Rodina, která nemohla spát. Fatální familiární nespavost je dodnes nevyléčitelná a vždy končí smrtí

Na začátku osmdesátých let se italský lékař Ignazio Roiter setkal s případem, který mu změnil život. Nebyl neurologem ani vedoucím spánkové kliniky v Boloni. Pracoval jako lékař se zaměřením na internu a endokrinologii, ale nemoc se ho dotkla velmi osobně: postihovala příbuzné jeho manželky Elisabetty.

V její rodině se po desetiletí objevovala podivná a rychle smrtící nemoc. Lidé ve středním věku přestávali spát, hubli, měnili se před očima, ztráceli schopnost souvisle mluvit i chodit. Tehdejší lékaři pro to neměli jméno. V některých záznamech se objevovala demence, nervová porucha nebo duševní choroba. Nikdo netušil, že jde o dědičné prionové onemocnění.

Pak se příznaky objevily u muže, kterému se v literatuře říká jen Silvano. Byl strýcem Roiterovy manželky. V době, kdy se jeho stav začal hroutit, bylo jasné, že nejde o obyčejnou nespavost ani psychiatrický problém. Roiter jej proto odeslal na specializované neurologické pracoviště v Boloni, které vedl profesor Elio Lugaresi, jeden z nejvýznamnějších italských odborníků na poruchy spánku.

Silvano věděl, co ho čeká. V rodině viděl podobně umírat příbuzné. Přesto se rozhodl, že jeho nemoc nebude jen další nevysvětlenou rodinnou tragédií. Souhlasil, aby lékaři podrobně zaznamenávali její průběh a aby po jeho smrti vyšetřili jeho mozek. Jeho rozhodnutí se stalo jedním z klíčových kroků k pochopení nemoci, která byla později pojmenována fatální familiární nespavost.

Elisabetta Roiterová pocházela z významné severoitalské rodiny s rozsáhlým rodokmenem. Ignazio Roiter nebyl na to, co se dělo s jejími příbuznými, nijak připraven. Nejdřív onemocněla jedna z Elisabettiných tet. Byla ve středním věku a její potíže působily paradoxně: na pohled vypadala vyčerpaně, jako by neustále dřímala, sama ale tvrdila, že téměř vůbec nespí.

Lékaři byli zmatení. Běžné léky na spaní nepřinášely úlevu. Žena se postupně měnila. Objevovala se zmatenost, apatie, úzkost, poruchy chůze a stále větší fyzické vyčerpání. Nemoc postupovala rychle. Během měsíců ztratila schopnost normálně fungovat a nakonec zemřela.

Krátce nato se podobný obraz objevil u další příbuzné. Stejné potíže se spánkem, stejný zmatek, stejný rychlý úpadek. Roiter začal tušit, že nejde o shodu náhod. Začal pátrat po rodinné historii a hledat v archivech, matrikách a starých zdravotnických záznamech.

Jeho pátrání ho zavedlo i k historickým záznamům z okolí Benátek, včetně materiálů spojených s ostrovem San Servolo, kde v minulosti fungoval ústav pro duševně nemocné. V některých zažloutlých dokumentech našel popisy příbuzných, kteří v minulosti umírali po měsících nespavosti, zmatenosti a těžkého tělesného úpadku.

Byl to děsivý vzorec. V rodině se po generace opakovalo něco, co tehdejší medicína neuměla pojmenovat.

Nejstarší retrospektivně dohledávané zmínky se někdy spojují až s mužem jménem Giacomo, který měl zemřít v roce 1765 po dlouhé nespavosti. Tak vzdálené případy ale nelze zpětně s jistotou diagnostikovat. Odborné práce proto pracují opatrněji a hovoří o rodinné poruše dohledatelné přinejmenším od poloviny devatenáctého století.

Na přelomu let 1983 a 1984 se stav Silvana začal rychle zhoršovat. Bylo mu třiapadesát let a věděl, že v jeho rodině se podobná nemoc objevila už dřív. Nešel k lékařům s představou, že dostane jednoduchou diagnózu a léčbu. Šel tam proto, že jeho příznaky byly příliš přesné a příliš děsivé na to, aby je mohl ignorovat.

Roiter jej přivedl do Boloně k profesoru Eliu Lugaresimu a jeho týmu. Lékaři Silvana podrobili rozsáhlému vyšetřování, včetně elektroencefalografie a detailních spánkových analýz. Záznamy ukazovaly, že jeho mozek není plně vzhůru ani skutečně spící. Běžná struktura hlubokého spánku se rozpadala. Přechody mezi bděním, dřímotou a snem přestávaly dávat smysl.

Silvanovy EEG záznamy byly mimořádné. Mozková aktivita nevypadala jako klasický spánek ani jako běžné bdění. Ukazovala chaotický, roztříštěný stav, který odpovídal tomu, co lékaři později spojili s hlubokým rozpadem mechanismů regulujících spánek.

Silvano souhlasil, aby byl jeho případ sledován do nejmenších podrobností. V době, kdy už se jeho schopnost komunikovat zhoršovala, přijal také myšlenku posmrtného vyšetření mozku. Nešlo o gesto někoho, kdo by měl jistotu, že tím pomůže sobě. Šlo o rozhodnutí člověka, který věděl, že možná pomůže až těm, kteří přijdou po něm.

Silvano nebyl obětí náhody. V jeho rodině se podobné úmrtí opakovalo. Viděl, jak nemoc bere lidem schopnost spát, mluvit i poznávat vlastní okolí. Věděl, že mezi příbuznými existuje něco dědičného, i když tehdy nikdo neuměl říct co přesně.

Když se u něj objevily první příznaky, začalo to jako nevysvětlitelná porucha spánku. Nešlo ale o obyčejné probouzení uprostřed noci ani o únavu ze stresu. Silvano postupně přestával dosahovat normálního hlubokého spánku. Byl vyčerpaný, ale jeho mozek nedokázal přejít do regeneračního stavu.

Pak se přidávaly další příznaky: úbytek váhy, zmatenost, dvojité vidění, poruchy očních pohybů, mimovolní záškuby, halucinace a stavy podobné snění za bdělého vědomí. Rozpadal se nejen jeho spánek, ale i schopnost těla regulovat základní životní funkce.

Lugaresi zařídil, aby po Silvanově smrti provedl neuropatologické vyšetření Pierluigi Gambetti, tehdy působícího na Case Western Reserve University ve Spojených státech. Gambetti a jeho spolupracovníci našli mimořádně výrazné poškození vybraných jader thalamu, zejména úbytek neuronů a silnou gliózu.

To bylo zásadní. Talamus je hluboká mozková struktura, která se podílí na regulaci spánku, bdělosti, smyslovém zpracování i autonomních funkcích. U Silvana nebyl mozek zničen rovnoměrně. Nemoc mířila s děsivou přesností právě na oblasti, které pomáhají organismu přepínat mezi spánkem a bděním.

V roce 1986 pak Lugaresi, Gambetti a jejich kolegové zveřejnili v odborném časopise New England Journal of Medicine první podrobný klinický a patologický popis choroby pod názvem fatální familiární nespavost - FFI.

Do širšího obrazu zapadla FFI až s rozvojem prionové teorie. Americký neurolog Stanley Prusiner získal v roce 1997 Nobelovu cenu za medicínu za objev prionů, tedy infekčních bílkovinných částic, které neobsahují vlastní nukleovou kyselinu.

Priony nejsou viry ani bakterie. Nejsou živými organismy a samy se nereplikují jako buňky. Dokážou ale šířit chybný tvar bílkoviny tím, že normální prionový protein přimějí změnit svou prostorovou strukturu. Z jedné chybně složené bílkoviny se tak postupně může stát řetězová reakce dalších.

Prusinerova teorie byla zpočátku velmi kontroverzní. Základní biologická intuice dlouho říkala, že infekční agens musí mít genetickou informaci v podobě DNA nebo RNA. Priony tento předpoklad narušily. Ukázaly, že někdy může být nositelem patologické informace samotný abnormální tvar bílkoviny.

Případy FFI, včetně Silvanova, byly důležité pro širší pochopení prionových nemocí. Nebyly ale samy o sobě důkazem, který by prionovou teorii „vyvrátil“ nebo definitivně potvrdil. Rozhodující byly dlouhé roky genetických, biochemických, patologických a experimentálních studií.

Ignazio Roiter po Silvanově smrti nepřestal pátrat. Dohledával další příbuzné, rekonstruoval rodokmen a shromažďoval informace o rodinných úmrtích, která byla dříve označována jako demence, nervová choroba nebo nevysvětlitelný kolaps.

V jedné větvi rodiny se opakovalo totéž: člověk ve středním věku se začal měnit, přestal pořádně spát, výrazně zhubl, ztrácel orientaci a během měsíců až několika let zemřel. Pro lidi, kteří příznaky znali z vlastních rodin, nebyla nemoc abstraktním medicínským pojmem. Byla to vzpomínka na rodiče, sourozence, tety a strýce.

Fatální familiární nespavost je mimořádně vzácná. Neexistuje přesný a spolehlivý populační údaj, který by umožnil říct, že postihuje právě jednoho nebo dva lidi z milionu. Je ale známá ve více než stovce rodokmenů po celém světě. Nejznámější z nich pochází ze severní Itálie, nikoli z jediné izolované benátské rodiny.

Příběh této rodiny později literárně zpracoval americký novinář D. T. Max v knize Rodina, která nemohla spát. Právě díky ní se Silvanův případ dostal i mimo odborné časopisy a stal se jedním z nejsilnějších příběhů moderní neurologie.

Klasické popisy FFI často rozdělují nemoc do čtyř fází. Je ale důležité nebrat je jako přesný jízdní řád. Průběh se mezi pacienty výrazně liší. Nemoc může trvat několik měsíců, ale i několik let. Velké klinické soubory uvádějí délku od dvou do osmačtyřiceti měsíců, průměrně přibližně třináct měsíců.

V první fázi se obvykle objevuje narůstající nespavost, úzkost, panické stavy, změny nálady, podrážděnost nebo paranoia. Člověk se cítí vyčerpaný, ale nedokáže se propadnout do zdravého spánku.

V další fázi se přidávají halucinace, poruchy vnímání, dezorientace a stavy připomínající snění za plného bdění. Pacient může mít pocit, že se pohybuje mezi dvěma světy, ale ani v jednom nedokáže skutečně spočinout.

Později se zhoršuje úbytek váhy, narůstají motorické potíže, třes, poruchy rovnováhy, dysartrie, záškuby a poruchy autonomního nervového systému. Člověk ztrácí kontrolu nad tělem i nad vlastními myšlenkami.

V konečných stadiích nastupuje těžká kognitivní porucha, omezená komunikace, úplná závislost na péči druhých a nakonec smrt. Nelze ale jednoduše říct, že pacient umírá „na nespavost“ nebo jen na vyčerpání. Umírá na rychle postupující neurodegenerativní prionové onemocnění, které naruší základní mozkové a tělesné funkce.

Fatální familiární nespavost zůstává nevyléčitelná a vždy smrtelná. Běžná hypnotika a sedativa většinou nedokážou obnovit normální spánek, protože problém neleží v obyčejné nespavosti, ale v rozpadu mozkových struktur, které spánek regulují.

Silvano zemřel v roce 1984, ale jeho případ pokračoval dál v záznamech, histologických preparátech, rodokmenech a odborných článcích. Nebyl jediným pacientem, díky němuž byla FFI pochopena. Bez něj, bez jeho rodiny, bez Ignazia Roitera, Elia Lugaresiho, Pierluigiho Gambettiho a dalších lékařů by ale nemoc nejspíš zůstala déle nepojmenovanou záhadou.

Zdroje:

https://www.newyorker.com/magazine/2006/09/25/the-family-that-couldnt-sleep

https://www.theatlantic.com/business/archive/2008/03/that-sleep-of-death/2867/

https://abcnews.com/Nightline/MindMoodNews/fatal-insomnia-sleeplessness-kills/story?id=10479079

https://www.wired.com/story/sleep-no-more-crusade-genetic-killer/

https://www.newyorker.com/books/page-turner/a-prion-love-story

https://geneticliteracyproject.org/2018/09/28/horrific-genetic-mutation-starts-as-insomnia-and-ends-in-death/

https://www.somnologymd.com/2023/10/fatal-familial-insomnia/