Článek
Zase ten smrad. Voní to tady jako v nemocničním skladu zkříženém se starou lékárnou a mým vlastním potem. Celý byt nasákl dezinfekcí, starým chlapem a močí, i když dělám, co můžu. Stojím u postele v našem panelákovém 3+1, kde se vzduch ani nehne.
Vláďa tam leží. Polovina obličeje mu sjela dolů, jako by byl z plastelíny a někdo ho nechal na sluníčku. Druhou polovinou na mě kouká těma svýma vykulenýma očima. Mrtvice mu vzala řeč i hybnost na pravé straně. Vzal to i jemu.
V ruce držím navlhčenou žínku. Je teplá a měkká, ale v mojí dlani těžkne, jako by byla z olova. Musím ho otočit na bok. Je to dřina. I když zhubl, pořád je to kus chlapa, těžká váha. Zaklesnu mu ruce pod ramena, zapřu se nohama o linoleum a škubnu. Hejkne.
Je to trapný zvuk. Takový bezmocný, zvířecí zvuk, který z něho vychází, když se hýbe. Dřív hejkal, jen když zvedal těžkou bednu s nářadím. Teď hejká, i když mu jen upravuju polštář.
Dávám si záležet, aby se neopruzel. Každý den, každé ráno a večer. Ale ve mně to vře.
Odkryju peřinu a stáhnu mu kalhoty od pyžama. Ty modré s proužkem, které měl tak rád. Teď jsou jen kusem látky, co zavazí. Vidím jeho pravou nohu. Vyhublou, zkroucenou, s kůží jako pergamen. Vidím jeho rozkrok.
Tam se mi zvedne žaludek. Ne z toho, co vidím, ale z toho, co cítím uvnitř. Moje vlastní ruka s tou žínkou vypadá jako cizí věc. Vidím ji, jak se blíží k jeho tělu, a v hlavě mi naskočí obraz. Ne jeho, ale Jany z účtárny.
Bylo to před pětadvaceti lety. Pětadvacet let. Celé čtvrtstoletí, co to v sobě dusím. Našla jsem tehdy v kapse jeho saka lístek z hotelu v Praze. Ne, nebyl to lístek. Byla to malá, zapomenutá fotka. Ona, o patnáct let mladší, smějící se. A on, jak ji drží kolem pasu.
Vláďa se snaží něco říct. Vyjde z něho jen huhlání. „Hu-u-u, ma-ma,“ snaží se vyformovat slova. Nevím, jestli chce, abych přestala, nebo jestli mi chce poděkovat. Je mi to jedno.
Utírám mu zadek. Pomalu, důkladně. Každý pohyb té žínky po jeho kůži je pro mě trest. Trest za to, že jsem tehdy neodešla. Že jsem uvěřila jeho slibům, že to byl úlet, že miluje jen mě. Slzy mi tečou po tváři a kapou mu na stehno. On to vidí. Ale nemůže nic udělat.
Nenávist je tichá a dusivá. A teď je to moje jediná společnice.
Vzpomínám si, jak se vrátil z té Prahy. Tvrdil, že to bylo školení. Voněl cizím parfémem a mně se chtělo zvracet. Ale místo toho jsem mu udělala večeři. Řízečky, ty měl nejradši. Jedla jsem je s ním a dívala se, jak žvýká, a v duchu jsem si představovala, jak tou samou pusou líbal ji.
Teď už nežvýká. Musím mu všechno mixovat. Každou lžíci kaše do něho cpu silou, protože se zdráhá polykat. A já se dívám na ty jeho zvadlé rty a vidím na nich otisk té fotky.
„Vláďo, drž se té tyče,“ řeknu mu tvrdě. Ukážu na madlo, které mu syn namontoval nad postel. Chytí se levou rukou, křečovitě. Vidím, jak mu nabíhají žíly na krku. Bolí ho to. Dobře mu tak.
Tuhle větu si říkám pořád. Dobře mu tak. Kdyby mě nepodvedl, možná bych teď cítila lítost. Možná bych ho hladila po tváři a šeptala mu, že to bude dobré. Ale místo toho cítím jen led.
Když jsem našla tu fotku, nespala jsem celou noc. Seděla jsem v kuchyni u stolu a koukala do zdi. Chtěla jsem ho vzbudit a tu fotku mu omlátit o hlavu. Chtěla jsem křičet, rozbít talíře, sbalit mu věci do pytle na odpadky a vyhodit je z okna. Ale neudělala jsem nic.
Neudělala jsem nic, protože jsem se bála. Bála jsem se, co řeknou sousedi. Bála jsem se, co bude se dětmi. Bála jsem se, že zůstanu sama. A tak jsem mlčela. To mlčení mě ale sežralo zaživa.
„Hotovo,“ řeknu a hodím použitou žínku do kýble s vodou. Voda je špinavá. Stejně jako moje svědomí. Natáhnu mu čistou plenku. Prsty mi kloužou po té lepicí pásce. Je to hnusný zvuk, to trhání plastu.
Zabalím ho jako mimino. Stejně bezmocného, stejně závislého. Jenže mimino voní nadějí a novým začátkem. Vláďa voní koncem a hnilobou.
Otočím ho zpátky na záda. Zase hejkne. Upravím mu polštář, ale ne pohladím ho. Nikdy ho nepohladím. Moje ruka se zastaví centimetr nad jeho čelem. Vidím, jak cukne očima, jako by čekal úder. Ale já neudeřím. Jen ruku stáhnu zpátky.
„Chceš vodu?“ zeptám se.
Zakroutí hlavou. Ne, nechce. Chce spát. Nebo umřít. Nevím.
Pustím se do převlékání povlečení. Je propocené, cítím z něho jeho pach. Strhnu prostěradlo, vyklepu polštář. Prachové peří lítá ve vzduchu a já si představuju, jak se usazuje na všem v tomhle bytě. Usazuje se na mně.
Když jsem se tehdy rozhodla zůstat, myslela jsem si, že to časem přejde. Že mu odpustím. Ale neodpustila jsem. Jen jsem tu nenávist schovala hluboko pod kůži, pod tlustou vrstvu každodennosti. Teď, když leží takhle bezmocný, ta nenávist vylezla ven jako plíseň na zdi.
„Vláďo, pamatuješ si na Janu z účtárny?“ zeptám se ho najednou.
Neplánovala jsem to. Slova prostě vylétla z pusy, dřív než jsem je stihla zastavit. V pokoji nastane ticho. Jen zvenku je slyšet vzdálené houkání sanitky.
Vláďa se na mě podívá. Oči se mu rozšíří. Vidím v nich strach. Vidím, že ví, o čem mluvím. Mrtvice mu nevzala paměť. Vzala mu jen možnost lhát.
„Co na ni říkáš, Vláďo?“ pokračuju dál, tónem, jako bych se ptala na počasí. „Už jsi na ni zapomněl?“
Začne huhlat. „Hu-u-u! Ne-e-e!“ Hází hlavou ze strany na stranu. Snaží se zvednout levou ruku, ale nejde mu to. Vidím, jak se mu na zdravé polovině obličeje objevují slzy. Skutečné slzy lítosti. Nebo strachu ze mě.
Stojím nad ním s čistým prostěradlem v rukou. Cítím se silná. Poprvé za těch pětadvacet let se cítím silná. Já, ta, co utírá zadek. Já, ta, co drží jeho život v rukou.
„Já nezapomněla, Vláďo,“ zašeptám a skloním se k němu. Cítím dezinfekci z mých rukou. „Každý den, když tě myju, na ni myslím. Na tu fotku. Na to, jak jsi voněl.“
Položím čisté prostěradlo na postel a začnu ho natahovat. Každý pohyb je teď přesný, rytmický. Už se mi nezvedá žaludek. Moje ruka už není cizí věc. Je to nástroj pomsty. Tiché, neviditelné pomsty.
Dělám svou práci. Ona to vidí. A on to cítí.
Vláďa leží tiše. Oči má zavřené. Slzy mu stékají po tváři. Nevím, jestli pláče kvůli Janě, nebo kvůli mně. Je mi to jedno.
Dojdu do koupelny a vyleju kýbl se špinavou vodou do záchodu. Pak si dlouho myju ruce. Drhnu je mýdlem, horkou vodou, až mě kůže pálí. Chci smýt ten smrad. Chci smýt jeho pach. Chci smýt Janu.
Vrátím se do pokoje. Vláďa už spí. Nebo předstírá spánek. Sednu si do křesla u okna a koukám ven na sídliště. Lampy už svítí. V sousedním paneláku vidím lidi v oknech. Koukají na televizi, večeří, hádají se. Normální životy.
Můj život není normální. Můj život je plný nenávisti a výkalů. Ale já se starám. Všichni říkají, jak jsem obětavá. A já jim to nebudu vyvracet. Je to moje maska. Moje ochrana.
Utírám manželovi zadek po mrtvici a uvnitř ho stále nenávidím. A vím, že mu neodpustím. Ani dnes, ani zítra, ani nikdy. Ta nenávist je to jediné, co mi zbylo. Je to to jediné, co mě drží nad vodou.
Opravím mu peřinu. Ne pohladím ho. Jen upravím látku, aby mu nebyla zima. Musím ho udržet naživu. Protože bez něho, koho bych pak mohla nenávidět?
