Článek
„Klára říkala, že je to dobrý nápad.“
Petr to pronesl úplně mimochodem.
Seděli jsme po nedělním obědě u stolu. Já sbírala talíře a on si doléval minerálku.
„Co je dobrý nápad?“
„To tělo.“
Zůstala jsem stát s talíři v rukou.
„Jaké tělo?“
„Moje.“
Chvíli jsem vážně nechápala.
Pak mi vysvětlil, že chce po smrti darovat tělo lékařské fakultě, aby sloužilo studentům medicíny.
Poslouchala jsem ho a pořád čekala, kdy řekne, že si dělá legraci.
Nedělal.
Až po několika minutách mi došlo něco jiného.
„Počkej. Jak to, že to Klára ví?“
Petr se zarazil.
„Bavili jsme se o tom.“
„A se mnou ses o tom nebavil.“
„Bavím se s tebou teď.“
To byla možná první věc, která mě na celém jeho nápadu ranila.
Ne samotné darování těla.
Ale to, že naše dcera věděla dřív než já, co chce můj manžel udělat po své smrti.
Vždycky jsem počítala se společným hrobem
Je nám dvaašedesát a čtyřiašedesát let.
Nejsme nemocní a doufám, že máme před sebou ještě hodně let.
Jenže v našem věku už se o podobných věcech občas mluví.
Před osmi lety zemřela moje maminka a před třemi roky Petrův otec. Máme oba závěť, víme, kde jsou všechny smlouvy, a děti vědí, co dělat s domem, kdyby se nám něco stalo.
Měla jsem proto pocit, že jsme smrt probrali docela rozumně.
Jen mě nikdy nenapadlo, že Petr nechce mít hrob.
Moji rodiče jsou pochovaní na malém hřbitově asi deset kilometrů od nás. Chodím tam několikrát do roka.
Petr většinou čeká v autě.
Hřbitovy nemá rád.
„Já tam nikoho necítím,“ říkává.
Mně to nevadí.
Nikdy jsem po něm nechtěla, aby měl stejný vztah k hrobům jako já.
Jen jsem automaticky předpokládala, že jednou budeme mít jeden společný.
Možná to byla moje chyba.
Nikdy jsem se ho totiž nezeptala.
„A co tam jako budeš dělat?“
O týden později jsme jeli na hřbitov kvůli výročí maminčiny smrti.
Petr seděl jako obvykle v autě.
Tentokrát jsem mu ale při vystupování řekla:
„Pojď se mnou.“
„Proč?“
„Prostě pojď.“
Šel.
Upravila jsem svíčku, vyhodila zvadlé chryzantémy a setřela rukou pár mokrých listů z kamene.
Petr stál vedle mě s rukama v kapsách.
„Tak přesně tohle bych chtěla jednou dělat i u tebe.“
Podíval se na mě.
„Utírat listí?“
„Ty moc dobře víš, co myslím.“
Chvíli mlčel.
„Aleno, já tady ale nebudu.“
„Já vím.“
„Tak co ti ten kámen dá?“
To už jsem se naštvala.
„A co je ti po tom?“
Zvedl obočí.
„No právě.“
„Jak právě?“
„Ty chceš, abych udělal něco se svým tělem proto, že ty jednou budeš chtít chodit ke kameni.“
Řekl to klidně.
O to víc mě to bodlo.
Cestou domů jsme skoro nemluvili.
Nejdřív jsem si myslela, že chce být jen zajímavý
Petr nikdy nebyl věřící.
Nechce velký pohřeb, nechce řečníka ani drahou rakev.
Když zemřel jeho otec, celou cestu z krematoria opakoval, že nechápe, proč se za pohřeb utratilo tolik peněz.
Proto jsem si zpočátku myslela, že jeho nápad s lékařskou fakultou je jen další pokračování stejného postoje.
Praktický Petr.
Všechno musí mít užitek.
„Takže z tebe má být ještě po smrti učební pomůcka?“ zeptala jsem se jednou podrážděně.
„Když to řekneš takhle, tak ano.“
„Tobě to vážně nepřipadá divné?“
„Ne.“
Pak se na mě podíval.
„Mně zase připadá divné dát člověka do země a pak tam třicet let nosit kytky.“
To mě urazilo.
„Moje máma pro tebe nebyla člověk?“
„Prosím tě, to jsem vůbec neřekl.“
Hádka byla na světě.
Nakonec jsme se bavili o všem možném kromě toho, o čem jsme se bavit měli.
Dcera to věděla několik měsíců
O pár dní později přijela Klára s dětmi.
Když šly děti s Petrem ven, zeptala jsem se jí, odkdy o jeho plánu ví.
„Asi od jara.“
Byl říjen.
To mě zarazilo.
„Půl roku?“
„Mami, nechtěl přede mnou nic tajit. Jen jsme se o tom jednou bavili.“
„A tobě to nevadí?“
„Co přesně?“
„Že táta nebude mít normální pohřeb. Že nebude mít hrob.“
Klára si nalila kávu.
„Já nevím. Asi ne.“
„A kam za ním budeš chodit?“
Podívala se na mě skoro překvapeně.
„Nikam.“
Ta odpověď mě úplně vykolejila.
„Jak nikam?“
„Budu na něj vzpomínat doma. Nebo na chalupě. Nebo kdekoliv.“
Musela poznat, že mě to ranilo.
„Mami, tím přece neříkám, že mi na něm nebude záležet.“
Jenže přesně tak mi to v tu chvíli znělo.
Večer jsem se kvůli tomu pohádala s Petrem.
„Takže jste si to rozhodli s Klárou a mně jste to jen oznámili?“
„My jsme nic nerozhodovali.“
„Ona to ví půl roku.“
„Protože jsme se náhodou bavili o pohřbu jejího kolegy.“
„A se mnou ses náhodou nebavil.“
Petr si povzdechl.
„Protože jsem věděl, že tohle přijde.“
To byla asi nejhorší věta, kterou mohl říct.
Poprvé jsem se sama sebe zeptala, jestli nejsem sobecká
Dva dny jsme spolu mluvili jen o běžných věcech.
Co koupit.
Kdo vyzvedne balík.
Kdy přijede Lukáš.
Pak jsem si začala informace o darování těla hledat sama.
Ne proto, že bych změnila názor.
Spíš jsem chtěla zjistit, jak hrozný ten Petrův plán vlastně je.
Jenže čím víc jsem o tom četla, tím méně hrozný mi připadal.
Petr nechce šokovat rodinu.
Nechce ani ušetřit za pohřeb.
Prostě říká, že svoje tělo po smrti už potřebovat nebude a pokud může ještě posloužit při výuce budoucích lékařů, připadá mu to smysluplné.
Jednou večer jsme seděli u televize a já se ho zeptala:
„A opravdu ti nezáleží na tom, že já budu chtít nějaké místo?“
Vypnul zvuk.
„Záleží.“
„Tak proč to nebereš v úvahu?“
„Beru.“
„Moc to nevypadá.“
Chvíli mlčel.
Pak se zeptal:
„Ty chceš být po smrti v hrobě s rodiči, že jo?“
„Ano.“
„A kdybych tě prosil, abys svoje tělo taky darovala? Udělala bys to?“
Odpověděla jsem hned.
„Ne.“
„Ani kvůli mně?“
Tentokrát už jsem mlčela.
„Tak proč po mně chceš něco, co sama udělat nechceš?“
Neměla jsem odpověď.
Syn mě podpořil, ale tím to bylo ještě horší
Náš syn Lukáš se o všem dozvěděl až potom.
Na rozdíl od Kláry se postavil spíš na moji stranu.
„Já bych to nedělal, když vím, že to mámě tak vadí,“ řekl Petrovi.
Na chvíli se mi ulevilo.
Pak Petr odpověděl:
„A kdyby máma chtěla, abys po smrti udělal něco se svým tělem, co ty nechceš, poslechl bys ji?“
Lukáš se zarazil.
„To nevím.“
„No právě.“
Najednou jsem si připadala hloupě.
Jako bych svolala rodinnou radu, která má rozhodnout, komu patří Petrovo tělo.
Přitom jsem to tak vůbec nechtěla.
Po odjezdu dětí za mnou Petr přišel do kuchyně.
„Já tě nechci zranit.“
„Ale zraňuješ.“
„Vím.“
Pak mě objal.
A právě to bylo možná horší než další hádka.
Kdyby byl tvrdohlavý a bezcitný, mohla bych se na něj alespoň zlobit.
Jenže on můj strach chápe.
Pouze kvůli němu nechce změnit svoje rozhodnutí.
Pohřeb je možná víc pro živé než pro mrtvé
Minulou sobotu jsme znovu jeli kolem hřbitova.
Tentokrát Petr sám řekl, že bychom mohli zastavit.
Šli jsme k rodičům.
Zapálila jsem svíčku a chvíli jsme tam stáli.
Pak Petr řekl:
„Jestli umřu první, můžeš sem chodit a nadávat mi.“
Musela jsem se zasmát.
„To není vtipné.“
„Trochu jo.“
Cestou zpátky mi řekl, že zatím nic definitivně nezařídil. Chce, abych věděla přesně, co jeho rozhodnutí znamená, a chce si o tom ještě promluvit.
Ale samotný názor nezměnil.
Já také ne.
Po třiatřiceti letech manželství mám poprvé pocit, že existuje něco, kde kompromis možná není.
Petr má pravdu v jedné věci.
Je to jeho tělo.
Já mám ale pocit, že smrt člověka není jen jeho soukromá záležitost. Ten, kdo zemře, už potom nic řešit nebude. Pohřeb, hrob i vzpomínky zůstanou těm ostatním.
Možná jsem sobecká, když po něm chci, aby své poslední přání změnil kvůli mně.
Jenže možná je trochu sobecký i on, když říká, že rozhodnutí o jeho těle se mě vlastně netýká.
Nevím.
Vždycky jsem měla za samozřejmé, že jednou budeme spolu i na hřbitově.
Teď zjišťuji, že jsem se ho na to za třiatřicet let ani jednou nezeptala.
