Hlavní obsah

Bratr nechtěl prodat naše obytné auto. Já se bála přiznat, že mi výlety nechybí

Foto: grok.com

Bratr tvrdil, že prodejem obytného auta přijdeme o společné víkendy. Já potřebovala opravit střechu a trochu jsem se bála přiznat, že mi ty víkendy vlastně nechybějí. Letos totiž žádné nebyly.

Článek

Podle Vítka jsem prodávala naše společné zážitky kvůli několika metrům plechu. Takhle řečeno jsem vypadala jako dost mizerná sestra. Jenže ten plech měl být na mé střeše a společné zážitky zatím hlavně stály na pronajatém parkovacím místě.

Když jsem mu ukázala nabídku pokrývače, položil telefon displejem dolů. Prý se snad můžeme domluvit jinak. Jak jinak, to nevěděl. Půjčit mi nemohl, vyplatit mě také ne, ale prodat auto byla podle něj ta nejsmutnější možnost. Peníze se nějak najdou. Zajímavé, jak spolehlivě se mají nacházet právě tehdy, když je potřebuje někdo jiný.

Navrhla jsem prodej už v září. Teď byl listopad, na chodbě mi pod skvrnou na stropě stál lavor a ozval se vážný zájemce. Vítek konečně souhlasil s cenou. Měl jedinou podmínku: ještě jeden víkend u přehrady. Bez spěchu, bez práce, jen my dva a naše auto. Na to přece dva dny mám.

Měla jsem. Kdybych odmítla i tohle, připadala bych si, jako bych mu k prodeji přidala výpověď ze sourozenectví. Domluvili jsme si otevřený kemp u Slap, kde se dalo připojit k elektřině. Já přihodila do tašky knížku a Vítek mi poslal mapu se šesti zastávkami.

Šest zastávek na víkend, který měl být bez spěchu.

Auto jsme koupili před čtyřmi lety. Oběma nám tehdy odpadla rodinná dovolená a u kávy jsme se shodli, že čekat na ostatní je nesmysl. Budeme jezdit spolu. Každý zaplatil polovinu, Vítek našel vůz a já po večerech vybírala nádobí, které nebude za jízdy tolik rachotit. Tohle dělení nám šlo výborně.

První rok jsme opravdu vyjeli několikrát. Vítek řídil, já vařila, oba jsme fotografovali vodu a měli pocit, že jsme na něco přišli. Potom začal bratr vylepšovat trasu pokaždé, když jsem si zrovna sedla. Já zase chtěla zůstávat tam, kde podle něj nebylo co dělat. Říkali jsme tomu drobné rozdíly.

V pátek jsem ho našla u auta s otevřenými všemi skříňkami. Na stolku ležel seznam vybavení pro kupce a vedle něj naše cestovní konvice. Vítek ji chtěl nechat jako dárek. Protestovala jsem. Byla moje, z domova, žádná součást výbavy. Podíval se na mě tak, že jsem ji zase postavila zpátky. Už jsem tedy šetřila i na konvici.

Při hledání utěrek jsem ze zásuvky vytáhla loňský program vánočních trhů. Pod ním byl sáček tvrdých bonbonů a účtenka za parkování z prosince. Vítek mezitím tvrdil, že koupil na cestu novou kávu, protože ta naše bude určitě zvětralá. Otevřela jsem dózu. Byla prázdná, pečlivě vymytá a pod víčkem měla složený papírový ubrousek.

Vzpomněla jsem si, jak jsem ji po posledním výletě uklidila. Tehdy jsme mrzli na náměstí, Vítek chtěl ještě do druhého města a já domů. Od té doby tu nikdo kávu nevařil. Zeptala jsem se ho, jestli si auto letos vůbec někam vzal. Řekl, že beze mě ne. Myslela jsem, že s ním byl v létě na rybách.

On si zase myslel, že jsem s kamarádkou vyjela na Šumavu. Mluvila jsem o tom přece v květnu. Ano, mluvila. Jenže kamarádka nemohla a já pak čekala, kdy budeme mít volný víkend spolu. Vítek našel v telefonu naši konverzaci. Chvíli po ní přejížděl palcem, jako by se některý výlet mohl schovávat mezi zprávami o výměně oleje.

Neschovával se tam.

Bylo tam zato dost návrhů. Já v červnu poslala fotografii kempu s velkými stromy a napsala, že bych tam vydržela týden. Vítek odpověděl odkazem na trasu přes tři rozhledny. V červenci navrhl odjezd ve čtyři ráno, aby se stihl přejezd před provozem. Napsala jsem, že bych po pracovním týdnu raději spala. V srpnu jsme si popřáli k svátku a tím naše cestování skončilo.

Přesto jsem měla pocit, že jsme auto nevyužili hlavně kvůli mé střeše. Vítek zavřel zásuvku a prohlásil, že letos toho zkrátka bylo hodně. Přikývla jsem. Bylo to pohodlnější než zkoumat, co přesně.

Vyjeli jsme později, než plánoval. Za Prahou se začalo stmívat a první vyhlídku jsme minuli v naprosté tmě. Vítek zpomalil u odbočky, ale pak jel dál. Já mlčela. Nechtěla jsem zahajovat poslední dovolenou vítěznou poznámkou, že tady by se mi tedy četlo výborně.

V kempu nám muž v reflexní bundě ukázal místo, sloupek s elektřinou a budovu se sprchami. Žádné sousedské veselí, žádné vůně grilování. Na trávě leželo mokré listí a u vody stály dva karavany. Vítkovi se to líbilo. Konečně klid. Sotva jsme se připojili, rozložil na stole telefon a začal hledat, kde se dá ráno zaparkovat u začátku pěšího okruhu.

Já ohřívala polévku. Ne domácí, jak by se na slavnostní rozloučení slušelo, ale kupovanou v plastovém kelímku. Dala jsem si záležet alespoň na tom, abych ji nevylila do příborů. Bratr mezitím zjistil, že restaurace u plánované zastávky má mimo sezonu zavřeno. Vypadal podvedeně. Jako by mu to někdo měl oznámit osobně.

Po jídle jsem vytáhla knížku. Vítek se zeptal, jestli mu pomůžu rozhodnout mezi kratší a delší trasou. Řekla jsem, že zítra nikam autem nechci. Může se jít projít, já budu tady. Zvedl oči od displeje. Kvůli tomu jsme přece nemuseli jezdit až sem. Číst si můžu doma. To jistě můžu. Doma můžu také vařit polévku, a přesto jsme ji právě snědli u přehrady.

Zasmál se, ale jen krátce. Pak připomněl, že tenhle víkend je poslední a bylo by škoda ho promarnit. V té chvíli jsem knížku zavřela. Ne proto, že mě přesvědčil. Najednou jsem věděla, že kdybych pokračovala ve čtení, každá otočená stránka by mezi námi znamenala další malou urážku.

V sobotu ráno pršelo. Vítek už měl obuté boty a na opěradle připravenou mou bundu. Udělal mi kávu do termohrnku, abychom neztráceli čas snídaní. Bylo to od něj pozorné a současně jsem měla chuť odjet domů autobusem. Jak se člověk hádá s někým, kdo mu právě osladil kávu přesně tak, jak ji má rád?

Řekla jsem mu, ať na mě nečeká. Tentokrát jsem to neobalovala únavou ani počasím. Chci sedět, číst a dívat se ven. Jestli on chce ujít dvanáct kilometrů, může. Nejsme přece přivázaní jedním prodlužovacím kabelem. Vítek stál mezi stolkem a dveřmi tak dlouho, až jsem si musela přitáhnout nohy, aby mohl projít.

Zeptal se, proč jsem s ním tedy vůbec jezdila. To mě naštvalo víc než všechno plánování. Jako by všechny příjemné hodiny přestaly platit jen proto, že nechci další rozhlednu. Připomněla jsem mu večer, kdy jsme hráli karty, a koupání před snídaní. On zase připomněl výšlap, který se mi nakonec líbil. Oba jsme měli pravdu. Jen jsme si každý pamatovali jinou dovolenou.

Potom jsem řekla něco, co jsem si až do té chvíle nechávala pro sebe. Kdybych nepotřebovala peníze na střechu, prodej bych nejspíš odkládala dál. Ne proto, že tolik toužím jezdit. Jen bych neměla dost dobrou omluvu, proč už nechci vlastnit půlku auta. Přála jsem si tu větu vyslovit klidněji. Vyšla ze mě skoro obžaloba, přitom byla hlavně o mně.

Vítek si sedl na postel. Měl pořád zapnutou bundu a na kolenou položený termohrnek. Řekl, že se na naše cesty těšil celý rok. Chtěla jsem namítnout, že nevyjel ani jednou, ale zarazila jsem se. To jsem už věděla. On se možná opravdu těšil. Jen pokaždé na něco, k čemu jsem já měla výhrady, stejně jako on k mému kempu pod stromy.

Nakonec odešel sám. Nepráskl dveřmi, což mi neposkytlo ani potěšení z oprávněného rozhořčení. Zůstala jsem sedět u stolu s knížkou, kvůli které jsme se málem pohádali na celý víkend. Prvních deset minut jsem četla pořád stejný odstavec. Pak jsem si udělala další kávu, opřela záda a konečně přestala poslouchat, jestli už se vrací.

Bylo mi dobře. Právě to jsem se mu styděla říct.

Vrátil se po jedné, mokrý na ramenou a s blátem na botách. Přinesl dva chlebíčky v krabičce z otevřeného obchodu v obci. Prý žádná velká gastronomie, ale restaurace byla opravdu zavřená. Snědli jsme je u stolku a já se zeptala na cestu. Ukázal mi fotografii vody mezi holými stromy. Tentokrát jsem mu nemusela vysvětlovat, proč podobný výhled nepotřebuji vidět ještě ze tří dalších míst.

Odpoledne jsme vytřídili věci. Vítkovi zůstaly nájezdové klíny pro kamaráda, mně utěrky a nádobí jsme nechali v autě. U dvou skládacích židlí jsme se zasekli. Oba jsme tvrdili, že je nepotřebujeme, a oba jsme sledovali, jestli je ten druhý opravdu dá do výbavy. Nakonec zůstaly.

Konvici jsem ještě jednou vzala do ruky. Doma jsem měla jinou, tuhle jsem kdysi vyřadila právě kvůli malému objemu. Vypláchla jsem ji a sama uložila do horní skříňky. Pak jsem Vítkovi řekla, že ji kupci nechám. Jen bych příště ráda rozdávala své věci sama. Přikývl a pokračoval ve skládání kabelu.

Kupec napsal, že v neděli přijede v jedenáct. Domluvili jsme si ho rovnou sem, aby si auto mohl prohlédnout i připojené. Vítek zprávu přečetl a položil telefon na stůl. Čekala jsem další návrh, jak to ještě odložit. Místo toho se zeptal, kde máme druhý svazek klíčů. Byl v přihrádce, kam ho před čtyřmi lety sám uložil.

Večer jsme tentokrát nikam neplánovali jet. Vítek dojedl polévku, já našla sušenky a chvíli jsme poslouchali déšť do střechy. Napadlo mě, že by z toho mohl být hezký závěr našeho vlastnictví. Včas jsem se zarazila. I příjemný večer se může pokazit tím, že po něm začnete chtít, aby něco dokazoval.

Muž přijel přesně, s dcerou, která si hned vyzkoušela sedadlo u stolu. Prohlédl skříňky, nechal si ukázat topení a zeptal se na škrábanec u zadního světla. Vítek mu řekl, kdy a kde ho udělal. Pak jsme vyřídili připravené papíry a platbu. Měla jsem v sobě napětí, jako by teď měl bratr přece jen oznámit, že cena je nízká nebo že si to rozmyslel.

Neoznámil nic. Podal kupci oba svazky klíčů a ukázal mu, který patří k venkovní schránce. Bez posledního smlouvání, bez dlouhého loučení. Když muž odjížděl, Vítek ho ještě zastavil. Zapomněli jsme mu říct, že v horní skříňce zůstala konvice. Kupující poděkoval a já mu popřála šťastnou cestu.

Domů nás vezla moje dcera. Vítek jí cestou vysvětloval, kudy má objet uzavřenou silnici, a ona mu řekla, že navigace ji vede jinudy. Nechala jsem je. Na telefonu jsem napsala pokrývači, že s nabídkou počítám, a při odeslání se mi ulevilo tak výrazně, až jsem displej rychle zhasla.

Před Vítkovým domem jsme vyložili jeho tašky a klíny. Dcera mu nabídla, že mu pomůže ke dveřím, ale odmítl. Ještě se vrátil k autu pro bundu. Chtěla jsem se zeptat, jestli se na mě zlobí. Místo toho jsem mu podala rukáv, který zůstal přivřený pod mou taškou. Poděkoval a odešel.

Večer mi od něj přišla zpráva, že ráno zavolá majiteli parkoviště a ukončí pronájem místa. Odepsala jsem, ať mi pošle poslední vyúčtování, polovinu mu převedu. Chvíli jsem čekala, jestli napíše ještě něco. Telefon zůstal tichý.

Do kalendáře jsem si poznamenala, že už nemám posílat měsíční platbu za stání. Pak jsem si připadala lakomá a záznam otevřela, jako bych na něm potřebovala něco opravit. Částka byla správně. Nechala jsem ho tam.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz