Článek
V pátek deset minut po čtvrté jsem stála u samoobslužné pokladny v supermarketu na Zličíně a pípala čárové kódy věcí, které bych si do svého bytu normálně nikdy nepřinesla. Dvě krabice čokoládových kuliček, levný jablečný džus, obalované rybí prsty, kečup a multipack přeslazených jogurtů.
Jsem farmaceutka. Můj život mimo práci donedávna připomínal lékárnu. Čistý, tichý, předvídatelný. Od té doby, co se ke mně před půl rokem nastěhoval Kamil, se ale každý druhý víkend mění můj zrekonstruovaný třípokoják v hlučné a ulepené překladiště.
Naskládala jsem nákup do plátěné tašky a zaplatila. Na displeji telefonu mi svítila zpráva od Kamila: Už je mám v autě, stavíme se na pumpě a jedeme domů. Těšíme se na tebe. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Ten tlak v hrudníku se dostavil přesně na čas. Začínal vždycky v pátek odpoledne a nepustil mě až do nedělního večera.
Když se v šest večer v zámku otočil klíč, stála jsem v kuchyni a rovnala nádobí do myčky. Dveře se rozletěly, narazily do botníku a do předsíně se vřítila devítiletá Ema a šestiletý Tobík. Okamžitě zaplnili prostor. Nejen zvukem, ale i tím svým specifickým pachem. Byla to směsice školní jídelny, mokrých bund, zemitých bot a takového toho kyselého dětského potu.
Vyšla jsem z kuchyně, na tváři pečlivě nasazený, široký úsměv.
„Ahoj! No vy jste mi ale vyrostli,“ řekla jsem a dřepla si, abych byla v jejich výšce.
Tobík do mě narazil ramenem, vůbec nezabrzdil, a rovnou mi ovinul ruce kolem krku. Jeho tvář byla lepkavá, zřejmě od nějakého lízátka z té benzinky. Zatajila jsem dech. Fyzicky se mi z toho doteku udělalo mdlo. Mozek mi křičel, ať ho od sebe odstrčím, ať si jde okamžitě umýt ruce a převléct to špinavé tričko. Místo toho jsem ho pohladila po vlasech a lehce ho zmáčkla.
Kamil stál ve dveřích, v rukou jejich dvě obrovské sportovní tašky, a díval se na nás s výrazem naprostého dojetí.
„Taky jsme se těšili, viďte, děcka?“ pronesl a shodil tašky na zem. „Jdi se zout, Tobíku, ať nenašlapeš Janě na ten světlý koberec.“
Janě. Ne „nám“. V těch drobných slovech to pořád bylo poznat. Byla jsem hostitelka v cizím životě.
V sobotu kolem jedné jsme obědvali. Udělala jsem špagety s masovou omáčkou, protože to si vyžádali už ráno. Koupila jsem si před rokem k jídelnímu stolu čtyři židle s krémovým čalouněním. Teď jsem seděla na jedné z nich, vidličku křečovitě sevřenou v ruce, a sledovala, jak Tobík namotává dlouhé těstoviny tak nešikovně, že mu červená omáčka kape na bradu a odtud padá dolů.
„Tobíku, nakloň se víc nad ten talíř,“ řekla jsem, a snažila se, aby můj hlas zněl pečovatelsky, ne podrážděně.
„Mně to nejde,“ zafňukal, trhl rukou a kus omáčky s mletým masem přistál přesně na okraji té krémové židle, na které seděl.
Vstala jsem tak prudce, až moje vlastní židle zavrzala o podlahu.
„Ježíš, promiň Jani,“ vyhrkl Kamil, okamžitě položil příbor a začal hledat ubrousek. „To nic není, to se hned utře. Tobíku, dávej trochu pozor, prosím tě.“
„To je v pořádku. Nic se nestalo,“ řekla jsem. Můj hlas byl úplně klidný. Dokonalý, plochý, vytrénovaný hlas. „Dojdi mu pro čisté tričko, já to zatím zkusím nějak stáhnout hadrem.“
Kamil zmizel v dětském pokoji a Ema se dál rýpala v jídle, aniž by zvedla hlavu od telefonu, který měla položený vedle talíře. Sebrala jsem houbičku z dřezu a začala drhnout tu červenou skvrnu z látky. Nešla dolů. Rozmazávala se do růžového fleku.
Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep a do očí se mi tlačí slzy absolutního vzteku. Nechala jsem houbičku ležet na stole, otočila se a rychle zalezla do koupelny.
Zavřela jsem za sebou a tiše zacvakla zámek. Otevřela jsem studenou vodu, namočila si obě ruce a přitiskla si je na obličej. Dívala jsem se na sebe do zrcadla přes kapky vody. Rty jsem měla sevřené do úzké linky. Byla to už třetí návštěva v koupelně od rána. Vždycky, když ten přetlak lži dosáhl maxima, musela jsem se někam zavřít a na minutu povolit ten křečovitý sval na obličeji, který simuloval lásku. Dělala jsem to pro Kamila. Věděla jsem, že kdybych jedinkrát ukázala, jak moc mě přítomnost jeho dětí vyčerpává, jak moc je to pro mě nepřirozené a cizí, byl by to konec. Nechtěl by žít s ženskou, která nesnáší jeho děti. Tak jsem platila. Platila jsem svým prostorem, svým časem a svou vlastní upřímností.
V neděli v pět odpoledne nastalo balení. Chodba byla plná rozházených bot, igelitek se špinavým prádlem a hraček.
Ema stála už v bundě, kapuci naraženou na hlavě.
„Tak ahoj,“ řekla mi polohlasem a koukala přitom na kliku od dveří.
„Ahoj, Emi. Měj se hezky ve škole,“ odpověděla jsem jí. Znělo to jako hovor dvou úřednic na přepážce.
Tobík se na mě pověsil, jako by mu patřila polovina mého těla. „Příště půjdeme do zoo, že jo, tati?“ křičel mi přímo do ucha.
„Jasně, prcku. Vymyslíme to,“ řekl Kamil a hodil si na rameno tu nejtěžší tašku. Přistoupil ke mně, dal mi pusu na čelo a pohladil mě po paži. „Díky za víkend, Jani. Byla jsi zase skvělá. Hodím je k Evě a za hodinku jsem zpátky, jo?“
„Dobře. Jeď opatrně,“ usmála jsem se.
Dveře zaklaply. Zámek zapadl.
V bytě se rozhostilo absolutní, ohlušující ticho. Stála jsem v předsíni ještě asi deset vteřin a jen poslouchala, jak venku výtah sjíždí dolů do přízemí.
Pak jsem se pohnula. Nešla jsem si sednout, neudělala jsem si kávu. Šla jsem rovnou do dětského pokoje. Rozrazila jsem okno dokořán, aby dovnitř vletěl studený vzduch a vyvětral ten cizí pach. Rychlými, mechanickými pohyby jsem strhala povlečení z obou postelí. Chtěla jsem ho okamžitě nacpat do pračky a zapnout ji na devadesát.
Když jsem nesla ten chuchvalec látek přes obývák, zastavila jsem se. Na konferenčním stolku, hned vedle televizního ovladače, ležela malá hromádka vysypaného lega. Kolem ní byl po dřevěné desce rozpatlaný nějaký sladký, průhledný film. Zřejmě ten levný jablečný džus, co jsem koupila.
Hodila jsem povlečení na podlahu. Došla jsem do kuchyně pro vlhký hadr a čistič na sklo ve spreji. Vrátila jsem se ke stolku. Stříkla jsem ten chemicky vonící roztok přímo doprostřed té lepkavé skvrny. Shrnula jsem kostky lega z desky rovnou do odpadkového koše pod stolem. Nezajímalo mě to. Pak jsem si klekla na koberec a začala ten stůl drhnout. Tlačila jsem na hadr takovou silou, až mě bolelo zápěstí a zrychlil se mi dech. Drhla jsem ho dlouho, zleva doprava a zase zpátky, a přestala jsem teprve ve chvíli, kdy dýha pod mými prsty byla úplně suchá a dokonale čistá.
