Článek
„Mami, já už tam nechci.“
Matěj to řekl cestou z úterního tréninku.
Ani jsem se na něj nepodívala.
„Karel tě zase seřval?“
„Ne.“
„Tak co bylo?“
Chvíli mlčel.
„Já tam nechci vůbec.“
Tentokrát jsem se otočila.
„Jak vůbec?“
„Chci skončit.“
Málem jsem přejela odbočku k našemu domu.
„S hokejem?“
„Jo.“
Řekl to tak obyčejně, jako by mi oznamoval, že už nechce chodit na angličtinu.
Jenže Matěj hraje hokej deset let.
U nás doma se deset let neříká „co budeme dělat o víkendu“.
Říká se „kdy je zápas“.
Hokej byl hlavně věc Matěje a jeho táty
Začalo to, když mu bylo pět.
Manžel Pavel ho vzal bruslit.
Matěj se sotva držel na nohou, ale domů přijel nadšený.
Za pár měsíců začal chodit do přípravky.
Pavel byl tehdy snad ještě nadšenější než on.
Kupoval mu první hokejku, učil ho zavazovat brusle a po večerech si spolu na chodbě pinkali tenisákem.
Já hokej nikdy moc neprožívala.
Jenže postupně mě vtáhl.
Člověk začne prát dresy, vozit dítě na tréninky a stát na tribuně. Pak zná ostatní rodiče. Pak začne rozumět tomu, proč trenér změnil lajny.
A najednou je deset let pryč.
Pavel s Matějem mezitím projeli půl republiky.
Turnaje v Liberci, Plzni, Pardubicích.
Jednou kvůli zápasu vstávali ve tři čtvrtě na čtyři.
Když se vrátili, oba byli úplně vyřízení, ale ještě půl hodiny rozebírali třetí třetinu.
Hokej nebyl jen Matějův sport.
Bylo to něco, co měli spolu.
„To ho přejde“
Když jsem to Pavlovi řekla, nejdřív tomu nevěřil.
„Po dnešku?“
„Ne. Úplně.“
Zasmál se.
„Je mu patnáct.“
„To vím.“
„Za měsíc bude chtít skončit se školou.“
„To není totéž.“
Pavel už šel k jeho pokoji.
Chytila jsem ho za ruku.
„Teď tam nechoď.“
„Proč?“
„Protože je naštvaný.“
„Tak si promluvíme.“
Pavel zaklepal a vešel.
Zůstala jsem v kuchyni.
Nejdřív jsem slyšela normální rozhovor.
Pak Pavlův hlas.
„Tohle přece nemůžeš myslet vážně.“
A Matějův:
„Proč ne?“
„Protože deset let něco děláš a najednou se ti nechce?“
„Mně se nechce už dlouho.“
Chvíli bylo ticho.
Pak Pavel řekl:
„Tak tohle mi neříkej.“
A Matěj zakřičel:
„Já jsem ti nikdy neřekl, že mě to pořád baví!“
Dveře bouchly.
Pavel přišel do kuchyně úplně bledý.
„Cos mu řekl?“
„Nic.“
„Slyšela jsem vás.“
„Tak proč se ptáš?“
Největší radost má, když trénink odpadne
Později za mnou Matěj přišel.
Sedl si na kuchyňskou linku, jako když byl malý.
„Jak dlouho chceš skončit?“
„Nevím.“
„Týden? Měsíc?“
„Asi rok.“
To mě šokovalo.
„Rok?“
Přikývl.
„A proč jsi nic neřekl?“
„Protože táta.“
„Co táta?“
„Podívej se, co udělal teď.“
Řekla jsem, že Pavel je jen překvapený.
Matěj se zasmál.
„Mami, já mám největší radost, když trenér napíše, že odpadá trénink.“
To byla první věta, kterou jsem opravdu pochopila.
„A zápasy?“
„Koukám na čas, kolik zbývá do konce.“
„Ale vždycky přijdeš domů a vyprávíš…“
„Protože se táta ptá.“
Najednou mi bylo Matěje líto.
A zároveň jsem měla vztek.
Na Pavla.
Trochu i na sebe.
Jak jsme si celý rok nevšimli, že dítě, které jsme čtyřikrát týdně vozili na stadion, tam vůbec nechce být?
Pavlovi nešlo jen o peníze
Pavel tvrdil, že Matěj musí alespoň dokončit sezonu.
Do konce zbývaly tři měsíce.
„Nemůže v půlce prostě zmizet.“
To jsem ještě chápala.
Pak ale začal mluvit o letech práce.
O kondici.
O týmu.
Nakonec i o penězích.
„Jen letošní výstroj stála skoro třicet tisíc.“
„Tu jsme koupili my.“
„Samozřejmě.“
„Tak mu to nemůžeš vyčítat.“
„Já mu nic nevyčítám.“
„Právě jsi to udělal.“
Pavel praštil rukou do stolu.
„Já jen nechápu, jak může člověk deset let něco budovat a ze dne na den to zahodit.“
„Je mu patnáct.“
„Právě proto nemůže rozhodovat podle toho, co ho zrovna baví.“
V tu chvíli jsem byla jednoznačně na Matějově straně.
Pak Pavel řekl něco, co už neznělo tak jednoduše.
„Víš, kdy jsme spolu naposledy někam jeli jen my dva a nebylo to kvůli hokeji?“
Nevěděla jsem.
On taky ne.
„Já vůbec nevím, co spolu budeme dělat.“
Poprvé mi ho bylo líto.
Naše dcera reagovala úplně jinak
Máme ještě jedenáctiletou Terezu.
Celou hádku samozřejmě slyšela.
Druhý den se mě v autě zeptala:
„Matěj fakt skončí?“
Řekla jsem, že nevíme.
„A pak budeme moct někam jezdit?“
Ta otázka mě píchla.
„My přece jezdíme.“
„Ale ne normálně.“
Nevěděla jsem, co znamená normálně.
Tereza mi to vysvětlila.
Víkend na horách bez toho, abychom se v sobotu vraceli kvůli zápasu.
Návštěva sestřenice přes noc.
Dovolená bez toho, aby Matěj po týdnu odjížděl na kemp.
„Jednou jsme kvůli jeho turnaji nejeli na moje závody,“ připomněla mi.
Úplně jsem na to zapomněla.
Byla tehdy druhá v gymnastice.
Viděl ji jen děda.
„To nebylo schválně.“
„Já vím.“
Právě tím to bylo horší.
Pak jsem zjistila, že Pavel zaplatil letní kemp
O týden později jsem hledala v mailu fakturu.
Narazila jsem na potvrzení o platbě.
Hokejový kemp v červenci.
Devět tisíc osm set korun.
Zaplatil ho Pavel dva dny poté, co Matěj oznámil, že chce skončit.
Šla jsem za ním.
„Co je tohle?“
Podíval se na monitor.
„Kemp.“
„To vidím.“
„Bylo poslední místo.“
Nevěřila jsem vlastním uším.
„On ti řekl, že chce skončit.“
„Do července ho to přejde.“
„A když nepřejde?“
„Tak tam prostě pojede.“
V tu chvíli jsem se opravdu naštvala.
„Takže už nerozhoduje ani o tomhle?“
„Renato, prosím tě. Je mu patnáct.“
„A co má udělat, aby sis všiml, že to myslí vážně?“
Pavel se také rozčílil.
„A co mám udělat já? Zatleskat mu? Říct výborně, deset let práce je pryč, jdeme dál?“
„Není pryč.“
„Tak co z toho zůstane?“
Chtěla jsem okamžitě odpovědět.
Ale neodpověděla jsem.
Ve skříni jsem našla jeho první bundu
O víkendu jsem třídila věci.
Vzadu ve skříni byla Matějova stará klubová bunda.
Muselo mu být šest nebo sedm.
Na rukávu měl ještě vyšité svoje příjmení.
Sedla jsem si s ní na zem.
Najednou se mi vybavilo tolik věcí.
První gól.
První medaile.
Jak jsem mu v šatně sušila ponožky fénem, protože jsme zapomněli náhradní.
Jak jsme jednou jeli dvě stě kilometrů a Matěj odehrál možná sedm minut.
Jak jsem stávala v zimě na tribunách s kelímkem příšerné kávy.
Kolik sobot jsme takhle strávili.
Kolik nedělí.
Kolik let.
A najednou se mi chtělo brečet.
Přitom jsem týden vysvětlovala Pavlovi, že to všechno přece nebyla ztráta.
Tak proč mi to najednou jako ztráta připadalo?
Když řekl, že chce chodit do posilovny, zklamalo mě to
Zeptala jsem se Matěje, co chce dělat místo hokeje.
„Asi fitko.“
„Fitko?“
Musel slyšet můj tón.
„Co je na tom?“
„Nic.“
„Tak proč se tváříš?“
Řekl, že chce chodit s kamarádem a možná začít lézt na stěně.
Přiznávám, že první myšlenka byla hrozná.
Kvůli tomuhle chce zahodit hokej?
Okamžitě jsem se za ni zastyděla.
Ale měla jsem ji.
Část mě by jeho konec přijala snáz, kdyby přecházel na tenis, atletiku nebo jiný závodní sport.
Něco, kde bych si mohla říct, že deset let disciplíny pokračuje dál.
Najednou jsem slyšela sama sebe.
A zněla jsem skoro jako Pavel.
Matěj slíbil, že dokončí sezonu
Nakonec jsme se dohodli, že sezonu dohraje.
Ne kvůli tomu, že by se měl naučit „nevzdávat“.
Hlavně proto, že nechce nechat tým bez hráče tři měsíce před koncem.
Pavel to bere jako naději.
Myslí si, že si to Matěj ještě rozmyslí.
Kemp jsem ho donutila zrušit.
Peníze nám vrátili jen částečně.
Pavel o těch několika tisících nemluví, ale vím, že ho to štve.
Poslední dobou Matěje vozím na tréninky častěji já.
Sleduju ho v autě.
Dřív vyskočil ven ještě dřív, než jsem pořádně zabrzdila.
Teď někdy sedí pár vteřin a dívá se na stadion.
Pak si vezme tašku.
„Tak ahoj.“
„Ahoj.“
Nevypadá zničeně.
Ani nešťastně.
Jen se tam netěší.
A to je možná horší.
Nevím, čí sen jsme těch deset let vlastně plnili
Ještě před měsícem bych řekla, že dítě samozřejmě nemůžeme nutit pokračovat ve sportu, který už nechce dělat.
Pořád si to myslím.
Jen už to neříkám tak lehce.
Deset let jsme kolem hokeje postavili kus života.
Pavel možná přišel o představu, co bude se synem dělat.
Tereza možná naopak poprvé získá normální víkendy.
A já zjišťuju, že mi budou chybět i věci, na které jsem celé roky nadávala.
Studené tribuny.
Ranní vstávání.
Párek na stadionu.
Rodiče, které jsem vídala častěji než některé příbuzné.
Nechci po Matějovi, aby pokračoval kvůli nám.
Ale zároveň už chápu, proč má Pavel pocit, že něco končí i jemu.
Celou dobu jsme říkali, že Matěje v jeho snu podporujeme.
Nikdy mě nenapadlo, že přijde chvíle, kdy řekne, že už to jeho sen není.
A teď si musíme přiznat, jestli jsme ho podporovali kvůli němu.
Nebo jestli jsme si za těch deset let část toho snu přivlastnili i my.
