Článek
„Mami, tohle smaž.“
Aneta mi strčila telefon skoro před obličej.
Na fotografii jí bylo asi sedm. Seděla u Máchova jezera, chyběly jí dva přední zuby a měla obrovský růžový klobouk.
Začala jsem se smát.
„Ježiš, ty jsi byla sladká.“
„Mami.“
Poznala jsem podle hlasu, že tentokrát nejde o legraci.
„Co je?“
„Tohle našel Matěj ze sexty.“
„A?“
„Poslal to do skupiny.“
Pořád jsem nechápala.
„Vždyť tam není nic trapného.“
Aneta si vzala telefon zpátky.
„Ty pořád rozhoduješ, co je trapné pro mě.“
To mě zarazilo.
A taky trochu naštvalo.
Facebook byl moje rodinné album
Když byla Aneta malá, dávala fotografie dětí na Facebook skoro každá moje kamarádka.
První školní den.
Vánoce.
Moře.
Lyžování.
Narozeniny.
Nevnímala jsem to jako zveřejňování soukromí. Bylo to něco mezi fotoalbem a zprávou pro příbuzné.
Moje sestra žila v Německu, rodiče šedesát kilometrů od nás a kamarádky měly vlastní děti. Facebook byl jednoduchý způsob, jak všem ukázat, jak Aneta roste.
Já byla navíc vždycky ten člověk, který rodinu fotil.
Manžel Petr dodnes neví, kde máme fotografie z roku 2012.
Já vím přesně.
Mám složky v počítači, fotoknihy a roky příspěvků na Facebooku.
Když se Aneta začala ptát, kolik jejích fotografií tam vlastně mám, odpověděla jsem, že pár desítek.
Pak jsme začaly počítat.
Byly jich stovky.
Některé mi poprvé připadaly moc osobní
Aneta seděla vedle mě u počítače a ukazovala jednu fotografii za druhou.
„Tohle.“
Bylo jí šest a spala v autě s pusou dokořán.
„To je legrační.“
„Mně ne.“
Další.
Aneta se zlomenou rukou v nemocnici.
„Proč jsi vůbec někam psala, že jsem v nemocnici?“
„Protože se všichni ptali, co se stalo.“
„Tak jim můžeš odpovědět soukromě.“
„Před deseti lety to nikdo takhle neřešil.“
„Ale pořád to tam je.“
To byla první věta, která mě trochu vykolejila.
Já měla pocit, že příspěvek z roku 2016 dávno zmizel.
On nezmizel.
Jen čekal, až ho někdo najde.
Pak jsme narazily na fotografii z dovolené. Aneta v dětských plavkách.
Tu jsem bez řečí smazala.
Najednou mi vadila taky.
„Vidíš?“ řekla.
„Co mám vidět?“
„Že některé věci jsi tam vůbec dávat neměla.“
„Dobře. Tak některé smažeme.“
„Ne některé.“
Podívala jsem se na ni.
„Všechny.“
To už mi připadalo absurdní
Nejdřív jsem si myslela, že přehání.
„Takže mám smazat i tvoje první vysvědčení?“
„Ano.“
„Vánoce u babičky?“
„Ano.“
„Dovolenou v Chorvatsku?“
„Pokud jsem na tom já.“
„Aneto, to už není normální.“
Okamžitě se urazila.
„Proč?“
„Protože jsou to rodinné fotografie.“
„Tak je měj doma.“
„Já je doma mám.“
„Tak proč musí být na internetu?“
Na to jsem neměla jednoduchou odpověď.
Řekla jsem jen, že můj profil není veřejný.
„Máš tam pět set osmdesát lidí.“
„Jsou to moji přátelé.“
„Fakt znáš pět set osmdesát lidí?“
Neznala.
To mě naštvalo ještě víc.
Hlavně proto, že měla pravdu.
Spolužáci jí během jednoho večera našli skoro celé dětství
Teprve později mi Aneta vysvětlila, proč to začala řešit právě teď.
Jeden kluk ze školy narazil na fotografii z jejích devátých narozenin.
Měla princeznovské šaty a plastovou korunku.
Poslal ji kamarádovi.
Ten našel další.
Během večera měli fotografii z první třídy, ze školky, z tábora a z dovolené.
Našli dokonce můj příspěvek o tom, že má angínu.
„Byla jsem dneska ve škole a někdo se mě zeptal, jestli už nemám zase třicet devět horečku,“ řekla.
Musela jsem se pousmát.
„To ti přijde vtipný?“
Úsměv mě přešel.
„Ne.“
„Oni o mně vědí věci, které jsem jim nikdy neřekla.“
Sedla si naproti mně.
„Ty jsi jim je řekla.“
To zabolelo.
„Já jsem nic neříkala tvým spolužákům.“
„Dala jsi to na internet.“
„Když ti bylo osm!“
„No právě.“
Petr řekl, ať všechno smažu
Večer jsem to vyprávěla manželovi.
„Tak jí to smaž,“ řekl.
Řekl to tak lehce, až mě to vytočilo.
„Samozřejmě.“
„Co samozřejmě?“
„Tobě se to říká. Ty jsi za osmnáct let neudělal skoro žádnou fotku.“
„To s tím souvisí jak?“
„Já všechno dokumentovala. Školku, besídky, dovolené, Vánoce. Ty sis sedl ke stolu a já fotila.“
„A já ti za to děkuju.“
„Ale teď mám všechno prostě vymazat.“
„Ne všechno. Jen z Facebooku.“
„Pro mě je to kronika.“
Petr chvíli mlčel.
„Pro Anetu očividně ne.“
To jsem slyšet nechtěla.
Pod některými fotografiemi píše moje máma
Začala jsem fotografie opravdu mazat.
Nejdřív ty, u kterých jsem sama uznala, že tam být nemusely.
Nemocnici.
Plavky.
Spaní v autě.
Pak jsem narazila na první školní den.
Aneta stojí před domem s aktovkou.
Pod fotografií je komentář mojí mámy.
Naše velká školačka. Babička je pyšná.
Maminka zemřela před šesti lety.
Posunula jsem se dál.
Fotografie z Vánoc.
Další její komentář.
Tak krásné holky mám.
U té fotografie jsem zůstala sedět několik minut.
Najednou už jsem nemazala jen obrázky Anety.
Mazala jsem rozhovory s člověkem, který tady není.
Když přišla dcera do pokoje, ukázala jsem jí to.
„Podívej.“
Přečetla si komentář.
„Já vím.“
„A to mám taky smazat?“
„Mami, já ti neříkám, že ty vzpomínky nemáš mít.“
„Když to smažu, zmizí i tohle.“
„Tak si udělej screenshot.“
V tu chvíli mi její odpověď připadala strašně necitlivá.
„Jednou možná pochopíš, že ne všechno se dá nahradit screenshotem.“
Aneta vstala.
„A jednou možná ty pochopíš, že ne všechno, co se týká mě, je tvoje vzpomínka.“
Pak odešla.
Obě jsme se cítily ukřivděně.
Fotografie jsem místo smazání skryla
Nakonec jsem našla řešení, které mi připadalo rozumné.
Část fotografií jsem smazala.
Zbytek jsem nastavila tak, aby nebyl veřejně vidět.
Anetě jsem řekla, že už je to vyřešené.
„Takže jsi je smazala?“
Chvíli jsem zaváhala.
„Už je nikdo neuvidí.“
„To jsem se neptala.“
„Aneto, výsledek je stejný.“
Nebyl.
Poznala to okamžitě.
„Ty jsi je nesmazala.“
„Jsou skryté.“
„Takže jsi mi zase řekla něco jiného, než jsi udělala.“
To už mě naštvalo.
„Já ti nebudu ničit svoje vzpomínky jen proto, že se teď někdo ve škole chová jako idiot.“
„Nejsou to jen tvoje vzpomínky!“
„A nejsou jen tvoje!“
Poprvé jsme na sebe opravdu křičely.
Aneta se rozbrečela.
„Víš, co je na tom nejhorší? Ty se pořád tváříš, jako bych ti chtěla něco vzít. Já jen nechci, aby moje dětství mohl procházet kdokoliv, koho sis před patnácti lety přidala do přátel.“
Pak řekla větu, kterou mám v hlavě dodnes.
„Já jsem tvoje dcera. Ne obsah tvého profilu.“
Možná jsem se měla začít ptát mnohem dřív
Od té hádky uběhly dva týdny.
Aneta se mnou normálně mluví, ale na fotografie se několikrát zeptala.
Pořád chce, abych je skutečně odstranila.
Já pořád váhám.
Část mě chápe, co říká.
Když jí bylo sedm, samozřejmě nemohla rozhodovat, co o ní bude na internetu za deset let.
Nikdy mě ale nenapadlo, že tím dělám něco špatného.
Byla jsem hrdá máma.
Nic víc.
Možná je problém právě v tom, že dobrý úmysl ještě automaticky neznamená dobré rozhodnutí.
Jenže ani dnes nedokážu přijmout představu, že celé ty roky musím jednoduše vymazat.
Aneta mi říká, že je můžu uložit do počítače, vytisknout nebo si nechat udělat fotoknihu.
Má pravdu.
Facebook není jediná možnost, jak uchovávat vzpomínky.
Jenže když vidím komentář mojí mámy pod fotografií sedmileté Anety, není to pro mě nějaký bezvýznamný příspěvek.
Je to kus doby, která už se nikdy nevrátí.
Možná dcera opravdu má právo říct, že své dětské fotografie na mém profilu nechce.
Ale pořád přemýšlím, kde přesně končí její právo na vlastní minulost a začíná moje právo vzpomínat na dobu, kdy byla malá.
Zbývá mi smazat ještě několik stovek fotografií.
Každý večer si otevřu další album.
A čím víc jich mažu, tím méně mám pocit, že odstraňuji jen fotografie
