Článek
Nůž tupě škrtá o palec, kterým přidržuju syrovou bramboru. Slupky padají do otlučeného smaltovaného hrnce položeného na mých kolenou. Na dřevěné verandě naší rodinné chalupy v Jizerských horách je dusno, přestože slunce už pomalu zalézá za špičky smrků.
Lenka, moje starší sestra, sedí na starém proutěném křesle a propiskou luští křížovku. Má na sobě volné lněné šaty, zhluboka oddechuje a levou nohou odhání dotěrnou mouchu. Její manžel David leží o dva metry dál ve stínu na vojenské dece.
David má na sobě jen ošoupané černé plavky a na břiše se mu leskne pot. V jedné ruce drží napůl vypitou lahev piva a vůbec se nehýbe. Dívá se na mě.
Dívá se mi přesně na místo, kde mi výstřih propoceného tílka mírně odstává od těla. Vím to s naprostou jistotou, protože se mu na to samé místo dívám do očí už dobrou minutu a on ten pohled vůbec neuhne.
„Leni, jaký je hlavní město Peru na čtyři písmena?“ zívne David, protáhne se a přitom mi stále upřeně zírá na prsa.
„Lima, miláčku,“ odpoví Lenka naprosto automaticky. Vygumuje něco na zmuchlaném papíře a vůbec nezvedne hlavu.
Posunu si ramínko tílka o kousek výš a mokrá brambora mi s hlasitým plesknutím spadne do vody v hrnci. Špinavá voda mi okamžitě vystříkne na odhalená stehna. Davidův pohled ten prudký pohyb bez zaváhání sleduje.
Vstanu z křesla a těžký hrnec odnesu dovnitř do tmy chalupy. Prkna v chodbě vržou přesně na těch samých místech jako před dvaceti lety, když jsme tu s Lenkou trávily prázdniny. Položím brambory na linku potaženou zažloutlým linoleem a oběma rukama se opřu o studený plechový dřez.
Potřebuju se zhluboka nadechnout bez toho, abych cítila cizí oči na své kůži. Pokaždé, když sem v srpnu přijedu, slibuju si, že to tentokrát bude jen normální víkend se sourozencem.
Slyším těžké, pomalé kroky na dřevěných schodech zápraží. Dveře se s vrznutím pootevřou a do šera malé kuchyně vejde David. Zastaví se hned ve futrech, čímž naprosto zablokuje jedinou možnou cestu ven.
„Hledám otvírák,“ řekne potichu. Prázdnou zelenou lahev od piva drží volně svěšenou podél těla.
„Je v prvním šuplíku vedle příborů,“ odpovím a ukážu bradou směrem k lince. Neuhnu z místa ani o milimetr, protože bych k němu musela blíž.
David udělá dva zbytečně velké kroky dopředu. Kuchyňka je velmi úzká, takže když otevírá šuplík, jeho vlhká paže se téměř otře o moje pravé rameno. Cítím z něj těžký pach levného opalovacího krému, potu a zvětralého alkoholu.
Dívá se dolů do šuplíku, ale hlavu má natočenou přímo ke mně. „Nějak ses nám přes zimu spravila, ne?“ utrousí pobaveně a koutek úst se mu nepatrně zvedne.
„Pusť mě ven,“ řeknu suše a snažím se rychle protáhnout kolem něj.
Nijak mi neuhne a ruku nechá položenou na madle skříňky. Musím se k němu natočit bokem a břichem se silně otřít o ostrou hranu kuchyňské linky, abych vůbec prošla. Když ho těsně míjím, jeho horký dech se mi na vteřinu opře o krk.
Odpoledne se teplota vyšplhá daleko přes třicet stupňů. Lenka od stolu rozhodne, že se všichni půjdeme vykoupat k nedalekému zatopenému lomu v lese. Sbírám do plátěné tašky čisté ručníky a cítím, jak se mi ze stresu stahuje žaludek.
Cesta lesní pěšinou trvá asi deset minut. Jdu první, Lenka se vleče za mnou a David uzavírá zástup. Suché jehličí mi hlasitě křupe pod gumovými žabkami a mouchy nepříjemně bzučí těsně kolem obličeje.
„Nežeň tak strašně,“ křikne na mě Lenka zezadu. Zastavuje se a vyklepává si z podrážky boty drobný kamínek.
Zastavím se taky a otočím se. David stojí sotva půl metru za mnou, ačkoliv měl na cestě spoustu místa. Vůbec si nehlídal odstup. Dívá se mi přímo na zadek narvaný v krátkých džínových šortkách a nesnaží se ten pohled nijak maskovat.
Když si všimne, že se na něj upřeně dívám, jen pomalu zvedne oči a drze se usměje. „Pěkný výhled tu máte, holky,“ pronese dostatečně nahlas.
„To jo, ty stromy tu hrozně vyrostly,“ odpoví z dálky Lenka, která se zrovna narovnává. „Pojďte už, ať tam chytneme aspoň nějaké místo ve stínu.“
Voda v lomu je kalná, temná a velmi studená. Rychle do ní vlezu až po krk a nohama šlapu vodu. Chci zkrátka schovat celé tělo pod hladinu, aby na něj z břehu nebylo vidět.
Lenka sedí na břehu na dece a čte si nějaký starý ženský časopis. Sluneční brýle s velkými skly jí spolehlivě zakrývají oči. David skočí z nedalekého kamene šipku do vody a vynoří se nečekaně blízko ode mě.
Voda mu stéká po tmavých vlasech přímo do obličeje. Udělá dvě tempa a zastaví se tak těsně, že cítím pohyb vody od jeho kopajících nohou. Stojíme tam, schovaní pod hladinou, zatímco moje sestra si na břehu pečlivě maže ramena krémem s faktorem.
„Je to docela ledový, co?“ zašeptá David. Natáhne ruku pod vodou a jeho hrubé prsty letmo zavadí o moje levé stehno.
Prudce uskočím dozadu, až voda kolem mě vyšplíchne. Noha mi podjede na slizkém kameni na dně a loktem tvrdě narazím do skalní stěny za sebou. Tupá bolest mi okamžitě vystřelí až do ramene a vhrknou mi slzy do očí.
„Co tam blbnete?“ zavolá Lenka otráveně z deky. Líně otočí stránku časopisu a zívne.
„Asi nějak zakopla o kámen,“ odpoví David v klidu a vyleze z vody ven. Kapky z jeho svalnatého těla dopadají na rozehřátý kámen a okamžitě se sasyčením odpařují.
Sedím dál ve studené vodě a pevně si držím naražený loket. Sleduju, jak si David sedá na deku hned vedle mé sestry. Ona mu naprosto automaticky podá suchý ručník a vůbec se na mě do té vody nepodívá.
Maso prská na ohni. Ticho, které všechno schvaluje.
Večer Lenka připravuje u stolu marinádu na vepřovou krkovici. Stojí venku u zrezivělého zahradního grilu, do kterého David před chvílí naházel dřevěné brikety z benzínky. Hustý šedý kouř nepříjemně štípe do očí a drží se nízko nad posekanou trávou.
Přinesu na plastový zahradní stůl papírové tácky a kelímky na pití. Snažím se pohybovat co nejrychleji a nedívat se směrem k dřevěné lavičce. David tam sedí s roztaženýma nohama, lokty má ležérně opřené o kolena a v ruce si točí dalším otevřeným pivem.
„Mohla bys skočit dolů do sklepa pro plnotučnou hořčici?“ poprosí mě Lenka bez zájmu. Překládá maso dlouhými kovovými kleštěmi a omastek prská všude kolem ní.
„Dojdu tam já,“ ozve se okamžitě David a zprudka vstane z lavičky.
„Ne, já tam dojdu radši sama,“ vyhrknu rychleji, než je slušné. Hlas mi na konci věty přeskočí nervozitou.
Lenka se na mě konečně otočí. Její výraz je naprosto prázdný, nečitelný a bez jakékoliv emoce. „Tak ať jde David, aspoň něco pro změnu udělá,“ řekne pomalu a její pohled sklouzne z mého napjatého obličeje dolů na moje krátké nohavice.
Vím naprosto přesně, že to celou dobu vidí. Vidí, jak on mě bedlivě sleduje, když se natahuju pro kelímky na stole. Vidí, jak si sedá vždycky strategicky tak, aby měl dobrý výhled na moje nohy. Není hloupá ani slepá, žijí spolu v jednom bytě přes deset let.
David projde těsně kolem mě ke vchodu do tmavého sklepa. Při tom obyčejném pohybu mi schválně sáhne dlaní na kříž na zádech, prý aby mě jen odstrčil z úzké cesty. Jeho prsty jsou nepříjemně horké a zpocené.
Cuknu sebou dopředu, až narazím stehnem do hrany stolu. Papírové tácky se sesypou na zem přímo do mokré večerní trávy. Zůstanu tam stát se zatajeným dechem, zírám na bílý papír v zeleni a čekám.
„Davide, prosím tě, nepleť se jí tam tolik,“ prohodí Lenka naprosto fádním tónem a dál zírá do žhavých uhlíků. „Seber to rychle ze země, ať to nenavlhne od rosy.“
Je po desáté večer a tma je téměř absolutní. Na stole leží špinavé plastové talíře od zaschlé hořčice a mastného masa. Kolem žlutého světla venkovní lampy narážejí desítky zmatených nočních motýlů do rozpáleného skla.
Lenka si ze zelené lahve nalévá další plnou sklenici levného bílého vína. David sedí přímo naproti mně na masivní dřevěné lavici. Nohy má doširoka rozkročené a pod stolem se jeho levé koleno pevně opírá o to moje.
Už třikrát jsem se posunula na úplný kraj lavice blíž ke tmě, ale on se vždycky naprosto nenápadně posunul za mnou. Nemám už kam dál uhnout. Dřevo pod mými stehny zkrátka končí.
„Půjdu už nahoru spát,“ řeknu a zvedám se z místa. Talíř s nedojedeným kusem chleba vezmu křečovitě do ruky.
„Vždyť je ještě brzo, posedíme,“ namítne David. Jeho hlas je líný, mazlivý a odporně sebevědomý. Kolenem přitom naposledy silně, drze zatlačí do mé holé nohy pod stolem.
Zastavím se u stolu. Ruce se mi třesou tak znatelně, že plastový talíř o sebe zlehka cinká s hliníkovou vidličkou. Podívám se přímo na svou sestru. Pije víno a dívá se přesně na to skryté místo pod stolem, kde se naše nohy před malou vteřinou dotýkaly.
„Leni,“ řeknu tiše do tmy. Čekám. Čekám, že po těch letech něco řekne. Že mu řekne nahlas, ať toho konečně nechá. Že řekne mně, abych neutíkala.
Lenka pomalu, viditelně polkne. Položí skleničku na plastový ubrus a zvedne ke mně zrak. Její oči jsou klidné, matné a plné tichého, rezignovaného varování, abych to téma neotevírala.
„Tak dobrou noc, zítra vstáváme brzo,“ odpoví mi naprosto plynule a vezme do ruky sirky. „Davide, zhasneš tu lampu? Strašně sem lítá hmyz.“
Neřeknu už nic. Otočím se a jdu po tmě k hlavnímu vchodu chalupy. Zavřu za sebou dveře do svého malého pokoje v podkroví. Zámek tu nikdy nefungoval, je to jen obyčejná kovová západka, která se dá zvenku snadno nadzvednout prstem. Lehnu si na starou postel v oblečení a poslouchám, jak se venku tlumeně baví o tom, jestli zítra pojedou na nákup do města. Vůbec je nezajímá, že já v tomhle domě se zavřenýma očima už nikdy neusnu.
