Článek
Pach rezavé vody se vsakoval do světlého koberce s vytrvalostí, která mě fyzicky vyčerpávala. Klečela jsem na zemi s hrstí papírových utěrek, zatímco se z ventilu starého radiátoru pomalu řinula nahnědlá, páchnoucí tekutina. Můj manžel David byl zrovna třetí den na cyklistickém soustředění v italských Alpách, kam si odvezl svoje karbonové kolo a zbytky naší komunikace. Zírala jsem na tu rostoucí skvrnu a v čelisti mi tuhly svaly z toho, jak moc jsem zatínala zuby.
Zvonila jsem na Karla z přízemí, protože byl předsedou společenství vlastníků a jediný člověk v domě, o kterém jsem věděla, že vlastní hasák. Přišel v umolousaných pracovních kalhotách, z nichž táhl odér studeného kouře a levného pracího prášku. Nic neřekl, jen kývl, odsunul mě ramenem stranou a dřepl si k té mokré spoušti v naší ložnici. Jeho přítomnost v našem sterilním, designově vyladěném bytě působila jako pěst na oko.
Zatímco se snažil utáhnout zkorodovaný závit, stála jsem nad ním a poslouchala jeho těžké, sípavé dýchání. David dýchal tiše, dokonce i ve spánku působil, jako by měl svůj metabolismus pod dokonalou kontrolou. Karel oproti němu funěl jako přetížený motor, kůže na krku se mu leskla potem a mě fascinovalo, jak moc je ten chlap opravdový ve své nedokonalosti. Cítila jsem zvláštní tíhu v žaludku, ne z přitažlivosti, ale z naprosté absurdity té situace.
Požádal mě, abych mu podržela baterku, protože v tom rohu pod oknem nebylo pořádně vidět. Dřepla jsem si vedle něj, koleno se mi otřelo o jeho stehno potažené hrubou látkou montérek a já neucukla. Kousek ode mě ležel Davidův dokonale ustlaný polštář z paměťové pěny, zatímco mi do nosu bil Karlův nevyvětraný, surový pach. Byla jsem tak strašně prázdná a unavená z té nekonečné manželské přetvářky, že se mi tenhle špinavý, reálný moment zdál jako vysvobození.
Nevím přesně, která vteřina určila ten absurdní směr, ale pamatuji si, že mu z ruky vyklouzl klíč a s tupým bouchnutím dopadl na podlahu. Natáhli jsme se pro něj oba současně, moje prsty se dotkly jeho mozolnaté ruky a nikdo z nás ten pohyb nestáhl zpátky. Podíval se na mě těma svýma unavenýma, vodnatýma očima, ve kterých nebyla žádná touha, jen tupé zvířecí konstatování faktu. Následný pohyb nebyl plynulý ani romantický; prostě mě hrubě chytil za boky a přitáhl k sobě.
Nebylo v tom žádné dobývání, žádné šeptání nesmyslů do ucha. Svalila jsem se na ten mokrý, špinavý koberec vedle louže rezavé vody a dívala se do bílého stropu. Cítila jsem chladnou, lepkavou vlhkost na svých zádech a hrubost jeho brady, která mě dřela do tváře. Můj mozek běžel na jakýsi záložní režim, registroval jen mechanické vjemy a odmítal k nim přiřadit jakoukoliv emoci.
Jeho ruce byly tvrdé, špinavé od rzi a nenechávaly prostor pro jakoukoliv něhu nebo předehru. Svlékání proběhlo s otravnou praktičností, jako když se snažíte ze sebe sundat mokré plavky. Tření jeho pracovních kalhot o mé nahé nohy vydávalo drsný, nepříjemný zvuk, který rezonoval v tichu naší ložnice. Nemyslela jsem na Davida, nemyslela jsem na následky, v hlavě se mi rozprostřelo jen hluboké, konejšivé vakuum.
Celé to trvalo možná sedm, osm minut a připomínalo to spíš rutinní lékařskou prohlídku než akt nevěry. Vnímala jsem jen rytmické vrzání uvolněné parkety pod námi a jeho zrychlený dech, který mi foukal přímo do ucha. Snažila jsem se najít v sobě aspoň špetku viny, znechucení nebo vzrušení, ale cítila jsem jen otupělost. Měla jsem pocit, že moje tělo je jen kus nábytku v téhle místnosti, další věc, kterou je potřeba nějak technicky obsloužit.
Když skončil, svalil se vedle mě na záda a zhluboka, chroptivě vydechl. Z ulice k nám přes zavřené okno doléhal tlumený zvuk projíždějící tramvaje, kovové skřípění brzd na kolejích. Zvedla jsem se z podlahy, kůže mě pálila od toho, jak byla odřená o hrubý vlas koberce. Vzala jsem si ze židle pohozené tričko a beze slova si ho přetáhla přes hlavu.
Neřekl vůbec nic.
Jen si zapnul poklopec, zvuk toho kovového zipu prořízl ticho s děsivou ostrostí. Otřel si ruce do hadru, který si předtím přinesl, zvedl ze země svůj francouzák a vstal. Nesnažil se o žádný úsměv, o žádnou omluvu nebo vysvětlení toho, co se právě odehrálo. Bylo to vyřízené, opravené, uzavřené.
Zastavil se až ve dveřích do předsíně, podíval se na svoje špinavé boty a pak na mě. „Ten ventil jsem utáhl, ale ráno si na to zavolejte instalatéra, dlouho to nevydrží,“ zamumlal a odešel. Zvuk zaklapnutí vchodových dveří se odrazil od holých stěn našeho bytu a nechal mě tam stát v absolutním osamění. Šla jsem do koupelny, pustila ledovou vodu a dlouze, mechanicky si myla ruce, dokud mi kůže úplně neztuhla.
Vzala jsem lahev Sava, hrubý kartáč a vrátila se do ložnice k té hnědé louži na koberci. Drhla jsem to místo tak silně, až mě bolela zápěstí a štiplavý pach chemie mi vháněl slzy do očí. Nesnažila jsem se smýt jeho doteky, na těch už nezáleželo, snažila jsem se smýt ten důkaz vlastní existenciální prázdnoty. Uvědomila jsem si, že to nejhorší na celé té situaci nebyl fakt, že jsem podvedla manžela.
Byla to čistá, tupá setrvačnost.
Ten sex se sousedem nebyl omyl z vášně nebo z přebytku alkoholu, byl to omyl z absolutního nezájmu o vlastní život. Došlo mi, že už dlouhé měsíce necítím vůbec nic – k Davidovi, k naší hypotéce, k té naškrobené realitě, kterou jsme si vybudovali. Karel byl jen cizí těleso, o které jsem se omylem odřela, když jsem procházela vlastním mrtvým manželstvím.
Zatímco se pach Sava mísil se zbytkem té železité vlhkosti, posadila jsem se na kraj ustlané postele. Moje kůže voněla po levném mýdle a v rozkroku jsem cítila tupý, fyzický tlak, jedinou reálnou připomínku toho, co se stalo. Můj telefon na nočním stolku se rozsvítil a ukázal zprávu od Davida, fotku nějakého zasněženého alpského vrcholku s popiskem o tom, jaký měl skvělý čas na kilometr.
Zírala jsem na tu dokonalou modrou oblohu na displeji a vnímala chlad prostupující od bosých nohou přes celé tělo. Nebyla jsem schopná tu zprávu ani otevřít, natož na ni odpovídat s těmi našimi naučenými smajlíky. Když se David v pondělí večer vrátil, hodil tašku do kouta a začal mluvit o sjezdovkách, dívala jsem se na vyčištěný, o něco světlejší flek na koberci a přemýšlela, jestli vůbec existuju.
