Článek
První cigaretu jsem vykouřila v sedmnácti.
Byla odporná. Kašlala jsem po ní a nechápala jsem, co na tom všichni mají. O několik měsíců později už jsem si kupovala vlastní krabičky.
Tehdy kouřil skoro každý.
Kouřilo se v hospodách, v kancelářích, někdy i v čekárnách. Když jsme se s manželem nastěhovali do prvního bytu, popelník stál normálně na konferenčním stolku.
Nikdo nad tím příliš nepřemýšlel.
Když jsem čekala syna Tomáše, přestala jsem. Po jeho narození jsem několik měsíců nekouřila vůbec.
Pak jsem si jednou dala cigaretu na návštěvě.
Za několik týdnů jsem kouřila znovu.
Vždycky jsem se považovala za ohleduplnou kuřačku
Sama dobře vím, že cigaretový kouř ostatním vadí.
Posledních patnáct let doma nekouřím. Chodím na balkon. V autě si cigaretu nezapálím a když jsou u mě děti, snažím se kouřit ještě méně.
Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který si zapálí vedle kočárku a ještě se hádá, že je to jeho věc.
Právě proto mě vůbec nenapadlo, že by moje kouření mohlo jednou způsobit problém mezi mnou a synem.
Když nám Tomáš oznámil, že s jeho ženou Klárou čekají dítě, měla jsem obrovskou radost.
Bylo to naše první vnouče.
Nakupovala jsem malé oblečení, i když mi Tomáš několikrát říkal, že toho mají dost. Na bazaru jsem našla skoro nový cestovní postýlku a hned jsem ji koupila, aby u mě jednou mohli s miminkem přespat.
Manžel se mi smál.
„Ta se ještě ani nenarodila a ty už plánuješ, kde bude spát.“
Měl pravdu.
Těšila jsem se možná až moc.
První nepříjemná chvíle přišla hned po narození
Eliška se narodila zdravá a já za nimi několik dní poté přijela.
Než jsme vyrazili, dala jsem si doma na balkoně cigaretu. Potom jsem si umyla ruce, vyčistila zuby a převlékla svetr.
Připadala jsem si dokonale připravená.
Když mi Klára podávala malou do náruče, Tomáš se najednou zeptal:
„Mami, kouřila jsi?“
Zarazilo mě to.
„Doma. Asi před hodinou.“
Chvíli se na mě díval.
„A převlékla ses?“
V tu chvíli jsem se cítila, jako kdyby mi bylo deset a právě mě někdo přistihl při něčem zakázaném.
„Ano, převlékla. A taky jsem si umyla ruce, jestli tě to uklidní.“
Poznal, že mě otázka naštvala.
„Já to nemyslím proti tobě.“
„Tak jak to myslíš?“
„Jen jsme se domluvili, že budeme opatrní.“
Nechtěla jsem pokazit první návštěvu, tak jsem to dál neřešila.
Elišku jsem držela skoro půl hodiny.
Byla malinká, teplá a většinu času spala.
Dívala jsem se na ni a měla pocit, že nic krásnějšího jsem dlouho nezažila.
O to méně jsem tušila, co přijde.
Syn mi řekl, že k nám dítě vozit nechce
Asi o dva týdny později jsem Tomášovi navrhla, ať v neděli přijedou na oběd.
„Udělám svíčkovou. Můžete tu být celé odpoledne.“
Chvíli mlčel.
„Mami, my k vám zatím s Eliškou jezdit nechceme.“
Myslela jsem, že má strach kvůli tomu, že je ještě malá.
„Vždyť nemusíte nikde běhat. Přijedete autem a budete tady.“
„To není tím.“
Okamžitě mi došlo, kam míří.
„Kvůli kouření?“
„Jo.“
Rozčílila jsem se.
„Já ale doma nekouřím.“
Tomáš mi začal vysvětlovat, že kouř je podle něj stejně cítit z balkonu, že mám cigarety v kuchyni a že nechce, aby Eliška vyrůstala v prostředí, kde je kouření běžnou součástí života.
To už mi připadalo absurdní.
„Takže kvůli tomu, že si několikrát denně stoupnu na balkon, ke mně nepřivezeš vlastní dítě?“
„Zatím ne.“
Právě to slovo mě zasáhlo.
Vlastní syn mi určoval, za jakých podmínek smím být babičkou.
Myslela jsem si, že za tím stojí snacha
Několik dní jsem byla naštvaná.
Manžel mi říkal, ať to neřeším.
„Jsou čerství rodiče. Všechno moc prožívají.“
Jenže mně to nešlo pustit z hlavy.
Začala jsem podezírat Kláru.
Tomáš nikdy předtím moje kouření takhle neřešil. Klára pochází z rodiny, kde nekouří vůbec nikdo, a tak mi připadalo logické, že právě ona přišla s novými pravidly.
Řekla jsem to dokonce své sestře.
„Od chvíle, co se narodila malá, mají pocit, že každý kolem nich je zdravotní riziko.“
Sestra se mě zastala.
„Já bych se nenechala vydírat. Ty jsi ho vychovala a taky přežil.“
Přesně tuhle větu jsem si opakovala.
Vychovala jsem dvě zdravé děti.
Nikdy jsem jim úmyslně neubližovala.
A teď se ke mně vlastní syn choval, jako bych byla nebezpečná.
Když jsem jednou zůstala s Klárou sama, nevydržela jsem to.
„Tobě vadí, že kouřím?“
Podívala se na mě překvapeně.
„Mně?“
„Tomáš říkal, že k nám s Eliškou nechcete jezdit.“
Chvíli mlčela.
Pak mi řekla něco, co jsem nečekala.
„Evo, tohle je hlavně Tomášovo rozhodnutí.“
Nechtěla jsem tomu věřit
Myslela jsem, že mě jen nechce stavět proti synovi.
O několik dní později jsem mu zavolala.
„Klára mi řekla, že ten zákaz je vlastně tvůj.“
„Není to zákaz.“
„Tak jak tomu mám říkat?“
Chvíli jsme se dohadovali o slovíčkách.
Pak jsem mu řekla, že se chová přehnaně. Že nikdy nekouřím u Elišky. Že si myju ruce. Že doma kouřím jen venku.
„Co ještě chceš? Abych po čtyřiceti letech ze dne na den přestala?“
Tomáš mlčel.
„Ano,“ řekl nakonec.
Ta odpověď mě skoro urazila.
„Takže mě budeš trestat tím, že neuvidím vlastní vnučku?“
„Já tě netrestám.“
„Ale přesně to děláš.“
Pak se stalo něco, co celý náš spor změnilo.
Tomáš se mě zeptal:
„Mami, opravdu si myslíš, že tvoje kouření ovlivňovalo vždycky jen tebe?“
Samozřejmě jsem řekla ano.
Nebo alespoň většinou.
Připomněl mi něco, na co jsem úplně zapomněla
Tomáš začal mluvit o době, kdy byl malý.
Tehdy jsem doma ještě kouřila.
Ne pořád. Většinou v kuchyni u otevřeného okna nebo na balkonových dveřích.
V mojí paměti to vypadalo tak, že jsem se vždycky snažila, aby děti kouř co nejméně obtěžoval.
Tomáš si to pamatoval jinak.
Řekl mi, že když chodil na druhý stupeň, jeden spolužák mu několikrát řekl, že smrdí cigaretami.
Prý se za to styděl.
„To sis nikdy nevymyslel říct?“ zeptala jsem se.
„Řekl.“
„To si nepamatuju.“
„Já jo.“
Tvrdil, že jsem tehdy odpověděla, že přehání a že přece nekouřím přímo v jeho pokoji.
Ta věta se mnou udělala něco, co jsem nečekala.
Protože mi zněla povědomě.
Nevybavovala jsem si přesný rozhovor, ale dokázala jsem si sama sebe představit, jak ji říkám.
Tomáš pokračoval.
Vadilo mu, když jsme někam jeli a já si před cestou rychle zakouřila. Vadilo mu čekání před restauracemi, protože jsem si potřebovala dát cigaretu. Vadilo mu, že když jsme byli celý den někde, první moje věta po návratu často byla:
„Já už si musím zapálit.“
Pro mě to byly drobnosti.
Pro něj zřejmě součást dětství.
Poprvé jsem pochopila, proč je tak neústupný
„Já nechci, aby Eliška měla kouření spojené s babičkou stejně, jako ho mám já spojené s tebou,“ řekl.
Ta věta mě bolela.
Možná víc než jeho zákaz.
Najednou už nešlo o snachu, která přehání.
Ani o moderní rodiče, kteří chtějí mít všechno sterilní.
Šlo o mého syna.
A o něco, co si z našeho společného života odnesl, aniž jsem o tom věděla.
„Takže jsem byla špatná máma?“ zeptala jsem se.
„To jsem nikdy neřekl.“
„Ale zní to tak.“
„Byla jsi skvělá máma. A kouřila jsi. Obojí může být pravda.“
Dlouho jsem na tu větu myslela.
Byla nepříjemná právě proto, že jsem ji nedokázala jednoduše odmítnout.
Přestat jsem samozřejmě nedokázala
První reakce byla, že jsem si večer zapálila dvě cigarety za sebou.
Možná ze vzteku.
Možná ze stresu.
Možná proto, že když člověku někdo řekne, že něco nesmí, dostane na to ještě větší chuť.
Druhý den jsem se rozhodla, že přestanu.
Vydržela jsem do oběda.
Pak jsem si koupila krabičku.
Styděla jsem se.
Ne před Tomášem. Před sebou.
Čtyřicet let jsem totiž tvrdila, že kouřím proto, že chci.
Najednou jsem zjistila, že když opravdu chci nekouřit, není to zdaleka tak jednoduché.
Poprvé jsem si připustila, že to možná není jen zlozvyk, který mám úplně pod kontrolou.
Tomášovi jsem o neúspěšném pokusu neřekla.
Místo toho jsem se několik dní urážela.
Pak mi poslal fotku Elišky.
Ležela na dece a směšně zvedala jednu ruku nad hlavu.
Dívala jsem se na tu fotku asi deset minut.
A začala brečet.
Nakonec jsme oba trochu ustoupili
Zavolala jsem Tomášovi.
Neomluvila jsem se za celý svůj život a ani jsem mu neřekla, že má ve všem pravdu.
Řekla jsem mu jen:
„Já to chci zkusit.“
V telefonu bylo chvíli ticho.
„Přestat?“
„Ano. Ale asi to nezvládnu jen proto, že sis to poručil.“
Poprvé za několik týdnů se zasmál.
Domluvili jsme se, že budu Elišku vídat u nich a že před návštěvou nebudu kouřit. K nám ji zatím vozit nebudou.
Ještě před měsícem by mě taková dohoda urazila.
Tentokrát jsem ji přijala.
Objednala jsem se také k lékařce a začala řešit, jak s kouřením skutečně přestat, místo abych každému tvrdila, že bych mohla skončit kdykoliv.
Nebyl to žádný zázrak.
Jednou jsem vydržela čtyři dny.
Pak jsem si zapálila.
Podruhé šest.
Několikrát jsem kouření výrazně omezila a pak se zase vrátila téměř k původnímu počtu cigaret.
Tomáš se mě překvapivě přestal vyptávat.
To mi pomohlo víc než jeho předchozí tlak.
Dnes už jeho rozhodnutí nevnímám jako vydírání
Elišce je dnes něco přes půl roku.
Pořád kouřím.
Ale mnohem méně než dřív a poprvé za desítky let opravdu věřím, že jednou možná přestanu úplně.
Ne jen proto, abych směla chovat vnučku.
Spíš proto, že mě celý konflikt donutil podívat se na něco, čemu jsem se velmi dlouho vyhýbala.
Celý život jsem říkala, že moje cigarety jsou moje věc.
Jenže úplně moje nikdy nebyly.
Byly součástí našeho bytu, rodinných dovolených, cest autem i vzpomínek mých dětí.
Já jsem si pamatovala, že jsem kvůli Tomášovi chodila kouřit k oknu.
On si pamatoval, že jeho oblečení vonělo jinak než oblečení ostatních dětí.
Oba jsme přitom mluvili o stejném dětství.
Nejtěžší pro mě nebylo připustit, že syn má právo nastavovat pravidla pro vlastní dítě.
Nejtěžší bylo přijmout, že některé věci, které jsem považovala za maličkosti, pro něj maličkosti nebyly.
Dnes Elišku normálně chovám.
Když k nim jedu, cigarety nechávám doma. Zpočátku jsem si připadala jako školačka, které někdo zabavil krabičku.
Teď už na to skoro nemyslím.
Nedávno mi Tomáš při odchodu podal Elišku a řekl:
„Mami, vezmi ji na chvíli, potřebuju nachystat kočárek.“
Byla to úplně obyčejná věta.
Přesto mě potěšila víc, než bych mu kdy přiznala.
Možná proto, že jsem pochopila, že se mě nesnažil připravit o roli babičky.
Snažil se jen být otcem podle svých vlastních představ.
Stejně jako jsem se kdysi já snažila být matkou podle těch svých.
A děti nám někdy až po mnoha letech ukážou, že to, co jsme dělali s nejlepšími úmysly, mohly prožívat úplně jinak.
