Článek
Alena bydlí v Olomouci, já v Brně. Známe se ze skupiny pro výměny bydlení, kde jsme si několik měsíců chválily fotografie kuchyní, než nás napadlo něco podniknout. V listopadu máme obě méně práce a žádné velké rodinné povinnosti. Nabídla jsem svůj dvoupokojový byt, ona svůj. Peníze si neposíláme. Každá zaplatí cestu a běžně po sobě uklidí.
Tak jsme si to alespoň řekly. Ještě jsme se dohodly, že zalijeme květiny a vybereme schránku. Alena nemá zvíře, já také ne, takže jsem naši výměnu považovala skoro za bezpracnou. V Brně jsem jí nechala čisté povlečení, kávu a návod k domácnosti. Ten návod se mi při odjezdu zdál jako mimořádně ohleduplná věc.
Alena je o čtyři roky mladší než já, ale na fotografiích vypadá jako žena, která nikdy nehledala brýle, protože na ně má určené místo. Před odjezdem jsme spolu dvakrát mluvily přes video. Ukázala mi zastávku pod oknem a hezký stůl v kuchyni. Za ní se zelenalo něco, co jsem pokládala za jednu rozložitou rostlinu.
Vyprávěla, že většinu květin vypěstovala z malých odnoží. Jednu mi přiblížila ke kameře a ukázala na staré fotografii, jak se kdysi vešla do kelímku od jogurtu. Při posledním stěhování prý kytky převážela sama, každou připoutanou na sedadle. Považovala jsem to za roztomilou zálibu a zeptala se raději, kde se u ní dobře obědvá.
Rostlin bylo jedenáct.
Přijela jsem v neděli odpoledne, klíče si vyzvedla podle domluvy u sousedky a nejprve se radovala. Byt voněl čistotou, na stole ležela mapa a vedle ní oplatky. Za oknem pršelo právě tak, aby si člověk mohl bez výčitek uvařit kávu a prohlásit první den za seznamovací.
Pod oplatkami byla složka označená Libuši. První stránka obsahovala heslo k internetu a informaci, kde jsou ručníky. Druhá patřila květinám. Třetí také. Vlastně nešlo o stránky hustě popsané drobným písmem. Alena udělala pěkné fotografie a šipkami vyznačila, která rostlina je která. Člověk se nemohl ani vymluvit na záměnu.
Květiny u okna se měly ráno přesunout blíž ke světlu, večer zase dál od skla. Dva velké květináče stály na podložkách s kolečky, třetí ne. Ten měl keramický obal velikosti menšího prádelního koše. Zalévat se mělo podle barevných kolíčků, vodou z připravených lahví. U jednoho snímku stálo: Po půlhodině prosím vylít přebytek.
Seděla jsem nad tím s oplatkou v ruce a hledala větu, která by vše zakončila slovy, že je to samozřejmě legrace. Místo ní tam bylo poděkování a smajlík s kytičkou. Zavolala jsem Aleně, že jsem v pořádku na místě. Chtěla jsem se zeptat na přenášení, ale ona právě objevovala mou kávu a tolik ji chválila, až mi připadalo malicherné začínat květináčem.
„A ty kytky, opravdu každý den?“ zeptala jsem se nakonec.
„Jen ty označené. Já už to dělám automaticky,“ řekla. „Neboj, jakmile se do toho dostaneš, je to chvilka.“
To je věta, kterou bych měla zakázat především sama sobě. Říkám ji lidem u své trouby, pračky i při vysvětlování, jak se zavírá okno v ložnici. Znamená přibližně to, že já to umím a zatím mě nenapadlo, jak dlouho to bude trvat někomu jinému.
V pondělí jsem chtěla jet do Litovle. Měla jsem vyhledané spojení a v batohu pláštěnku. Ráno jsem nejprve přesunula dva pojízdné květináče, což šlo dobře. U třetího jsem vyndala vnitřní nádobu z obalu. Pod ní zůstala mokrá hlína a na mém světlém rukávu hnědý půlměsíc. V koupelně jsem potom hledala hadr, který smím použít.
Než jsem všechno otřela a vrátila se k zalévání, telefon mi oznámil čas k odchodu. Jenže za dvacet minut bylo potřeba vylít podmisku. Mohla jsem to udělat později? Nevěděla jsem. Alena měla u té fotografie vykřičník. Zavřela jsem spojení a našla si další, s přestupem a delším čekáním. Pak jsem si sundala bundu.
Na výlet jsem nejela. Vyšla jsem alespoň na náměstí a koupila si polévku, ale pořád jsem kontrolovala hodiny. V půl páté měly být květiny zase od okna. Bylo směšné, že mě v cizím městě honí domů pokojová zeleň. Jenže ještě směšnější mi připadalo napsat Aleně, že nedokážu dodržet několik pokynů výměnou za celý byt.
Večer mi poslala fotografii z Brna. Seděla v kavárně a před sebou měla dort. Odpověděla jsem srdíčkem. Potom jsem položila telefon displejem dolů, protože jsem jí ten dort zcela nepřála. V duchu jsem jí přidělila pohodlnou dovolenou na můj účet, přestože účet žádný nebyl a já si sama neřekla ani o jedinou změnu.
V úterý jsem si nastavila tři upozornění. Jedno na přemístění, jedno na vodu a další na podmisky. Když se mě prodavačka v malé galerii zeptala, jestli mám čas prohlédnout si také zadní místnost, podívala jsem se na telefon. Měla jsem ho. Sedmnáct minut včetně cesty na tramvaj. Připadala jsem si zaměstnaná, jen jsem nevěděla u koho.
Alena mi ten den napsala, zda jsem našla všechny pomůcky. Odeslala jsem: Ano, všechno v pořádku. Pak jsem zprávu ještě jednou přečetla. Nebyla pravdivá, ale vypadala jsem díky ní jako snadný host. Nechala jsem ji být.
Ve středu jsem se odhodlala zavolat. Připravila jsem si zdvořilý úvod, že jsou rostliny opravdu nádherné, ale potřebovala bych některý den odjet na delší dobu. Alena hovor přijala až napodruhé. Funěla. Na obrazovce se objevilo její čelo a za ním má kuchyňská linka.
„Promiň, mám rukavice,“ řekla. „Zrovna dělám tu troubu.“
Nejdřív jsem vůbec nechápala proč. Před odjezdem jsem ji vytřela. Alena otočila telefon a ukázala mi rošt opřený ve dřezu, kolem něj mokré utěrky. Večer si ohřála koupený slaný koláč a na plechu zůstalo trochu sýra. Podle mého návodu se měl plech po použití očistit a trouba uvést do původního stavu.
„Ta skvrna dole už tam byla?“ zeptala se. „Já ji nemůžu dostat pryč.“
Byla tam nejméně od jara. Znala jsem ji důvěrně, jen jsem před příjezdem hosta doufala, že si jí nikdo nevšimne. Teď jsem se dívala, jak kvůli ní cizí žena v mém bytě klečí na dlažbě. Na lince měla vytištěný můj vzkaz, v průhledné fólii, kterou si nejspíš přivezla s sebou.
„Tu nech být,“ vyhrkla jsem. „Ta je moje.“
„Tak já už jenom ty boky.“
Když jsme si vysvětlily, že boky také nemusí, vyšlo najevo, že si v úterý raději koupila studenou večeři. Nechtěla znovu špinit sporák. Ráno zase půl hodiny hledala program na praní utěrek, protože jsem napsala, že použité kuchyňské prádlo nechci nechávat vlhké v koši. Přitom jsem tím původně myslela, ať ho případně přehodí přes okraj.
Moje instrukce byly přehledné, odrážky zarovnané a důležité věci tučně. U varné desky jsem dokonce přiložila fotografii správně vyleštěného povrchu. Když jsem ji pořizovala, byla jsem na sebe pyšná. Alena ji brala jako stav, který se má pokusit každý večer obnovit.
„Vždyť já ti nechtěla přidělávat práci,“ řekla jsem.
Alena se na chvíli přestala hýbat. Potom se zeptala, jak se daří jejím květinám. Přiznala jsem zrušený výlet i budíky. Čekala jsem, že mi vysvětlí, co jsem pochopila špatně. Místo toho se posadila na mou kuchyňskou židli, pořád v gumových rukavicích, a řekla, že ji nenapadlo, že to budu brát všechno doslova.
To už jsem se musela smát. Obě jsme totiž velmi přesně věděly, jak mají věci vypadat, a obě jsme spoléhaly, že to ta druhá nějak pozná. Hlavně jsme po sobě chtěly, aby v našich bytech ani na týden nebylo poznat, že tam nebydlíme my.
Začaly jsme škrtat. Já u sebe otevřela kopii návodu, kterou jsem měla uloženou v telefonu. Alena svůj. Nejprve to šlo pomalu. U každého pokynu jsme měly potřebu říct, proč tam je. U trouby kvůli připečeným zbytkům, u květin kvůli světlu. Pak jsem se podívala na čas. Už deset minut jsme obhajovaly práci, kterou ani jedna nechtěla dělat.
„Já je vlastně přesouvám, protože kolem nich ráno chodím s kávou,“ přiznala Alena. „A večer je zase rovnám. Mám to tak zažité.“ Vzala si svůj rozpis blíž k očím. Opsala mi celý svůj režim, včetně zalévání, které podle jejího kalendáře připadalo až na další týden. Když jsem se v neděli ptala na každodenní péči, myslela přenášení. Já už tehdy myslela všechno.
Dohodly jsme se, že květináče zůstanou na jednom místě. Alena si vybrala, na kterém. Těžký obal jsem neměla přenášet vůbec, s vodou stačilo přijít jednou ve čtvrtek k rostlinám označeným žlutě. Ostatní si obstará po návratu. Tentokrát jsem si to nechala zopakovat. Alena se neurazila, jen si povzdechla, že mohla místo tří stránek napsat dvě věty.
Já dovolila používat troubu, což zní jako velkorysost pouze do chvíle, než si člověk připomene, proč jsme si byty měnily. Utěrky měly zůstat na sušáku, okna se neměla leštit a na podlahu stačil vysavač před odjezdem. Když Alena připomněla koupelnové baterie, pocítila jsem drobné bodnutí. Pak jsem škrtla také je. Jednou je po týdnu otřu sama.
Ve čtvrtek mi přišla fotografie z výletu do Moravského krasu. Tentokrát jsem jí radost přála. Já po domluveném zalití strávila dopoledne v muzeu a po obědě zůstala sedět u kávy, přestože už jsem měla dopito. Telefon ležel v kabelce. Když se konečně ozval, bylo to upozornění na podmisku, které jsem zapomněla zrušit. Paní u vedlejšího stolu se lekla se mnou.
Na pátek jsem si koupila jízdenku do Litovle. Ráno jsem obešla květiny, ne abych s nimi pohnula, ale abych se podívala, jestli jsem na některou nezapomněla. Všechny stály tam, kam jsme je po telefonu umístily. U velkého keramického obalu zůstala na podlaze málem neviditelná šmouha. Sehnula jsem se k ní, pak se zase narovnala. Vysaju v sobotu.
Venku bylo sychravo a kousek za městem jsem si namočila boty. V cukrárně jsem je nenápadně natáhla blíž k topení a objednala si druhý čaj. Nikam jsem nepospíchala. Aleně jsem odpověděla až večer, že jsem celý den pryč. Poslala mi fotografii večeře na mém plechu. Sýr byl tentokrát zapečený opravdu důkladně.
Zítra si každá uklidíme po sobě, předáme klíče sousedkám a vrátíme se domů. Další výměnu jsme nezavrhly. Alena navrhuje jaro, já bych zase ráda viděla Olomouc za světla i po páté. Zatím máme jedinou nevyřešenou věc: oběma nám připadá rozumné sepsat pro příště kratší návod. Jen doufám, že se kvůli němu nebudeme muset sejít na celý víkend.





