Článek
Představte si organismus, jehož poslední známý jedinec není mrtvý, ale přesto se nemůže přirozeně rozmnožit. Ne proto, že by byl nemocný nebo příliš starý. Jen proto, že na celé planetě nezná nikoho opačného pohlaví.
Přesně takový je osud píchoše Woodova (Encephalartos woodii), jihoafrického cykasu z čeledi zamiovitých. Na první pohled může připomínat palmu: má vysoký kmen, korunu dlouhých lesklých listů a mohutný, téměř sochařský vzhled. Palma to ale není. Patří mezi cykasy, prastarou skupinu nahosemenných rostlin, jejichž vzdálení předkové žili na Zemi už v době dinosaurů.
Píchoš Woodův je dnes veden jako druh vyhynulý v přírodě. Neznamená to, že by z planety úplně zmizel. V botanických zahradách a sbírkách roste přibližně pět set jeho exemplářů. Jenže všechny jsou geneticky totožnými odnožemi jediné rostliny, kterou lidé našli v roce 1895. A všechny jsou samčí.
Poslední rostlina z volné přírody
V prosinci 1895 narazil botanik John Medley Wood, tehdejší kurátor botanické zahrady v Durbanu, na neobvyklý trs cykasů na okraji lesa Ngoye v dnešní provincii KwaZulu-Natal.
Nešlo o skupinu samostatných rostlin. Šlo o jediný organismus s několika kmínky vyrůstajícími ze společné báze. Wood a jeho spolupracovníci pátrali po okolí, ale žádný další exemplář nenašli.
Teprve později se ukázalo, že objevená rostlina je samec. U cykasů jsou samčí a samičí jedinci oddělení. Samec vytváří pylové šištice, samice semenonosné šištice. Aby vznikla semena, musí se oba potkat.
U píchoše Woodova se to nikdy nestalo. Žádná samice nebyla v přírodě nalezena. Nevíme, jestli dávno vyhynula, jestli ji lidé přehlédli, nebo zda přežívá někde v nepřístupné části jihoafrického lesa.
Původní trs zůstával v lese ještě několik let. Postupně ale chřadl. Část kmínků poškodila těžba kůry pro tradiční léčitelství, další odumíraly přirozeně.
Botanici proto začali odebírat postranní výhony, aby rostlinu uchovali mimo původní naleziště. V letech 1903 a 1907 byly některé kmínky a odnože převezeny do botanické zahrady v Durbanu. Poslední zbylý kmen byl z lesa odstraněn v roce 1916 a převezen do bezpečí.
Tím okamžikem píchoš Woodův v přírodě definitivně zmizel. Ne proto, že by poslední známá rostlina zemřela, ale proto, že už žádná nezůstala ve volné přírodě.
Jihoafrický červený seznam proto uvádí jasný verdikt: Encephalartos woodii je vyhynulý v přírodě déle než jedno století. Za celou dobu se i přes opakované expedice nepodařilo nalézt další volně rostoucí rostlinu.
Zachráněný tím, že se rozdělil
Píchoš Woodův přežil díky schopnosti vegetativního množení. U báze kmene vytváří boční výhony, které lze oddělit, zakořenit a vypěstovat jako nové rostliny.
Každý takový nový kus je ale geneticky stejný jako původní samec. Není to nový jedinec v běžném smyslu. Je to pokračování téhož organismu na jiném místě.
V botanických zahradách po celém světě proto dnes rostou stovky stromovitých cykasů, které ve skutečnosti představují jedinou genetickou linii. Najdeme je v Jižní Africe, v Kew v Londýně, v Kirstenboschi u Kapského Města, v amerických botanických zahradách i v soukromých sbírkách.
Je to zvláštní forma přežití. Rostlina nezmizela, ale její genetická budoucnost se zastavila. Dokud nebude nalezena samice, nemůže vytvořit vlastní semena ani novou generaci, která by nesla byť jen drobné genetické rozdíly.
Příběh by mohl působit beznadějně, ale botanici se nevzdali. Les Ngoye je hustý, členitý a místy obtížně přístupný. To, že lidé samici dosud neviděli, ještě není definitivní důkaz, že neexistuje.
V posledních letech se do hledání zapojily i moderní technologie. Projekt AI in the Sky využil snímkování z dronů a rozpoznávání obrazu pomocí umělé inteligence. Cílem bylo prohledat koruny stromů a svahy lesa rychleji, než by dokázaly pěší expedice.
Drony dokážou vidět i do míst, kam se člověk dostává jen obtížně. Umělá inteligence pak třídí tisíce snímků a hledá tvary listů, koruny a siluety odpovídající cykasům.
Zatím žádnou samici nenašly. To ale neznamená, že hledání skončilo. Les Ngoye má rozlohu tisíců hektarů a píchoš Woodův může růst mezi hustou vegetací tak nenápadně, že jej snadno zakryjí jiné stromy. Naděje je malá, ale stále existuje.
Není mrtvý, ale není ani zachráněný
Botanici zkoušejí i jinou cestu. Píchoš Woodův je blízce příbuzný s druhem Encephalartos natalensis, u něhož samičí rostliny existují. Pyl samčího píchoše Woodova lze použít ke křížení s příbuzným druhem.
Vzniknou však hybridy, nikoliv čistý Encephalartos woodii. V dalších generacích by bylo možné potomstvo opakovaně křížit zpět se samčími klony píchoše Woodova a postupně zvyšovat podíl jeho genetické informace.
Takový postup by mohl vytvořit rostliny, které by se původnímu druhu velmi podobaly. Nemohl by ale s jistotou vrátit přesně to, co příroda ztratila. Chybí totiž druhá polovina původní genetické rozmanitosti: samice, jejíž DNA nikdo nikdy nepoznal.
https://pza.sanbi.org/encephalartos-woodii
https://redlist.sanbi.org/species.php?species=823-42
https://powo.science.kew.org/taxon/urn:lsid:ipni.org:names:297146-1/general-information
https://www.kew.org/read-and-watch/wood-like-to-meet-the-loneliest-plant
https://www.southampton.ac.uk/news/2024/05/the-high-tech-hunt-for-a-lonely-plants-partner.page
https://durbanbotanicgardens.org.za/about/durban-botanic-gardens/special-collections/
https://www.worldfloraonline.org/taxon/wfo-0000667480
