Hlavní obsah

Lenka učila lidi u samoobslužných pokladen. Šéf po ní pak chtěl škrtat směny kolegyním

Foto: grok.com

Lenka uměla poznat unaveného zákazníka dřív, než položil nákup na pás. Když ji pověřili zaučováním u nových pokladen, brala to jako uznání. Teprve později dostala za úkol spočítat, kolik její zkušenosti ušetří směn.

Článek

Vedoucí si Lenku zavolal mezi regály zrovna ve chvíli, kdy vracela do chlazení odložený jogurt. V říjnu budou instalovat čtyři samoobslužné pokladny a potřeboval by ji k nim. V prodejně na kraji Pardubic pracovala jedenáct let. Napadlo ji, že za takovou dobu už člověk může dostat i jiný úkol než hledat, odkud táhne kyselé mléko.

Dvořák nechtěl toho nejrychlejšího s telefonem. Potřeboval někoho, komu zákazníci uvěří, že po nich nechce nic nemožného. Lenka si tu větu doma zopakovala manželovi. Potěšila ji víc než příplatek dva tisíce měsíčně, i když o něm samozřejmě řekla hned potom.

Na školení se naučila rušit položky, potvrzovat zásahy a vysvětlovat rozdíl mezi načtením zboží a placením. Samotné mačkání obrazovky jí šlo rychle. Horší bylo vydržet vedle člověka, který hledal čárový kód na okurce, a nesáhnout mu po ní. Školitel jim připomínal, že zákazník to potřebuje udělat sám.

První pondělí stála mezi čtyřmi novými stanovišti a měla pocit, že nastoupila do práce jako nová. U klasické pokladny seděla. Tady pořád přecházela, ohýbala se a zvedala hlavu k červeným světlům. Večer ji bolely nohy, ale také si pamatovala paní, která se po zaplacení usmála, jako by udělala zkoušku.

Právě takové chvíle ji těšily. Pan Havel, který dosud každému přístroji říkal automat, zvládl během týdne svůj obvyklý nákup bez pomoci. Když přece jen zamával účtenkou, přišel Lence ukázat, že tentokrát nepotřebuje nic. Zůstala s ním chvíli stát, než ji zavolala další rozsvícená pokladna.

Kolegyně Irena se ptala, jestli si tam nepřipadá jako učitelka v první třídě. Lenka řekla, že aspoň nemusí opravovat domácí úkoly. Na přestávce se zase sešly pozdě a obě měly hlad. Irena rozlomila rohlík z vlastní svačiny a polovinu jí podala. Lenka svůj nechala ráno na kuchyňské lince.

Vedoucí Dvořák ji po deseti dnech pochválil před ostatními. U jejich samoobslužných pokladen už prý potřebuje pomoc méně lidí než na některých větších pobočkách. Lenka nevěděla, jak se to měří, ale poznala, že odpoledne bývají klidnější. Dřív se zákazníci u vstupu k novým stanovištím otáčeli. Teď už někteří mířili rovnou dovnitř.

Potom ji Dvořák pozval do kanceláře. Na monitoru měl rozpis směn a vedle něj tabulku návštěvnosti. Chtěl vědět, kdy by podle ní stačila jedna klasická pokladna místo dvou. Znala přece provoz nejlépe. Lenka se opřela v židli. Na pochvalu navázal tak plynule, že si málem začala dělat poznámky.

„Mám vám vybrat, kdo tu nebude?“ zeptala se nakonec. Dvořák zavrtěl hlavou. Zatím šlo o hodiny a obsazení, ne o konkrétní jména. Jenže Lenka v barevných políčkách žádné hodiny neviděla. Viděla Irenu, která chodila na šestou, a Moniku, jež si kvůli vyzvedávání syna domluvila krátké odpolední směny.

Tabulku si odnesla vytištěnou. Doma ji položila vedle účtenky za nové zimní boty. Manžel se zeptal, co vlastně čekala, když ty pokladny instalovali. Neřekl to zle. O to hůř se na něj mohla rozčílit. Odpověděla, že někdo u nich přece stát musí, a on jí nalil čaj, jako by tím byla věc vyřízená.

Čekala snad, že se nic nezmění? Úplně ne. Představovala si, že konečně nebudou volat posilu od pečiva pokaždé, když přijede autobus. Že si Irena dojde včas na záchod a zákazníci přestanou stavět košíky do fronty ještě před nákupem. Nenapadlo ji, že právě ta trocha času navíc bude první věc, kterou zase někdo odečte.

Další den se Irena zeptala přímo. Dvořák jí nabídl část hodin u doplňování a chtěla vědět, jestli to byl Lenčin nápad. Lenka řekla, že nic nenavrhla. Byla to pravda, jenže vlastní papír měla složený v kapse vesty. Vytáhnout ho a ukázat jí prázdná místa ji napadlo až později.

Od té chvíle začala sledovat každé zaváhání u nových pokladen skoro s úlevou. Když přístroj dvakrát nepřečetl obal, měla chuť zavolat vedoucího, ať se jde podívat. Pak se za to styděla. Pán před ní nechtěl poskytovat důkaz proti modernizaci. Chtěl zaplatit tvaroh a stihnout autobus do Sezemic.

V sobotu dopoledne se u samoobslužných stanovišť sešla rodina se dvěma vozíky, mladík s přepravkou nápojů a paní, která po každé položce hledala brýle. Dvě pokladny čekaly na Lenčino potvrzení a u třetí se zákazníkovi nepovedlo dokončit platbu. Fronta zasáhla až k regálu s vánočními kolekcemi.

Lenka zahlédla Dvořáka, jak veze prázdný klecový vozík do skladu. Zavolala na něj a ukázala ke klasickým pokladnám. Jedna byla zavřená, u druhé Irena obsluhovala dlouhou řadu. Vedoucí se na okamžik zastavil. Lenka už ale vytahovala řetízek a posílala rodinu s vozíky k volnému pásu.

Za pokladnu si sedla sama. Přihlásila se a rozjela nákup rychlostí, na kterou byla zvyklá. Dvořák zůstal u samoobslužných stanovišť. Než rodina zaplatila, zavolal ji dvakrát o radu. Lenka odpověděla přes rameno a připadala si po dlouhé době na správném místě. Pás jel, řada ubývala a ona věděla, co dělá.

Když se provoz uklidnil, Irena jí za zády zvedla palec. Lenka se usmála. Odpoledne v kanceláři řekla Dvořákovi, že při příštím školení by měli místo ukázkového košíčku přivézt dva plné vozíky a netrpělivé dítě. Nechal ji domluvit. Potom uznal, že měli otevřít další pás dřív.

Požádal ji, aby s ním v úterý po obědě zůstala deset minut u pokladen. Stáli vedle košů s akčním zbožím. Irena obsloužila dva lidi a potom si otřela pás. U samoobslužných pokladen nakupovali tři zákazníci. Jedna žena potřebovala pomoc, zbývající dva odešli, aniž na obsluhu promluvili.

Lenka věděla, co jí ukazuje. Vždyť taková odpoledne sama znala. Jen si je v posledních dnech přestala vybavovat. Dvořák jí řekl, že nemůže rozepsat celý týden podle sobotní fronty. Ona odpověděla, že zase nemůže počítat sobotu podle úterního ticha. Tentokrát přikývli oba a ani jednomu to viditelně neulevilo.

Odevzdala mu tabulku až ve čtvrtek. Vyškrtla z ní některé souběhy pokladních, ale sobotní dopoledne zakroužkovala. Připsala také, kdo by měl být připravený otevřít další pás a od jak dlouhé fronty. Dvořák papír přijal bez vítězného výrazu. Lenka mu ještě ukázala na sobotní poznámku. Chtěla mít jistotu, že si přečetl i tu.

Ireně řekla, co doporučila. Mluvily v šatně, kde nebylo před nepříjemným rozhovorem kam ustoupit. Irena si dotahovala tkaničku a dlouho neodpovídala. Pak se zeptala, jestli Lenka označila i její úterní odpoledne. Označila. Mohla vysvětlovat, že by k tomu vedoucí došel stejně, ale připadalo jí zbabělé začínat právě tím.

Irena jí nevynadala. Řekla, že doplňování zboží zatím zkusí, ovšem směny chce znát včas. Hlídala dvakrát týdně vnuka a dcera s tím počítala. Lenka sevřela složenou vestu a zeptala se, které dny potřebuje. Irena už si brala kabelku. To si vyřídí s Dvořákem sama.

Následující týden přijela oblastní vedoucí. Dívala se, jak Lenka provází starší zákaznici celým nákupem a ani jednou jí nevezme z ruky zboží. Po obědě jí nabídla práci při zavádění samoobslužných pokladen na dalších pobočkách. Na šest měsíců, s vyšší měsíční částkou. Potřebovali někoho, kdo umí pracovat s lidmi, ne jen předvést obrazovku.

Lenka se nejprve zeptala, kdo bude stát tady místo ní. Zaučili by někoho z doplňování, nejspíš mladého kolegu od nápojů. Lenka si vybavila, jak minulý týden pomáhal panu Havlovi zvednout balení vody. Takže už měli i člověka. Její odchod by neznamenal, že tu čtyři nová stanoviště zůstanou bez obsluhy.

Potom se ptala na peníze a cesty. Některé prodejny byly v dojezdové vzdálenosti, u jiných by musela občas přespat mimo domov. Rozpis neměl být každý týden stejný. Oblastní vedoucí jí ukázala první dvě plánované pobočky. Lenka si k nim našla ranní spoje ještě cestou domů.

Doma si částku třikrát přepočítala. Byla vyšší i po zohlednění toho, že nebude každý večer večeřet z vlastního hrnce. S manželem měli odloženou výměnu oken a staré auto se ozývalo stále častěji. Peníze se hodily. To ovšem platilo i předtím, než se objevil někdo ochotný zaplatit právě za ni.

Při druhém rozhovoru se zeptala, co bude po půlroce. Zaměstnankyní firmy zůstane, školitelské místo je ale zatím jen na šest měsíců. Potom se buď otevře další podobná práce, nebo se domluví na návratu do provozu. Návrat právě sem jí vedoucí neslíbila. Její původní místo mezitím obsadí.

Lenka si nechala podmínky poslat a několik dní je četla v telefonu. Nezůstávala bez zaměstnání. Přesto nebylo totéž vrátit se do prodejny a vrátit se sem, kde jí pan Havel dával na pás drobné už před zaplacením, protože věděl, že mu pomůže vybrat správné mince. Tohle se do nabídky nevešlo.

Dvořák na ni netlačil. Potřeboval ale vědět, jestli má její místo zahrnout do dalšího rozpisu. Ten dotaz ji zasáhl víc než celá nabídka. Místo, které pro ni znamenalo známé lidi, správnou výšku židle a vlastní pořádek v zásuvce, bylo pro něj také políčko, které se musí do pátku vyplnit.

V pátek přijala. Ráno si znovu prohlédla spojení a přibalila do tašky nabídku s podtrženou částkou. Chtěla tu práci zkusit. Představa, že by teď měla ostatním vysvětlovat, proč se raději nikam neposune, jí byla skoro stejně nepříjemná jako odchod. Dvořákovi řekla ano ještě před začátkem směny.

Poslední týden zaučovala svého nástupce, tichého kluka, který dosud doplňoval nápoje. První den zákazníkům všechno odmačkal sám. Lenka mu připomněla, ať vydrží počkat. Při třetím opakování se zarazila. Ještě nedávno přesně takovou trpělivost považovala za důkaz, že její místo nikdo jiný dělat nemůže.

Irena jí večer poslala zprávu, ať se jí na cestách daří, a připojila fotku nového rozpisu. Úterní odpoledne měla volné, v sobotu nastupovala už v sedm. Lenka odpověděla poděkováním. Pak připsala, že v sobotu budou její ruce potřeba, a větu zase smazala. Irena to věděla i bez ní.

V pondělí ráno vystoupila Lenka z autobusu u jiné prodejny. V tašce měla pracovní vestu, svačinu a vytištěný plán prvního dne. Před otevřením se ještě podívala na telefon. Ve skupině její bývalé pobočky se řešilo, komu zůstal klíč od skladu. Poprvé znala odpověď a zároveň nebyla ta, které se ptali.

Uvnitř jí vedoucí ukázala nové pokladny. U jedné už čekala zaměstnankyně s blokem a propiskou, očividně odhodlaná všechno si zapsat. Lenka odložila tašku. Nejdřív se zeptala, kdy tu bývají největší fronty a kdo při nich může přijít na pomoc. Teprve potom zapnula obrazovku.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz