Článek
Iva s Petrem hledali bydlení mimo město, ale na opravený dům neměli dost peněz. Bývalou školu u Hlinska jim poslala kamarádka Zora, která s manželem Milanem řešila totéž. Budova nabízela dvě patra, zahradu a kuchyň po někdejší výdejně jídel. Ze vstupní haly vedlo schodiště nahoru a boční chodba ke kuchyni a přízemním pokojům. Zora s Milanem si vybrali patro, Iva s Petrem přízemí. Každý pár vložil polovinu kupní ceny a ponechal si peníze na úpravy. Kuchyň chtěli pro začátek používat společně. Iva při prohlídce ukázala, kam by se vešel dlouhý stůl. Zora souhlasila, že u něj konečně nebudou muset skládat židle po každé návštěvě.
Večeře mezi kbelíky
Od dubna do srpna jezdili do školy každý víkend. Zora přivážela oběd v krabičkách, Petr obstarával pečivo a Milan večer opékal na dvoře špekáčky. Jedli z různých talířů a nevadilo jim, že musí před jídlem odsunout nářadí. Iva pořídila velký bazarový stůl a společně ho obrousili. Při posledním srpnovém obědě se všichni čtyři vešli na jednu stranu, protože na druhé ještě schnuly natřené police. Iva si tehdy připadala jistější než při podpisu koupě. Znali se dvacet let a v nepořádku spolu dokázali vydržet celé léto.
Ranní káva zůstala nahoře
Nastěhovali se v září. První pondělí Iva připravila čtyři hrnky, ale Zora sešla až v bundě a jen jí zamávala cestou k autu. Konvici si nechala nahoře, protože vstávala dřív než ostatní. Brzy přibyla malá lednice a elektrická plotýnka, kterou dřív vozili pod stan. Zora vysvětlila, že kvůli čaji a vajíčku nechce pořád běhat po schodech. Iva to chápala, přesto další ráno zase postavila na stůl hrnek navíc.
Nákup pro všechny nevyšel
V říjnu Iva navrhla společné zásobování. Ve velkém balení vycházela rýže levněji a do města by nemuseli jezdit každý zvlášť. Zora však chtěla platit jen to, co si sama vybere. S Milanem jedli často až po osmé, zatímco Petr se vracel hladový před šestou. Iva nakoupila několik věcí společně jen na zkoušku, ale nedokázali se shodnout ani na velikosti dalšího nákupu. Pětikilový pytel brambor zůstal nakonec celý jí. Nebyl to velký výdaj, spíš ji zaskočilo, že nad ním musí vést delší rozhovor než před několika měsíci nad koupí domu.
Talíře cestovaly po schodech
V listopadu Zora nosila nahoru i hotová jídla. V patře měla s Milanem vedle ložnice velký pokoj, kde pracovali a odpočívali. Talíře odkládali na nízký stolek a nádobí vraceli večer do společné myčky. Jednou Iva našla na lince hrnec se zbytkem polévky. Uklidila ho do lednice, ale Zora ho vzápětí hledala, protože si chtěla přidat. Jindy Milan spustil myčku i s Ivinou pánví, kterou potřebovala na večeři. Musela počkat, až program skončí. Při každém vstupu do kuchyně už nejprve zjišťovali, co tam právě dělají ostatní.
Dvě návštěvy u jednoho stolu
Na první prosincový víkend pozvala Iva sestru s manželem. Zora si na stejnou sobotu domluvila návštěvu bývalé kolegyně a jejího partnera. Obě o tom napsaly do společné skupiny a ani jednu nenapadlo, že vznikne potíž. Iva od rána pekla maso, Zora plánovala odpolední kávu. Když její hosté přijeli, na stole ještě stály talíře po pozdním obědě a Ivina sestra vyprávěla o dovolené. Zora začala chystat šálky u linky, ale nakonec všechno odnesla nahoru. Iva jí nabídla, že stůl hned uklidí. Zora odmítla, aby kvůli nim přerušovali návštěvu, a při cestě po schodech rozlila kávu na rukáv.
Večer nikdo nechtěl překážet
Po odjezdu hostů se všichni čtyři sešli dole. Iva navrhla, že příště stačí návštěvy lépe naplánovat. Zora položila na stůl prázdný tác a řekla, že nechce objednávat termín, kdy může někoho pozvat domů. Iva se ohradila, že přece kvůli ní nemuseli odcházet. Milan připomněl, že nahoře jedli koláč z talířků držených na klíně. Petr přiznal, že po obědě navrhoval procházku hlavně proto, aby kuchyň uvolnili. Iva přestala sbírat drobky. Celé odpoledne se snažila být dobrá hostitelka a přitom ani jeden pár neměl pocit, že rozhoduje o vlastní místnosti.
Fasáda musela počkat
V lednu si nechali nacenit kuchyňský kout do patra. Bývalý kabinet s umyvadlem potřeboval upravit a vybavit. Dohodli se, že po dokončení bude původní kuchyň používat jen Iva s Petrem. Zora s Milanem zaplatili vlastní linku a spotřebiče, společné úpravy rozvodů rozdělili napůl. Sáhli tak do peněz odložených na venkovní omítku. Iva nejdřív počítala, kolik návštěv by museli mít, aby se výdaj vyplatil. Při vyměřování nových dveří ale s Petrem zůstali stát v boční chodbě. Za dveřmi budou mít kuchyň i své pokoje. Vstupní hala a schodiště zůstanou společné; Zora s Milanem už nebudou muset chodit přes jejich část domu.
Oběd už nebyl samozřejmý
Na konci února jedli Zora s Milanem poprvé u vlastního stolu. Nebyl velký; aby ho rozložili pro hosty, museli posunout křeslo. Iva jim přinesla vrtačku, kterou si Milan nechal dole, a Zora jí ukázala novou kuchyň. Talíře, které dřív nosila po schodech, už měla uložené vedle dřezu. Když se Iva vracela do přízemí, připadalo jí nahoře nečekaně hotovo. Na neděli jim navrhla společný oběd. Zora přijala a zeptala se, co mají přinést. Iva chvíli zvažovala, jestli znovu nerozpočítat nákup. Potom ji požádala o moučník. V neděli přišli oba až v poledne a po kávě odnesli prázdný pekáč zpátky nahoru. Stůl už ten den nikdo další nepotřeboval.
