. Nebo ať to dá na ten kousek trávníku za bránou.“
„Tři tuny na trávník? Zničí mi to zahradu, a navíc to odtamtud nedostanu.“
„Tak ať to složí blíž k ulici. Nevím, jsi přece dospělá ženská, nějak si s tím poradíš. O víkendu se o tom pobavíme, jo? Musím končit.“ Zavěsila.
Ve středu před polednem zacouval k mé bráně těžký náklaďák s hydraulickým čelem. Řidič v reflexní vestě seskočil dolů, v ruce desky s dodacím listem. Podíval se na můj dvůr, pak na stříbrný vrak a pak na mě.
„Kam to hodíme, šéfko?“ zeptal se, stáhl čelo a vytáhl těžký ruční paletový vozík.
Můj dvůr je koncipovaný jako takové úzké elko. Kousek za bránou je volný prostor, odkud se dá vyjet dodávkou. Přímo za ním stál ten Golf.
„Vidíte toho Golfa?“ ukázala jsem na auto. „Potřebuju, abyste všechny tři palety postavil do řady přesně metr za jeho zadní nárazník. Srovnejte to hezky k sobě, ať to nezabírá místo do stran.“
Řidič pokrčil rameny. Jemu to bylo jedno. Najel s paletákem pod první hromadu plastových pytlů, zapřel se a s rachotem přejel po dlažbě. První paletu složil přesně za střed kufru. Druhou narazil těsně vedle ní. Třetí, tu s mulčovací kůrou, postavil na šířku za ně, čímž vytvořil dokonalou, metr a půl vysokou a dvě tuny těžkou barikádu z hlíny. Zepředu Golfu byla kamenná zeď mého domu. Zprava chladicí box. Zleva starý ořech. Jediná úniková cesta byla couváním. A tu teď blokovaly tři tuny rašeliny.
Podepsala jsem papíry, chlap odjel. Já si v klidu uvařila kávu.
V sobotu ráno mě vzbudilo hlasité troubení z ulice. Oblékla jsem si pracovní svetr a vyšla na dvůr. Před bránou stála žlutá odtahovka s plošinou. Klára s Adamem stáli u otevřené brány a zírali na tu masu černožlutých pytlů, za kterými krčil jejich stříbrný problém.
„Co to má jako znamenat?!“ vyjela na mě Klára, jakmile mě uviděla. Byla rudá vzteky. „Pán z odtahovky říká, že k tomu nemůže najet, a že s navijákem to přes ty palety nepřetáhne. Děláš si ze mě srandu? Proč jsi to nechala složit zrovna sem?“
„Říkala jsi mi přece, že si mám nějak poradit,“ odpověděla jsem v klidu a došla k autu. „Řidič říkal, že jinam se to na zpevněnou plochu nevejde, aby mi zůstal průjezd pro moji dodávku.“
Chlap z odtahovky se opíral o kabinu, žvýkal a znuděně koukal do telefonu. „Paní, mně tady běží časovka. Jestli to auto nevytlačíte ven na silnici, tak já jedu pryč. Nebudu to tahat jeřábem přes kompost.“
Adam stál vedle matky v čistých bílých teniskách a díval se na tu hromadu. „Tak to zkusíme nějak objet, ne?“ pípl.
„Neobejdete. Má to prázdné kolo a zaseklo se vám řízení, jak to tady stojí půl roku bez baterky,“ řekla jsem a ukázala na přední nápravu.
Klára založila ruce na hrudi. „Tak tu hlínu prostě někam odvez! Od čeho máš vozíky?“
„Já tu hlínu budu potřebovat až příští čtvrtek na realizaci. Dřív se jí nedotknu. Mám rozdělanou jinou práci.“ Zastavila jsem se pár kroků od nich. „Ale jestli chcete to auto odtáhnout dneska…“
Došla jsem k pultu pod pergolou, kde mám nářadí. Vzala jsem jedny starší, pogumované zahradnické rukavice a modrý odlamovací nůž. Došla jsem zpátky a natáhla ruku k Adamovi.
„Tady máš rukavice a nůž na ty stahovací fólie. Kolečko stojí támhle za chlaďákem. Je to sto dvacet pytlů. Když to odnosíte dozadu k plotu, máte cestu volnou. My s mámou vám tady uvaříme kafe, ať se nenachladíte.“
Adam nevěřícně couvl. Klára se nadechla, že začne křičet. Podívala se na odtahovkáře, který si zrovna ostentativně odplivl a sáhl po klice svého náklaďáku. Pak se podívala na mě. Nikdo nic neřekl. Klára se mlčky otočila k Adamovi, vzala mi z ruky rukavice a nůž, a vrazila mu je do hrudníku. Já si šla dovnitř zapnout konvici.
