Článek
Žehlička hlasitě odfoukla páru, když jsem s ní přejela přes límec manželovy košile. V obýváku běžela televize jako kulisa, ale já vnímala jen zvuky z vedlejšího pokoje. Šustění šusťáku, cinkání zipů, rány, jak šestnáctiletá Nela házela věci na plovoucí podlahu. Balila se. Jela s partou ze třídy na chatu někam k Berounce. Měli odjíždět v pět odpoledne z autobusového nádraží.
Hodiny na stěně ukazovaly čtvrt na pět. Manžel byl na služební cestě na Moravě, vrátí se až v neděli večer. Čekal mě prázdný byt. Dva dny ticha v našem 3+1 na kraji sídliště.
Vypnula jsem žehličku a opřela ji do stojánku. Přešla jsem do dětského pokoje. Nela klečela na zemi, oběma rukama se snažila stáhnout popruhy u zeleného spacáku a kolenem ho tlačila do sportovní tašky. Měla na sobě nové džíny, vlasy čerstvě umyté, na tvářích trochu tvářenky. Zářila. Těšila se tak moc, až mě to fyzicky bolelo.
„Máš tu nabíječku?“ zeptala jsem se a opřela se ramenem o futra.
„Mám, mami. Všechno mám,“ zafuněla a konečně dopnula hlavní zip. Zvedla se, oprášila si kolena a sáhla po telefonu na stole. „Ještě si musím skočit pro těch pět stovek, jak jsme se domluvily na to jídlo.“
Zůstala jsem stát ve dveřích. Ruce jsem si překřížila na hrudi. Cítila jsem to podivné mravenčení v žaludku, tu nutkavou, horkou potřebu to celé zastavit. Nechtěla jsem, aby jela. Ta chata patřila rodičům nějakého staršího kluka, určitě tam budou pít, nikdo dospělý tam nebude. Ale hlavně – já tam nebudu. A ona mě k tomu svému štěstí vůbec nepotřebuje.
„Jakých pět stovek?“ zeptala jsem se. Hlas jsem měla naprosto klidný. Rovný.
Nela se zastavila s rukou na klice od skříně. Podívala se na mě, úsměv jí trochu povadl. „No, těch pět set na autobus a na nákup. Včera jsi říkala, že mi je dáš před odjezdem.“
„Aha,“ udělala jsem malou pauzu a podívala se z okna na parkoviště. „Já myslela, že jsme se bavily o tom, že bys tenhle víkend radši zůstala doma. Zítra přece přijede babička s dědou.“
„Cože?“ Nela vykulila oči. Udělala krok ke mně. „Babička má přijet až příští týden na oslavu tátových narozenin. Sama jsi mi to v pondělí podepisovala do školy, že jedu pryč!“
„Strýc Pavel má zítra cestu přes Prahu, tak se to posunulo. Říkala jsem ti to ve středu večer, když jsi seděla u počítače. Asi jsi mě přes ty sluchátka nevnímala,“ lhala jsem. Byla to malá, operativní lež. Strýc Pavel sice do Prahy občas jezdil, ale žádný oběd domluvený nebyl. Mohla jsem ho vymyslet až zítra ráno. „Myslela jsem, že je to jasné.“
„Není to jasné! Nic jsi mi neřekla!“ Nelin hlas vyletěl o oktávu výš. Na krku jí naskočily červené fleky. „Já už to mám slíbený! Všichni na mě čekaj! Koupila jsem si i lístek na autobus z mýho kapesnýho!“
Odlepila jsem se od futer. Přešla jsem k její posteli a začala mechanicky skládat mikinu, kterou tam nechala ležet.
„Nekřič na mě, Neli,“ řekla jsem tiše a smířlivě. „Já tě nikam nenutím. Jestli je pro tebe důležitější opíjet se někde na chatě s lidmi, co tě za rok ani nepozdraví, než vidět vlastní babičku, která se na tebe těší a přiveze ti peníze k svátku, tak klidně jeď.“
Položila jsem úhledně složenou mikinu na polštář. Z Nely vyprchala ta útočná energie a nastoupila čirá bezmoc. Znala tenhle můj tón. Věděla, že jakmile přestanu zvyšovat hlas a začnu uklízet, prohrála.
„Mami, prosím tě,“ hlas se jí zlomil. „Já už jsem jim napsala, že jedu s nima. Mám s sebou spacák. Já tam chci jet.“
„Vždyť já ti nebráním.“ Prošla jsem kolem ní zpátky do obýváku. Šla za mnou jako stín.
Došla jsem ke komodě, kde ležela moje kožená peněženka. Otevřela jsem ji. Vytáhla jsem jednu pětistovku, modrou bankovku, a chvíli jsem ji držela mezi prsty. Dlouze jsem se na ni dívala, pak jsem ji položila na okraj stolu vedle televizního ovladače.
„Tady máš ty peníze. Je to tvoje rozhodnutí. Jen nevím, co řeknu dědovi, až se bude ptát, proč jsi u stolu nenechala ani jedno volné místo. Ale to je tvoje svědomí, ne moje.“
Otočila jsem se k žehlicímu prknu. Vzala jsem do ruky studenou žehličku a začala motat kabel.
Nela stála uprostřed obýváku. Koukala na tu modrou bankovku na stole. Ruce jí visely podél těla. Viděla jsem, jak se jí třese brada. Nemohla si ty peníze vzít. Kdyby si je vzala a odjela, celý víkend by měla zkažený pocitem viny. Seděla by někde u ohně a představovala by si mě, jak v neděli obsluhuju prarodiče, jak se tvářím statečně a jak jim omlouvám její sobeckost. Neměla šanci to vyhrát. Chytila jsem ji do dokonalé pasti, ze které vedla jen jedna cesta.
„Tak ať to zítra posunou,“ zkusila to ještě, ale už v tom nebyla žádná síla. „Přece kvůli tomu nezruším celou akci.“
„Víš dobře, že děda s tím svým kolenem nemůže cestovat, jak se mu zachce,“ povzdechla jsem si. Položila jsem smotanou žehličku do police. „Ale to je jedno. Běž. Už máš půl páté, ať ti to neujede.“
Z očí jí vyhrkly slzy. Nebrečela nahlas, jen těžce a přerývaně dýchala. Nenáviděla mě v tu chvíli a já to věděla. Ale ta nenávist znamenala, že neodjede. Znamenala, že zůstane doma. Se mnou.
Udělala jsem krok k ní. Zvedla jsem ruku a jemně jí zastrčila pramen vlasů za ucho. Cítila jsem, jak se pod mým dotekem napjala.
„Prosím tě, nedělej scény, Neli,“ řekla jsem tím nejměkčím hlasem, jaký jsem dokázala najít. „Nikdo ti nic nezakazuje. Sama si musíš srovnat v hlavě, co je pro tebe přednější. Já tě budu mít ráda tak i tak.“
V tu chvíli, vteřinu po tom, co ta slova opustila moje rty, jsem ztuhla. Ruka, kterou jsem dceři hladila tvář, se mi zastavila.
Byl to červen 1998. Mně bylo sedmnáct. Stála jsem v chodbě našeho starého bytu s batohem na zádech, chtěla jsem jet na fesťák do Trutnova, na který jsem šetřila půl roku. Moje matka stála přede mnou, na sobě měla domácí zástěru a v ruce držela klíče od bytu.
Nepostavila se mi do dveří. Nezařvala na mě. Jen se na mě podívala tím svým smutným, zklamaným pohledem, natáhla ruku, sáhla mi na rameno a řekla: Prosím tě, nedělej scény, Kamilo. Nikdo ti nic nezakazuje. Sama si srovnej v hlavě, co je pro tebe přednější. Jestli tvoje matka, co tě sama vychovala, nebo ňáký fetování v bahně.
Pamatuju si tu bezmoc. Pamatuju si, jak se mi udělalo fyzicky špatně z toho, že mi právě sebrala i právo se bránit, protože ze sebe udělala oběť mého odjezdu. Neodjela jsem. Batoh jsem vybalila. A matku jsem za ten večer začala hluboce, trvale nenávidět, i když mi pak uvařila moji oblíbenou večeři.
Dívala jsem se na Nelu. Stála přede mnou ve stejné shrbené póze, v jaké jsem tehdy stála já. Zírala na tu pětistovku na stole, pak si utřela nos hřbetem ruky.
Otočila se, aniž by cokoli řekla. Šla do svého pokoje. Za chvíli se ozvalo hlasité, vzteklé trhnutí zipem a na zem dopadla sportovní taška. Spacák se svezl na podlahu.
„Nikam nejedu,“ křikla z pokoje. Hlas měla plný potlačeného pláče.
Měla bych tam jít. Měla bych jí říct, že to byl hloupý nápad, ať si vezme peníze a okamžitě běží na autobus. Měla bych jí to nechat, ať si užije svůj víkend. Věděla jsem to. Věděla jsem, že jí právě dělám přesně to, co mě samotnou v dětství ničilo.
Ale ten byt byl najednou tak tichý. Zvenku se ozvalo zahoukání sanitky. Byla jsem strašně unavená.
Došla jsem ke stolu. Vzala jsem tu modrou pětistovku. Zastrčila jsem ji zpátky do kožené peněženky do přihrádky na bankovky, přejela jsem palcem po kovovém cvoku a s tichým klapnutím ji zavřela. Vypnula jsem televizi. Šla jsem do kuchyně postavit vodu na čaj, protože ta studená, prázdná samota v bytě byla nakonec děsivější než to, co jsem právě udělala.
