Článek
„Kolik by stálo, kdybych si to nechala přivézt sama?“ zeptala se mě Radka přes plot.
Měl jsem nabídku otevřenou v telefonu a ukázal jí poslední řádek. Za samostatnou dopravu k nám chtěli dvanáct set. Dvě palety na jedné adrese by přivezli za tisícovku dohromady. Radka potřebovala jednu, já také. Každý bychom tedy ušetřili sedm set korun. Samotné pelety vycházely na osm tisíc sto za paletu, šedesát patnáctikilových pytlů. Nebyl to nákup na celou zimu, ale do obou skladů se nám vešel právě takový počet. Radka si čísla přepsala na obálku, kterou nesla od schránky, a řekla, že by jí společná objednávka vyhovovala. Jen nemůže čekat celý den doma. Pracovala v kuchyni domova pro seniory a následující čtvrtek měla nastoupit na jedenáctou. Ujistil jsem ji, že kvůli dopravě nemusí měnit směnu. Jsem v důchodu, doma budu a zboží převezmu.
Radka mi ještě ten večer poslala osm tisíc šest set. Do poznámky napsala svoje příjmení a pelety. Měl jsem radost, že to vyřídila hned. Objednávku jsem zaplatil, potvrdil adresu a do kalendáře na lednici napsal velké P. Od té chvíle jsem nákup považoval za zařízený. Se synem jsem o něm mluvil v neděli u oběda a řekl mu, že jsme díky společnému autu stáhli dopravu skoro na polovinu. Připomněl mi, že čtrnáct set je úspora za nás oba, nikoli pro každého. To jsem samozřejmě věděl. Jen jsem to před ním podal tak, že těch peněz znělo víc.
„A dostane se k vám?“ zeptal se.
Řídil jsem nákladní auto třicet čtyři let. Vozil jsem nápoje, později materiál pro stavebniny, a znal jsem dvory, kam by si člověk při pohledu z ulice netroufl ani s osobákem. Na otázku vlastního syna jsem proto odpověděl rychleji, než bylo potřeba. Přijede menší rozvozové auto, vyloží dvě palety, odjede. Na dvoře máme místa dost. Syn namítl, že brána už není ta původní. Před třemi lety jsem ji nechal vyměnit, nové sloupky stály o kus blíž k sobě a dovnitř se navíc zatáčelo ze strany. Řekl jsem, že si řidič poradí. Vzápětí jsem dodal, že i kdyby zůstal před bránou, pytle přenesu. Syn bydlí přes hodinu cesty od nás a ve čtvrtek měl pracovní školení. S jeho pomocí jsem nepočítal a ani jsem ho o ni nežádal.
V podmínkách dodavatele stálo vyložení na přístupném zpevněném místě. Přečetl jsem to. Nezatajili mi velikost pytlů ani hmotnost nákupu. Jen jsem si pod tou větou představil svůj dvůr a přestal o ní přemýšlet. Před bránou máme betonovou plochu, na které kdysi stával druhý vůz. Za bránou vede po dvoře pruh dlažby ke dvěma skladům. Můj je přistavěný ke garáži, Radčin býval dřevník u zadní zdi. Z její strany se k němu chodí úzkou pěšinou kolem domu, ze svého dvora se k němu dostanu mnohem pohodlněji. Máme tam malou spojovací branku. Právě proto mi společné vyložení u mě připadalo samozřejmé.
Ve středu jsem odsunul ze skladu sekačku, zametl a postavil podél stěny staré dřevěné podložky. Radka přišla po práci a ukázala mi, kam chce dát svoje pytle. Uvolnila celou jednu stranu, zahradní židle složila na druhou. Nechala mi klíč od skladu, protože dveře při odchodu zamykala. Do domu jsem přístup nepotřeboval. Na polici vedle dveří stála konev a krabice s rukavicemi. Radka je přenesla jinam a řekla, že ráno bude doma do půl jedenácté. Nechápal jsem to jako upozornění, jen jako informaci. Počítal jsem, že tou dobou už jí budu vracet klíč.
„Nemám si nechat ty pytle rovnou někým odnosit?“ zeptala se ještě.
Řekl jsem, že je zbytečné platit za něco, co máme pár kroků od vrat. Měl jsem rudl, kolečko a celý volný den. Radka přikývla, ale než odešla, připomněla, že sama před směnou zvládne pomoci jen chvíli. Věděl jsem, že nastupuje na jedenáctou. Přesto jsem si její nabídku uložil v hlavě jako další pár rukou. Představoval jsem si, že zatímco budu vozit pytle přes dvůr, ona je bude skládat uvnitř.
Řidič zavolal ve čtvrtek před půl devátou. Měl cestou dvě další zastávky, k nám odhadoval příjezd kolem desáté. Vyšel jsem otevřít bránu a odnesl květináč, který stával u sloupku. Uklidil jsem i hadici, ačkoli ležela daleko od průjezdu. Bylo příjemné něco připravovat pro jiného řidiče. Kdysi mi zákazníci nechávali před vraty auta, bedny i kola a pak se divili, že se tam nevejdu. Já chtěl mít všechno nachystané. Radce jsem přes plot oznámil čas, ona zvedla palec a šla si dovnitř připravit oběd do krabičky.
Auto přijelo deset minut po desáté. Bylo větší, než jsem si z fotografie představoval.
Řidič zastavil u kraje, vystoupil a nejdřív se šel podívat na vjezd. Ukázal jsem mu, že bránu může otevřít ještě víc. Zkusil jsem křídlo přitlačit k plotu, ale už se opíralo o doraz. Muž obešel sloupek, podíval se na zatáčku za ním a zavrtěl hlavou. Do dvora nepojede. Nabídl vyložení na beton před bránou, kam mohl s autem bezpečně zacouvat. Začal jsem mu vysvětlovat, jak bych si najel já. Poslouchal mě, aniž se hádal, potom zopakoval, že tím vozem mezi sloupky riskovat nebude. V tu chvíli mi došlo, že stojím na druhé straně úplně stejného rozhovoru, jaký jsem sám vedl nesčetněkrát. Přesto jsem ještě chvíli ukazoval rukou k volnému místu za vraty.
„Tam místa máte dost. Já se k němu ale nedostanu,“ řekl.
Radka vyšla v pracovních kalhotách a s mikinou přes ruku. Sledovala, jak řidič skládá první paletu na beton. Ptal jsem se ho, zda ji nemůže posunout dovnitř paletovým vozíkem. Za bránou však začínal nerovný spoj dlažby a betonového nájezdu. Zkusil si ho prohlédnout a odmítl i to. Dál jsme ho nepřesvědčovali. Druhou paletu postavil vedle první, nechal mezi nimi místo na průchod a přinesl dodací list. Radka se mě tiše zeptala, jestli je takové vyložení v pořádku. Odpověděl jsem, že ano. Bylo. Jen neodpovídalo tomu, co jsem slíbil jí. Podepsal jsem převzetí, řidič mi poděkoval a odjel. Dvě palety byly najednou mnohem větší než dvě položky v objednávce.
Než jsem přinesl nůž na obal, zastavila u nás bílá dodávka. Jarda, který vedl malý sklad stavebnin na druhém konci obce, vezl někomu z ulice objednávku a poznal mě. Vystoupil, prohlédl si náklad a zeptal se, kdo nám ho bude uklízet. Řekl jsem, že my. Jarda nabídl, že by po poledni poslal dva svoje lidi s vozíkem. Měli dokončit rozvoz a pak by nám všechno nanosili za osmnáct set. Ukázal jsem na vzdálenost ke skladu a zasmál se, že to je drahé stěhování na pár metrů. Neurazil se. Jen řekl, že těch metrů bude při sto dvaceti pytlích víc, než to od brány vypadá.
Osmnáct set bylo víc než celá naše úspora. Odmítl jsem.
Radka měla do odchodu necelou čtvrthodinu. Podržela mi otevřený obal a společně jsme naložili první pytle na rudl. Přes spoj u brány jsem s ním musel cuknout, pak už jel po dlažbě dobře. Jenže do mého skladu vedl práh a k Radčinu se poslední kus chodilo po úzké pěšině. Po první cestě jsem vyměnil rudl za kolečko. Radka odnesla dva pytle po jednom do svého skladu, potom se vrátila pro mikinu. Podíval jsem se na hodinky a překvapilo mě, že už musí jít. Nabídl jsem jí, že ji do práce odvezu později autem, ale odmítla. Potřebovala ještě vyzvednout kolegyni, s níž měla domluvenou cestu. Její směna nezačínala podle toho, jak nám půjde skládání.
„Zvládneš to? Nemám tomu Jardovi radši zavolat?“
Řekl jsem, že už jsme začali a teď to půjde. Radka se podívala na sotva načatou paletu. Než nastoupila do auta, požádala mě jen, ať dám její část dovnitř. Odpoledne měl přijít déšť. V telefonu měla předpověď, kterou mi ukazovala už ve středu, ale tehdy jsem sledoval hlavně ranní čas dodávky. Zopakoval jsem, že se nemusí bát. Když odjela, odložil jsem její klíč na parapet u garáže a sundal si bundu. Bylo ještě teplo. Na obloze se mezi mraky drželo světlo a já si říkal, že když nebudu zbytečně postávat, do jedné bude hotovo.
Prvních několik jízd mě dokonce bavilo. Měl jsem práci, na kterou bylo hned vidět. U palety ubyla horní řada a ve skladu přibývaly pytle. Na kolečko jsem dával dva, víc se mi přes nájezd špatně vedlo. Po každé cestě jsem ho musel otočit, zvednout pytle na podložky a vrátit se. Nepočítal jsem kroky, ale po chvíli jsem začal počítat náklad. Šedesát pytlů pro Radku, šedesát pro mě. Dohromady tunu osm set. V objednávce to číslo bylo také, jen se mi s ním u kuchyňského stolu pracovalo snadněji. Za volantem člověk převáží tuny celé dopoledne. Neznamená to, že je pak zvládne odnést po dvou pytlích.
Kolem jedenácté jsem se vrátil do domu napít. Sklenici jsem vypil u dřezu a druhou už pomaleji. Přes okno bylo vidět na palety. Z dálky pořád vypadaly skoro plné. Na dvoře jsem nechal kolečko opřené o zeď a teď mě rozčilovalo, že pro ně musím zpátky, jako bych zbytečně ztrácel čas vlastní chybou. Přinesl jsem si ven láhev vody a rozhodl se, že nejdřív dokončím Radčinu část. Svoje pytle bych v nejhorším přikryl plachtou a nechal do druhého dne. Její zaplacené zboží mělo být ve skladu. Tohle jsem si měl určit hned, místo abych první cesty dělal k sobě, protože to bylo blíž.
Při přenášení do Radčina skladu jsem jeden pytel zachytil o vyčnívající kus kování u dveří. Ozvalo se krátké trhnutí a pelety se začaly sypat na práh.
Položil jsem pytel tak nešikovně, že se otvor ještě rozevřel. Část obsahu zůstala uvnitř, část byla na betonu a v mezeře u dveří. Přinesl jsem kbelík a lopatku. Nejdřív jsem chtěl uklidit jen to, co leželo v cestě, ale pod botami to křupalo a já se vracel pro smeták. Měl jsem chuť roztržený pytel schovat za ostatní a později sehnat jiný obal. Pak jsem si uvědomil, že tím nezmizí ani díra, ani chybějící obsah. Donesl jsem z domu prázdnou pevnou nádobu, přesypal do ní zbytek z pytle a čisté pelety z prahu. To, co se smíchalo s nečistotami, jsem nechal zvlášť v kbelíku. Celé to zabralo sotva deset minut. Když jsem se narovnal, připadalo mi, že už jsem u těch dveří strávil celé dopoledne.
Sedl jsem si na nízkou zídku u garáže. Rukavice jsem měl uvnitř vlhké a na předloktích červené otisky od obalů. Nic vážného se nestalo. Jen jsem byl unavený mnohem dřív, než jsem připouštěl. Telefon ukazoval za deset minut dvanáct. Venku zůstávala většina nákupu a světlo na dvoře už nebylo stejné jako před hodinou. Napadlo mě zavolat synovi. Věděl jsem ale, že sedí na školení. Našel jsem místo jeho čísla Jardovo a chvíli držel palec nad displejem. Ještě před hodinou jsem se jeho nabídce smál.
Jarda to vzal na druhé zazvonění.
„Platí ještě ta nabídka?“ zeptal jsem se.
Neptal se, proč jsem si to rozmyslel. Chtěl vědět, kolik pytlů zbývá a kudy se k oběma skladům chodí. Řekl jsem, že dohromady jsme jich přemístili osmadvacet, zbytek je venku. Zkontroloval si v telefonu, kde má lidi, a slíbil příjezd kolem jedné. Cena zůstala osmnáct set za dokončení práce. Souhlasil jsem. Jarda mi řekl, ať do jejich příjezdu uvolním dveře a další pytle už nenosím. S tím posledním jsem neměl potíž. Vstal jsem ze zídky a obešel prázdné kolečko, které zůstalo uprostřed cesty.
Radce jsem napsal, že auto zůstalo před bránou a odnos dokončí placená pomoc. Přidal jsem, že její část bude pod střechou a že domluvená cena její objednávky platí. Nechtěl jsem, aby se v práci lekla dalšího účtu. Zprávu si nepřečetla hned. Stál jsem chvíli s telefonem v ruce a zvažoval, jestli ještě dopsat vysvětlení o bráně. Pak jsem ho odložil. Poslala mi peníze za zboží a dopravu, nikoli za poslouchání, proč jsem při převzetí odhadl práci špatně. Zbývalo udělat to, co jsem jí napsal. Oba sklady jsem nechal otevřené a odnesl prázdné květináče z úzké pěšiny. Vedle nádoby s přesypanými peletami jsem položil prázdný roztržený obal, aby bylo zřejmé, že jde o jeden poškozený pytel.
Dva muži přijeli krátce po jedné. Jeden byl mladší než můj syn, druhému mohlo být kolem padesáti. Prošli si trasu a vyložili z dodávky vlastní vozík. Ukázal jsem jim, která hromada patří do kterého skladu, a začal vysvětlovat, kolik jsme toho už přenesli. Starší muž mě požádal, abych mu to raději ukázal uvnitř, a oba si hotové řady přepočítali. U Radky bylo osmnáct celých pytlů a obsah jednoho poškozeného, u mě devět. Na paletách tedy zbývalo dvaadevadesát. Připadal jsem si zvláštně, když po mně práci takhle kontrolovali. Sám jsem přitom při rozvozech dělal totéž. Převzal jsem určitý počet kusů a potřeboval vědět, co předávám dál.
„Začneme tou sousedkou,“ řekl jsem. „Ta přijde až večer.“
Starší muž přikývl a mladší se zeptal, kam smějí odložit sundanou fólii. Čekal jsem spíš poznámku o tom, proč jsem je neobjednal rovnou. Žádná nepřišla. Pracovali ve dvou, jeden chystal pytle a druhý je vozil, u skladu se střídali. Nepospíchali tak, jak jsem se celé dopoledne snažil já, přesto jich přemístili mnohem víc. Nabídl jsem se, že budu alespoň podávat náklad. Nechali mě držet dveře a odnášet obaly. Byla to skutečná pomoc, jen menší, než bych si pro sebe vybral. Několikrát jsem měl potřebu říct, že jsem dřív podobné věci zvládal bez přestávky. Místo toho jsem se zeptal, jestli chtějí vodu. Chtěli oba.
Radka odepsala během jejich práce. Poděkovala za zprávu a ptala se, kolik má doplatit. Zavolal jsem jí, protože by z krátké odpovědi stejně nepoznala, co se stalo. Mluvila z chodby a za ní bylo slyšet cinkání nádobí. Řekl jsem jí, že nic. Odnos jsem slíbil já a pomoc jsem objednal až poté, co jsem zjistil, že ji potřebuju. Zeptala se, jestli jsou všechny pytle v pořádku. Přiznal jsem ten roztržený a vysvětlil, kde má jeho obsah. Odpověděla, že se na něj podíváme, až přijede. Na konci hovoru dodala, ať už nic dalšího netahám. V jejím hlase nebyla výčitka. To mě zaskočilo víc, než kdyby připomněla svoji středeční otázku.
První kapky přišly, když už byla Radčina zásoba uvnitř a muži dokončovali moji. Nebyl to prudký liják, jen déšť, který se pomalu rozbíhal. Přetáhl jsem přes poslední venkovní pytle plachtu a starší pomocník ji přidržel, zatímco kolega odvážel další náklad. Hotovo měli před třetí. Ve skladech nechali průchod, přepočítali poslední řady a pak jsme společně sebrali fólii z betonu. Nabízel jsem kávu, ale potřebovali se vrátit. Zaplatil jsem Jardovi převodem podle údajů, které mi poslal, a muži mi nechali potvrzení o dokončení práce. Když odjížděli, už pršelo souvisle. Zavřel jsem bránu a na dvoře zůstalo jen mokré kolečko, na které jsem ráno tolik spoléhal.
Radka se vrátila po šesté. Přišla ještě v pracovní bundě a nejdřív zamířila do skladu. Rozsvítil jsem jí, ukázal nové řady a nádobu u dveří. Společně jsme přepočítali devětapadesát nepoškozených pytlů a zbytek ze šedesátého. Nabídl jsem, že obsah roztrženého pytle vezmu sobě a dám jí jeden celý ze své zásoby. Souhlasila bez přemlouvání. Přinesl jsem náhradu, ona mi podržela dveře a nádobu jsme odnesli do mého skladu. Nebyla to velká věc, ale potřeboval jsem, aby její část nákupu byla opravdu celá. Klíč jsem jí vrátil až potom. Vzal jsem ho z parapetu, kde jsem ho ráno odložil s představou, že ho za chvíli nebude potřeba.
„A kolik to tedy nakonec stálo?“ zeptala se.
Ukázal jsem jí potvrzení na osmnáct set. Znovu nabídla polovinu. Řekl jsem, že kdybych odnos domluvil předem, mohla by si sama vybrat, jestli se jí společný nákup ještě vyplatí. Teď už neměla o čem rozhodovat. Přijala to, ale připomněla, že příště chce znát cenu i s uložením do skladu. Nepověděla to slavnostně. Jen si zapínala bundu a dívala se na prázdné palety, které jsme opřeli podél plotu. Zeptal jsem se, jestli je chce na něco použít. Nechtěla. Pak odešla domů ohřát si večeři a já jsem si uvědomil, že jsem kromě krajíce chleba před příjezdem pomocníků nic nejedl. Nákup, který měl být do oběda hotový, mi zabral celý den.
Večer jsem si k jídlu přinesl papír s původním výpočtem. Dvě samostatné dodávky by i s peletami stály osmnáct tisíc šest set. My zaplatili za zboží a společnou dopravu sedmnáct tisíc dvě stě, k tomu osmnáct set za odnos. Dohromady devatenáct tisíc. Utratili jsme tedy o čtyři stovky víc, než kolik stálo zboží se dvěma oddělenými dopravami. Ani ty by ovšem nezahrnovaly uložení do skladu. To jsem nikde objednané neměl; jen jsem prohlásil, že ho zvládnu. Radce zůstala slíbená úspora sedmi set. Mě moje polovina zásoby stála deset tisíc čtyři sta. Čísla jsem si napsal pod sebe, abych je nemusel znovu sestavovat podle toho, komu o nich budu vyprávět. Nebyla to částka, kvůli které bych nezaplatil další účet. Přesto jsem se dlouho díval na těch osmnáct set zvlášť.
Druhý den mi zavolal syn a ptal se, jak dopadly pelety. Slyšel jsem z jeho auta zvuk směrovky. Nejdřív jsem mu řekl, že jsou všechny uvnitř. Už jsem se chtěl pustit do vyprávění, jak řidič odmítl projet bránou, ale syn se zeptal přímo, jestli jsem to nosil sám. Odpověděl jsem, že jen část. Zbytek udělali Jardovi lidé za osmnáct set. Chvíli bylo ticho a pak řekl, že je dobře, že jsem je zavolal. Nepotřeboval jsem po něm další ujišťování. Zeptal jsem se na jeho školení a nechal ho mluvit. Když jsme skončili, šel jsem uklidit kolečko. Zpod přístřešku jsem viděl prázdný beton před vraty. Ve skladu jsem přesunul nádobu z roztrženého pytle dopředu, abych ji při příštím přikládání nemusel obcházet.
