Článek
Stará lednice v rohu kuchyně nahlas vrčí. Je to hluboký, kolísavý zvuk, který si pamatuju z dětství, ale teď v prázdném domě zní mnohem hlasitěji. Stojím uprostřed místnosti s linoleem, které se u prahu odlupuje. V ruce držím zavařovačku s meruňkami, na které je fixou napsaný rok 2019. Babička umřela před třemi měsíci. Notář mi včera předal klíče od tohoto domku na kraji Rakovníka.
Otevřu dřezovou skříňku, abych našla igelitové pytle. Páchne to tam po savu, vlhké dřevotřísce a staré houbičce na nádobí. Hodím zavařovačku do černého pytle. Sklo tupě bouchne. Z ulice slyším projíždět auto, pak zase nastane to hutné ticho. Je tu zima. Kotel jsem sice zapnula už před dvěma hodinami, ale staré litinové radiátory jsou pořád jen vlažné.
Na lince leží babiččin tlačítkový telefon. Černá, otřená cihla s velkými číslicemi. Zvednu ho a zmáčknu středové tlačítko. Displej se nerozsvítí. Baterie je dávno mrtvá. Naposledy mi z něj volala loni v listopadu. Dvakrát za sebou. Seděla jsem zrovna v práci v open spacu a hovor na displeji zrušila, protože jsem řešila excelovskou tabulku. Večer jsem jí nezavolala zpátky. Zapomněla jsem. Další týden jsem měla moc práce a pak jsem letěla s přítelem do Londýna. V lednu dostala zápal plic.
Těžký vzduch v obýváku. A věci, které už nikdo nepotřebuje.
Do příjezdové cesty zaštěrkají pneumatiky. Moje máma přijela pomoct s vyklízením. Slyším bouchnutí dveří u jejího auta a pak rychlé kroky na betonových schodech před vchodem. Vejde dovnitř bez klepání. Má na sobě prošívanou bundu a přes rameno velkou plátěnou tašku z Lidlu.
„Tady je strašná kosa,“ prohlásí místo pozdravu a položí tašku na židli. Židle má zašlé čalounění se vzorem drobných žlutých květin.
„Zapnula jsem kotel,“ odpovím a dál rovnám staré letáky ze stolu do stohu.
Máma si nesundá bundu. Přejede prstem po vrchní desce dřevěné kredence. Na bříšku prstu jí ulpí šedý prach. „Měla jsi sem přijet už včera. Je tu práce na týden. Ale ty máš vždycky na všechno dost času.“
Neřeknu nic. Vezmu mokrý hadr a začnu utírat stůl. Máma tenhle dům nezdědila. Babička ho přeskočením generace napsala rovnou na mě. Máma bydlí v dvoupokojovém nájmu v Kladně a od přečtení závěti se mnou mluví jen v úsečných, oznamovacích větách.
„Našla jsi ty vkladní knížky?“ zeptá se. Tón má neutrální, ale čelist má viditelně zaťatou.
„Zatím ne. Prošla jsem jen spíž a kuchyň.“
Zhluboka vzdychne, jako bych nedokázala splnit ten nejjednodušší úkol. Jde do obýváku. Jdu za ní. Vzduch je tu těžší, nasáklý pachem levandulového mýdla a starého tiskárenského papíru. Babiččino křeslo stojí natočené k vypnuté televizi. Na opěrce je ještě vidět mírně slehlá látka v místě, kde si nejčastěji opírala hlavu.
Máma otevře prosklenou vitrínu. Cinknou o sebe broušené skleničky, ze kterých se tady nikdy nepilo. „Vezmu si tyhle,“ řekne. Nezeptá se mě, rovnou mi to oznamuje.
„Jasně. Vezmi si, co chceš.“
Podívá se na mě. Oči má úzké, nalíčené modrou tužkou, která se jí v koutcích trochu rozpíjí do vrásek. „Ty jsi sem stejně nejezdila. Ani nevíš, k čemu ty věci měla. Ty skleničky dostala od dědy ke stříbrné svatbě.“
Otočím se k oknu. Přes špinavé sklo koukám na uschlé pelargonie v plastových truhlících na parapetu. Má pravdu. Nejezdila jsem sem. Poslední rok a půl určitě ne. Vždycky mi do toho něco přišlo. Byla jsem unavená, pršelo, nebo jsem prostě jen chtěla o víkendu ležet na gauči u Netflixu a nikoho cizího neposlouchat.
Cizí ženská přes plot. Otázky, které pálí v krku.
Odpoledne jdu vynést první várku plných pytlů k popelnicím. Mrzne. Cesta od dveří k rezavé brance je namrzlá a klouže to. U plotu z drátěného pletiva stojí paní Vránová odvedle. Má na sobě tlustý pletený svetr, na hlavě naraženou flísovou čepici a v rukou svírá plastové hrablo na sníh, ačkoliv sníh vůbec nepadá.
„Dobrý den, Karolíno,“ zavolá na mě přes plot. Její hlas zní na ten mráz až moc nahlas.
„Dobrý den,“ zamumlám a snažím se rychle nacpat černý pytel do popelnice. Nevejde se tam.
„To je dost, že jste přijela. Jarmile by udělalo radost, kdyby vás viděla. Ona na vás pořád čekala. Od podzimu pořád vyhlížela u okna.“
Zastavím se. Pytel mi napůl visí z plastové nádoby. Ruce se mi v tenkých vlněných rukavicích potí.
„Říkala mi to ještě na Vánoce přes plot,“ pokračuje Vránová a opře se oběma rukama o hrablo. „Že prý určitě přijedete. Že máte sice hodně práce v té Praze, ale že na svátky dorazíte. Koupila kapra od chlapů na náměstí a dala ho do mrazáku.“
Na Vánoce jsem byla s přítelem v rakouských Alpách. Poslala jsem jí z lanovky fotku na WhatsApp a napsala esemesku. Vůbec nevím, jestli si ji uměla v tom novém chytrém telefonu, co jí koupila máma, otevřít. Zkoušela mi volat 26. prosince dopoledne, ale byli jsme zrovna na snídani v hotelu a já si řekla, že jí zavolám zítra z cesty.
„Byla jsem nemocná,“ zalžu. Hlas se mi trochu zadrhne.
Vránová se na mě dlouze podívá. Je to ten typický rentgenový pohled starých sousedek. Zná každý detail ulice, ví, kdy se u nás svítilo a kdy ne. Zná pravdu. „Aha. No. Hlavně že ten dům neprodáte někomu úplně cizímu,“ odsekne nakonec, otočí se a jde ke svým dveřím.
Zbytek odpoledne trávíme s mámou mlčky. Ona balí porcelán po kusech do starých novin. Já vyhazuju prošlé léky z umakartové koupelny. Blistry s prášky na vysoký tlak. Poloprázdné mastičky na klouby. Lahvičky od kapek na kašel. Každá ta krabička je důkazem toho, s čím bojovala, když tu seděla celé dny sama. Cítím tupý tlak za očima, ale nebrečím. Spíš se mi dělá fyzicky těžko od žaludku.
V pět hodin se setmí a začne mrholit. Máma si obleče bundu a vezme těžkou tašku s broušeným sklem.
„Zítra přijedu s krabicema na to oblečení,“ řekne ve dveřích. Klíčky od auta už drží v ruce a nervózně jimi o sebe cinká.
„Dobře. Já tu dneska přespím. Chci zítra začít brzy ráno probírat půdu.“
Máma se na mě podívá. Prsty svírá klíčky tak pevně, až má úplně bílé klouby. „Že tu dokážeš spát. V její posteli. Po tom všem.“ Nečeká na odpověď. Bouchne dveřmi. Kroky na schodech. Nastartování motoru. Pak už zbude jen ticho domu.
Tma v ložnici. Zvuky starého dřeva, které mě nenechají vydechnout.
Zůstávám sama. Uvařím si černý čaj do hrnku se zeleným pruhem. Sednu si ke stolu v kuchyni. Je tu absolutní, tísnivé ticho. V pražském bytě neustále slyšíte nějaký šum. Výtah na chodbě, sousedy nad vámi, tramvaje z ulice. Tady slyším jen to, jak mi v uších tepe vlastní krev.
Dům občas lupne. Trám v krovu se pohne vlivem mrazu zvenčí. Mám pocit, že se stěny kuchyně pomalu zmenšují a tlačí mě do středu místnosti.
Jdu do ložnice. Její postel je velká, s masivním tmavým dřevěným pelestem. Na matraci chybí prostěradlo. Položím si na holou matraci svůj turistický spacák. Nechci spát v jejích peřinách. Ty leží úhledně složené v rohu místnosti na křesle.
Zhasnu světlo vypínačem u dveří. Místnost zalije tma, do které svítí jen nažloutlé světlo z pouliční lampy přes ulici. Lehnu si a zavřu oči.
Představuju si ji, jak tu v noci ležela. Jak se nad ránem budila bolestí zad. Jak sahala po tom telefonu na nočním stolku. Na dřevěném stolku je ještě obtisklé kolečko od její skleničky s vodou. Kolikrát asi vytočila moje číslo, než to definitivně vzdala? Kolik večerů proseděla v obýváku a koukala do tapety, protože televizi nezapínala, aby ušetřila za elektřinu?
Přitáhnu si zip u spacáku až pod bradu. Je mi zima. Radiátor sice hřeje, ale chlad vychází přímo z podlahy. Nebo možná z těch zdí samotných.
Zavřu oči pevněji. Snažím se vybavit si nějaký úkol z práce, páteční nákupní seznam, cokoliv banálního. Místo toho slyším její dech. Rychle je otevřu. Ne, je to jen průvan v komíně, který hučí. Dům dýchá místo ní.
Přetočím se na pravý bok. Matrace pode mnou je mírně propadlá. Je to přesně to místo, kde celé roky spávala. Můj trup se sune do toho prohloubeného dolíku. Její těžké tělo ho vymačkalo do staré pěny. Chci se posunout zpátky ke kraji postele, ale svezu se zase dolů. Tvar jejího těla mě drží na místě.
Rozsvítím malou lampičku. Žárovka zabliká a pak místnost zalije žlutým světlem. Sednu si na postel. Srdce mi buší až v krku. Ruce se mi třesou, když si přes pyžamo natahuju tlustý svetr.
Oči na kalendáři. Uvědomění uprostřed noci.
Vstanu a jdu zpátky do obýváku. Nemůžu být v té ložnici. Nemůžu tam ani dýchat. Sednu si na tvrdou pohovku naproti jejímu prázdnému křeslu. Látka potahu mě kouše i přes svetr.
Na zdi vedle dveří visí kalendář. Je na něm loňský rok. Poslední přeškrtnutý den je dvacátého ledna. Křížky dělala modrou propiskou. Precizní, malé, rovné. U data 24. ledna je rozklepaným písmem napsáno: Kája přijede. To jsem já.
Zírám na ten nápis ze tří metrů. Oči mě pálí. V krku mám úplně sucho. Nepřijela jsem. Volala jsem jí tehdy v sobotu ráno, že mi není dobře. Byla jsem den předtím na firemním večírku a měla jsem kocovinu, že jsem nemohla vstát z postele. Vymluvila jsem se na silnou migrénu. Do telefonu mi odpověděla jen: Nevadí, holčičko. Tak někdy jindy. Hlavně se uzdrav.
Bylo to naposledy, co jsem slyšela její hlas. O dva dny později ji odvezla sanitka.
Zněla tehdy potichu, smířeně. Ne vyčítavě. A to je na tom to vůbec nejhorší. Kdyby na mě tehdy křičela. Kdyby mi vpálila, že jsem sobecká, ulevilo by se mi. Ale ona mi nevyčetla vůbec nic. Nechala ten svůj smutek a čekání vsáknout do těchto zdí. Do těch koberců. Do toho smradu v dřezové skříňce.
Vstanu. Začnu rychle házet spacák do tašky. Zapnu si džíny, které ležely na stole. Nemám srovnané věci, boty si obouvám v chodbě a nezavazuju si ani tkaničky. Popadnu klíče od auta z botníku a letáky nechám ležet rozházené na zemi.
Zhasnu světlo. Zamknu dveře a ruka se mi na klice chvěje. Nasednu do auta. Zmrzlá sedačka studí přes bundu. Nastartuju a rychle couvám z příjezdovky. Neohlédnu se na ta tmavá okna. Vím, že ten dům tu bude čekat. A vím, že v něm už nikdy nezavřu oči.
