Hlavní obsah

Spolužačka mi zachránila taneční soutěž. Svými radami jsem ji přitom málem vyhnala

Foto: grok.com

Na taneční soutěž jsem se přihlásila, abych si konečně užila něco podle sebe. Když mi odřekl partner, zachránila mě spolužačka Dana. Teprve při společných zkouškách se ukázalo, co si každá představujeme pod slovem spolupráce.

Článek

Představovala jsem si pěkné šaty, světlo v sále a tři minuty, během kterých nebudu účetní Evou, která někomu dohledává chybějící doklad. Budu prostě žena, na kterou se lidé dívají, protože jí to sluší a umí se hýbat. Na listopad docela příjemný plán. Co by se na něm mohlo pokazit?

Především potřebujete někoho, kdo se bude hýbat s vámi. Radek z tanečního kurzu přislíbil účast už v září, ale tři týdny před soutěží dostal možnost odjet na prodloužený víkend s novou přítelkyní. Oznámil mi to zprávou. Připojil smajlík, jako bych měla radost také.

Startovné už bylo zaplacené a vínové šaty visely na dveřích ložnice. Nebyl to žádný majetek, ale osm set za přihlášku a dalších patnáct set za šaty jsem si v rozpočtu všimla. Ještě horší byla představa, že je zase uklidím do skříně a všem řeknu, že mi do toho něco přišlo.

Dana se nabídla v šatně po kurzu. Seděla na lavici, zouvala si boty a poslouchala, jak Radka pomlouvám. Potom poznamenala, že do naší amatérské soutěže mohou nastoupit i dvě ženy a že ona mužský part umí. Prý jestli mi nevadí, že nemá vlastní lakýrky.

Znaly jsme se z večerního kurzu v brněnském kulturním domě. Dana vedla malou prodejnu s osvětlením, mluvila nahlas a při tanci se nesmála omluvně, když udělala chybu. Zastavila, zkusila to znovu a šla dál. To se mi na ní líbilo. Žádné vysvětlování, že za všechno může podlaha.

Organizátorka nám změnu partnera potvrdila e-mailem. Tančily jsme pomalý valčík pro začátečníky, žádné televizní finále, ale já si hned našla loňská videa. Dana je viděla také. U jedné dvojice mi ukázala na pěknou otočku a prohlásila, že tu bychom mohly zvládnout líp.

Takže nešlo jen o laskavost zoufalé spolužačce. Dana chtěla uspět stejně jako já. Na první zkoušku přišla s vlastními botami, lahví vody a poznámkou, že třetí místo už jednou měla na školním turnaji ve volejbale a stačilo jí. Začínala jsem věřit, že mě Radkova dovolená vlastně zachránila.

Po rozvodu jsem byla na výhody života bez mužského rozhodování dost citlivá. S bývalým manželem jsme nedokázali vybrat ani čas odjezdu na návštěvu, aniž bych nakonec o půl hodiny ustoupila. Teď jsem měla vedle sebe ženu, která přišla včas a věděla, co chce. Hotový luxus.

První úterý jsme si pronajaly malý sál nad posilovnou. Stál tři stovky na hodinu, dělily jsme se napůl. Dole někdo pouštěl činky na zem, nahoře jsme se učily nepřekážet si koleny. Dana vedla jistě, já znala sestavu. Po hodině jsme odcházely zpocené a velmi spokojené.

Doma jsem si pustila záznam z telefonu. U druhé otočky jsem vypadala, jako bych se snažila vyhnout nákupnímu vozíku. Poslala jsem Daně video s časem, kde máme problém. Odepsala, že o něm ví. Ráno jsem jí poslala ještě pomalejší verzi. Pro jistotu.

Co jiného má člověk dělat, když mu na něčem záleží? Do tabulky jsem si napsala termíny zkoušek, cenu sálu a jednotlivé části sestavy. Daně jsem dokument nasdílela. Nemusela nic vymýšlet, jen se podívat. Připadalo mi, že jí tím šetřím práci.

U další zkoušky jsme se dohadovaly, jak dlouho zůstat u začátku. Dana chtěla projet celou skladbu, já nejdřív odstranit chyby. Pokaždé když jsme se dostaly k otočce, řekla jsem jí, ať si hlídá loket. Zvedla ho. Vzápětí jsem upozornila na rameno. To už se přestala usmívat.

Na čtvrtek jsem sál rovnou zaplatila, aniž mi Dana termín potvrdila. Když jí pak vypadl prodavač a musela zůstat v obchodě do zavření, nabídla jsem přesun na osmou. Vysvětlila mi, že potom jde na večeři se sestrou. Chvíli jsem opravdu čekala, že dodá, že ji tedy zruší. Místo toho mi popřála hezký večer.

Na zkoušku jsem šla sama. Nechtěla jsem o zaplacenou hodinu přijít. Před zrcadlem jsem si opakovala kroky a cítila se opuštěná, přestože Dana žádnou naši domluvu neporušila. Cestou domů jsem jí napsala, že ostatní dvojice určitě trénují víc.

Odpověděla až ráno. Psala, že to patrně přežijí i s konkurencí, která chodí na večeři. Vtipné to bylo. Já se nesmála. Už jsem nás viděla poslední. Zase bych v práci vysvětlovala, proč to nevyšlo, a doma uklízela sotva použité šaty. Bála jsem se, že i tentokrát budu mít jen drahý důkaz, že jsem si od sebe moc slibovala.

V sobotu jsme měly poslední delší zkoušku. Přinesla jsem nově upravený rozpis a chtěla přidat ještě neděli. Dana se na papír sotva podívala. Pustila hudbu a postavila se proti mně. Začaly jsme dobře, jenže při první otočce se mi zdálo, že se rozchází naše načasování. Zase jsem ji opravila.

Pustila mou ruku a došla k reproduktoru. Nastalo takové ticho, že jsem zespodu slyšela cizí odpočítávání cviků. Dana si otřela čelo ručníkem. „Ještě jednou mi během tance řekneš, co mám dělat, a jdu domů.“ Nezvýšila hlas. To bylo nepříjemnější, než kdyby křičela.

Vysvětlovala jsem, že přece jen chci, aby se nám to povedlo. Ona také. Jen se mnou nechce strávit každou volnou hodinu a při zkoušce už prý čeká na moje připomínky místo hudby. Když jsem namítla, že nemůžeme přece vést obě zároveň, podívala se na mě tak, že jsem zbytek věty spolkla.

Napila jsem se vody a chtěla začít o tom, kolik už nás to stálo. Naštěstí mě zarazilo, že polovinu platí ona. A tančí místo Radka, kterého jsem si vybrala já. Dana mi nenabídla, že se stane mým novým projektem. Nabídla mi účast v soutěži. V tom byl dost podstatný rozdíl.

Dohodly jsme se na jednom celém průjezdu bez zastavování. Připomínky až potom, každá jednu. Znělo to směšně jednoduše. Uprostřed skladby jsem měla poznámku už na jazyku, ale Dana mě vedla dál. O pár taktů později jsem sama nastoupila špatnou nohou. Srovnaly jsme se, aniž mi cokoli řekla.

Do konce jsme došly. Nebylo to čisté, ale poprvé jsem si všimla, jak se Dana před závěrečnou otočkou nadechuje. Dosud jsem v tom místě sledovala hlavně naše nohy. Moje připomínka nakonec byla, že potřebuju chvíli navíc před koncem. Její, ať jí přestanu počítat do ucha.

Na soutěž jsme přijely další sobotu odpoledne. V šatně kulturního domu nebylo kam položit tašku a u zrcadla si někdo lepil umělé řasy. Dana si přes černý top oblékala sako a já zjistila, že se mi třesou ruce tak, že nedokážu zapnout řemínek u boty. Dřepla si a zapnula mi ho.

Na ploše jsem napočítala pět dalších dvojic. Pak už jsem raději hleděla na Danu. Jednou jsme se přiblížily k okraji víc, než jsme chtěly, a ona nás stočila dovnitř. Nic jsem neřekla. Závěrečná otočka vyšla. Při potlesku jsem se smála, ještě než jsem zjistila, jestli patří nám.

Skončily jsme druhé. Nejdřív jsem Danu objala, potom jsem na vyvěšeném pořadí začala hledat jednotlivé známky. Vítězná dvojice přece zaváhala hned na začátku. Už jsem se rozhlížela po organizátorce, když se mě Dana zeptala, jestli budu chtít bílé, nebo červené.

U baru objednala dvě skleničky bílého. Výsledky jsem měla vyfotografované v telefonu a ještě chvíli jsem cítila potřebu jí je ukázat. Potom jsem telefon uložila, aby se vedle něj na stole vešel náš malý pohár. Dana si sundala sako a prohlásila, že má hlad jako po inventuře.

Připily jsme si a rozdělily poslední obloženou bagetu. Dana se smála, že na vítězství nám scházel lepší výraz, protože já se prý tvářila jako při kontrole faktur. Tentokrát jsem se smála také. Druhé místo mě pořád trochu mrzelo. Současně se mi domů vůbec nechtělo.

Na baru ležel leták na jarní soutěž. Posunula jsem ho k Daně, ale jen tak, aby se mohla podívat. Přečetla si datum a nechala ho ležet. Objednaly jsme si ještě dvě skleničky; tentokrát jsem pro ně šla já.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz