Článek
S Pavlem jsme spolu třicet dva let.
Nikdy jsme nebyli lidé, kteří by často mluvili o smrti. Oba jsme zdraví, pracujeme, máme dvě dospělé děti a ještě pořád se hádáme, kam pojedeme příští léto na dovolenou.
Smrt pro nás byla něco, co se týká hlavně našich rodičů.
Pak jednoho večera Pavel přišel domů s několika papíry.
Položil je na kuchyňský stůl a řekl:
„Potřebuju ti něco říct.“
První, co mě napadlo, bylo, že má nějaký zdravotní problém.
Skutečnost byla úplně jiná.
Nejdřív jsem si myslela, že jde o podivný nápad
„Chci po smrti darovat tělo na medicínu,“ řekl.
Chvíli jsem na něj jen koukala.
„Jak jako darovat tělo?“
„Normálně. Pro výuku. Pro studenty medicíny.“
Začal mi vysvětlovat, že si o tom nějakou dobu zjišťuje informace a rozhodl se uzavřít smlouvu s anatomickým ústavem.
Mně ale v hlavě uvízlo jediné.
Jeho tělo.
Někde na fakultě.
Bez normálního pohřbu, jak jsem si ho celý život představovala.
„A proč to proboha chceš?“
Pavel pokrčil rameny.
„Protože už ho nebudu potřebovat.“
Řekl to tak samozřejmě, až mě to rozčílilo.
„To je teda krásný.“
„Co je na tom špatného?“
„Nevím. Třeba to, že o svém pohřbu rozhoduješ, jako kdybys vybíral starou ledničku k ekologické likvidaci.“
Pavel se zasmál.
Já ne.
Pro něj to bylo naprosto logické
Pavel byl takový vždycky.
Praktický.
Když mu zemřel otec, několik dní řešil úřady, pojištění, byt a všechny možné papíry. Zatímco jeho sestra plakala, on obvolával dodavatele energií.
Tehdy jsem si myslela, že jen neumí dát emoce najevo.
Dnes si myslím, že je opravdu prožívá jinak.
„Když můžou studenti díky mému tělu něco vidět nebo se něco naučit, tak mi to dává větší smysl, než abych ležel v rakvi,“ vysvětloval.
„A co já?“
Zarazil se.
„Co ty?“
Právě ta otázka mě zabolela.
„Já jsem asi součást toho rozhodnutí vůbec nebyla.“
„Jani, je to moje tělo.“
„Teď ano. Ale až umřeš, budeš pryč. A všechno kolem toho zůstane na nás.“
Poprvé ten večer jsme na sebe zvýšili hlas.
Pavel pořád opakoval, že je to jeho poslední přání.
Já mu opakovala, že člověk svůj pohřeb nezažívá.
Zažívají ho ti, kteří zůstanou.
Celý život chodím na hřbitov
Možná bych reagovala jinak, kdybych neměla s hřbitovy tak silně spojenou vlastní rodinu.
Moje maminka zemřela před devíti lety.
Bylo jí sedmdesát a odešla nečekaně po mozkové mrtvici.
Ještě den předtím jsme spolu telefonovaly.
A nebyl to hezký rozhovor.
Pohádaly jsme se kvůli úplné hlouposti. Chtěla, abych za ní o víkendu přijela, já měla jiný program a byla jsem podrážděná.
„Tak přijeď, až na mě budeš mít někdy čas,“ řekla.
Já jí odpověděla něco ve smyslu, že přece není jediný člověk v mém životě.
Druhý den mi volal táta.
Maminka byla v nemocnici.
Už jsem s ní nikdy normálně nemluvila.
Možná právě proto jsem první roky chodila na její hrob skoro každý týden.
Přinesla jsem květiny. Sedla si na lavičku. Někdy jsem tam byla pět minut, někdy půl hodiny.
Samozřejmě vím, že tam maminka „není“.
Nikdy jsem si nemyslela, že mě slyší.
Přesto pro mě její hrob znamená konkrétní místo, kde můžu být chvíli jen s ní.
A přesně o to jsem se bála, že u Pavla přijdu.
Řekl mi, že žádné takové místo nechce
K tématu jsme se vrátili asi po týdnu.
Tentokrát klidněji.
Řekla jsem mu o tom.
„Já potřebuju mít kam jít.“
Pavel chvíli mlčel.
„Ale já nechci, abys za mnou chodila na hřbitov.“
Ta věta mě skoro urazila.
„To snad nebude tvoje věc.“
„Právě že bude. Nechci, abyste dvacet let čistili nějaký kámen a kupovali svíčky, protože budete mít pocit, že se to musí.“
„A co když to budu chtít?“
„Tak si zapal svíčku doma.“
Připadala jsem si naprosto nepochopená.
Svíčka doma přece nebyla totéž.
Fotografie nebyla totéž.
Vzpomínka nebyla totéž.
Chtěla jsem místo.
Adresu.
Něco, kam můžu dojít a říct si: tady je Pavel.
I když jsem rozumem věděla, že to není pravda.
Dcera mě překvapivě nepodpořila
O celé věci jsem řekla naší dceři Lucii.
Čekala jsem, že bude zděšená stejně jako já.
Nebyla.
„A proč ti to tak vadí?“ zeptala se.
„Protože je to divné.“
„Co je na tom divného?“
„Tobě by nevadilo, že táta nebude mít normální pohřeb?“
Lucie chvíli přemýšlela.
„Asi ne, když to tak chce.“
Začala jsem jí vysvětlovat, že některá rozhodnutí podle mě člověk nedělá jen za sebe.
„Ale mami, ty vlastně chceš, aby táta po smrti udělal něco, co nechce, protože ty se pak budeš cítit líp.“
Ta věta mě naštvala.
„Ty to nechápeš.“
„Možná. Ale ty zase nechápeš jeho.“
Telefonát skončil nepříjemně.
Měla jsem pocit, že se všichni postavili proti mně.
Pak jsem zjistila, proč Pavel hřbitovy tak nesnáší
Jednou v neděli jsme jeli k jeho mamince.
Je jí osmdesát čtyři a bydlí pořád sama v malém městě asi hodinu od nás.
Po obědě Pavel odjel koupit něco do lékárny a my zůstaly samy.
Nevím proč, ale řekla jsem jí o jeho rozhodnutí.
Čekala jsem, že se zhrozí.
Místo toho řekla:
„To mě nepřekvapuje.“
„Vy jste to věděla?“
Nevěděla.
Ale připomněla mi něco z Pavlova dětství.
Jeho babička ovdověla velmi mladá. Bylo jí něco přes čtyřicet a manžela přežila skoro padesát let.
Nikdy už se znovu nevdala.
Každou neděli chodila na hřbitov.
V létě zalévala květiny. Na podzim shrabovala listí. Před Vánocemi věnec. Na jaře nové macešky.
Pavel tam jako dítě musel chodit s ní.
„On to úplně nenáviděl,“ řekla tchyně.
Ne samotný hřbitov.
Vadilo mu, jak podle jeho dětského pohledu celý babiččin život zůstal uvázaný k člověku, který dávno zemřel.
Když někam chtěla odjet, řešila, kdo zalije hrob.
Když byla nemocná, stresovala se, že tam několik týdnů nebyla.
Když jí děti navrhly, aby se přestěhovala blíž k nim, odmítla mimo jiné proto, že by byla daleko od hřbitova.
Najednou mi některé Pavlovy věty začaly dávat větší smysl.
Večer jsem se ho na babičku zeptala
Nejdřív se tomu smál.
„Co ti máma všechno vyprávěla?“
Pak ale zvážněl.
Řekl mi, že jako kluk opravdu nechápal, proč musí každou neděli jezdit na místo, kde leží někdo, koho nikdy nepoznal.
„Babička podle mě prožila půl života s mrtvým člověkem,“ řekl.
„Ale to přece neznamená, že bych byla stejná.“
„Já netvrdím, že budeš.“
Pak se na chvíli odmlčel.
„Jen nechci být po smrti tvoje povinnost.“
Ta věta mě zasáhla úplně jinak než všechny předchozí argumenty o medicíně.
Do té doby jsem měla pocit, že Pavel přemýšlí pouze prakticky.
Najednou jsem pochopila, že i jeho rozhodnutí je vlastně emocionální.
Jen úplně jiným způsobem než moje.
Já se bála, že po něm nic nezůstane.
On se bál, že po něm zůstane něco, co nás bude držet na místě.
Poprvé jsme se nebavili o těle, ale o smrti
Seděli jsme tehdy dlouho v kuchyni.
Řekla jsem mu o mamince.
Samozřejmě věděl, že mě její smrt zasáhla. Věděl také, že jsme se předtím pohádaly.
Nikdy jsem mu ale nepřiznala, jak moc mám její hrob spojený s pocitem, že jí tam pořád něco dlužím.
„Někdy jí tam pořád chodím říct věci, které jsem jí nestihla říct,“ přiznala jsem.
Pavel natáhl ruku přes stůl.
„Ale mně je můžeš říct teď.“
Znělo to až směšně jednoduše.
Přesto jsem se rozbrečela.
Možná proto, že jsem si poprvé uvědomila, že celý náš spor vůbec není o anatomickém ústavu.
Já jsem se děsila toho, že jednou Pavel zmizí dřív, než budu připravená.
A on se snažil rozhodnout, co po něm zůstane, protože mu představa vlastní smrti připadala mnohem méně děsivá než mně.
Pořád jsem chtěla jednu věc
Ani ten rozhovor ale neznamenal, že jsem okamžitě změnila názor.
Řekla jsem mu, že jeho přání budu respektovat.
Zároveň jsem ho požádala o něco já.
„Chci nějaké místo.“
„Jaké?“
„Nevím. Lavičku. Strom. Cokoliv.“
Usmál se.
„To už plánuješ moji smrt docela detailně.“
„Začal jsi s tím ty.“
Nakonec jsme se domluvili, že to jednou vyřešíme společně s dětmi.
Nemusí to být hrob.
Může to být místo na zahradě, strom někde, kam jsme rádi chodili, nebo něco úplně jiného.
Pavel souhlasil.
Pro něj to byla maličkost.
Pro mě ne.
Potřebovala jsem vědět, že budu mít něco konkrétního.
Ne proto, že bych si myslela, že v tom stromě bude.
Ale protože já takhle zřejmě vzpomínat potřebuji.
Pak udělal něco, co jsem nečekala
Asi měsíc po našem prvním rozhovoru mi přinesl obálku.
„Co to je?“
Uvnitř byl dopis.
Nechtěl, abych ho četla hned.
„Je pro případ, že umřu první.“
Za normálních okolností bych mu řekla, že je morbidní.
Tentokrát jsem se jen zeptala:
„A co tam je?“
„To zjistíš, až bude potřeba.“
„A když umřu první já?“
„Tak ho spálím.“
Obálku jsem dala do skříně mezi důležité dokumenty.
Někdy ji při hledání něčeho jiného zahlédnu.
Nikdy jsem ji neotevřela.
A doufám, že ještě hodně dlouho neotevřu.
Podivné je, že právě od chvíle, kdy tam leží, mám z jeho rozhodnutí menší strach.
Možná proto, že jsem dostala něco, co pro mě znamená víc než představa náhrobku.
Něco, co vytvořil přímo pro mě.
Dnes už jeho rozhodnutí chápu jinak
Pavel svou smlouvu nakonec podepsal.
Nezastavila jsem ho.
Kdybych tvrdila, že mi to už vůbec nevadí, lhala bych.
Pořád mi není příjemné představovat si, co jednou přijde.
Pořád bych v nějakém směru raději měla obyčejný pohřeb, rakev, urnu a místo na hřbitově.
Jenže postupně jsem pochopila, že stejně jako Pavel nemůže rozhodovat o tom, jak budu jednou truchlit já, nemůžu ani já rozhodovat, jak si on představuje naložení se svým tělem.
A hlavně jsem přestala jeho rozhodnutí vnímat jako odmítnutí rodiny.
Právě naopak.
On nechce, aby se kolem jeho smrti náš život zastavil.
Já zase potřebuji vědět, že po něm bude něco, čeho se dokážu zachytit.
Ani jedno možná není správně nebo špatně.
Jsme prostě dva lidé, kteří se mají rádi a smrti se bojí každý úplně jiným způsobem.
Já potřebuju místo.
Pavel potřebuje vědět, že žádné místo potřebovat nebudu.
Nedávno jsme šli kolem hřbitova, kde leží moje maminka.
Zeptal se, jestli se tam chci zastavit.
„Dneska ne,“ odpověděla jsem.
Pak jsem ho vzala za ruku a pokračovali jsme dál.
A poprvé mě napadlo, že možná právě tohle se mi celou dobu snažil vysvětlit.
Že nejdůležitější není mít jednou kam za člověkem chodit.
Mnohem důležitější je mít s ním kam chodit, dokud ještě může jít vedle vás.
