Článek
Při obědě ho měl pod stehnem, protože jeho matka zakázala mobily u stolu, čímž podle Aleny dosáhla hlavně toho, že všichni věděli, kde je kdo schovává. Teď ležel vedle misky s okurkou.
Alena se ho nedotkla. Displej se rozsvítil sám. RODINA BEZ MÁMY Pod názvem se objevila zpráva od Lucie:
Prosím nikdo jí zatím neříkejte, že přijedeme už ve dvě. Vzápětí: Jinak začne dělat chlebíčky už v pátek �� Palec od Petra.
Srdce od Markéty. Matyášův smějící se obličej. Alena držela v pravé ruce nůž a levou půlku okurky. Displej zhasl.
Nakrájela další kolečko. Bylo silnější než ostatní. Nakrájela druhé. Příliš tenké.
Třetí bylo normální.
„Babi!“ Matyáš seběhl ze schodů. „Nevidělas můj mobil?“ Alena ukázala nožem.
„Tady.“ „Ježiš.“ Sebral ho. „Co?“
„Nic.“ Telefon odemkl otiskem palce. Alena sledovala jeho obličej. Nic.
Ve čtrnácti letech dokázal mít výraz člověka, který právě otevřel předpověď počasí, i když mu někdo poslal fotografii nahé ženy. Alespoň Alena předpokládala, že to čtrnáctiletí chlapci dokážou. „Maminka přijede v sobotu?“ zeptala se. „Asi.“
„Už ve dvě?“ Matyáš zvedl oči. Jen krátce. „Nevím.“
„Tak se jí zeptej.“ „Proč?“ „Jen tak.“ „Zeptej se jí ty.“
Telefon strčil do kapsy. „Máš hlad?“ „Ani ne.“ „Dělám salát.“
„Já okurku moc nemusím.“ Alena se podívala na misku. „Ty nemáš rád okurku?“ „Ne.“
„Od kdy?“ Matyáš pokrčil rameny. „Dlouho.“ Alena měla pocit, že v poslední době všichni něco neměli rádi dlouho a ona se to dozvídala až dodatečně.
Petr krabí pomazánku. Lucie kávu s kofeinem odpoledne. Markéta rozinky. Teď Matyáš okurku.
Jako by v rodině probíhala celá řada tichých změn chutí, zvyků a plánů, zatímco Alena dál servírovala staré verze lidí. „Tak si dej rajče.“ „To taky nemusím.“ „A co jíš?“
Matyáš se zasmál. „Jídlo.“ „Velmi vtipné.“ Vzal si rohlík a namazal ho máslem.
Alena chtěla říct, že máslo bylo venku už dvě hodiny a mělo by se vrátit do lednice. Neřekla. Potěšilo ji to. Malá věc.
Skupinu podle všeho založili kvůli jejím pětašedesátinám. To dávalo smysl. Před dvěma lety Lucie zorganizovala překvapení v restauraci. „Nic velkého,“ tvrdila.
Bylo jich dvacet osm. Petr přivezl Aleninu sestru z Tábora. Markéta nechala udělat dort s fotografií, na které byla Alena jako dítě. Vnoučata sestříhala video.
Na konci byla fotografie z Chorvatska v roce 1998. Alena u moře s Petrem a Lucií. Bylo jí devětatřicet a měla zelené jednodílné plavky. Petr měl třináct a vypadal uraženě, protože se právě pohádali kvůli tomu, že chtěl na vodní skútr.
Lucie měla deset a v ruce nafukovacího krokodýla. Pod fotografií bylo: NEJLEPŠÍ MÁMA NA SVĚTĚ Alena začala plakat.
Petr ji objal. Lucie taky. Ten večer patřil mezi její nejhezčí vzpomínky. Nyní si představovala, jak všichni před oslavou píšou do telefonu.
Hlavně jí nic neříkejte. Kdo ji vyzvedne? A hlavně nepište do Rodiny. To bylo logické.
Méně logické bylo, proč skupinu po oslavě nezrušili. Ještě méně logické bylo, proč ji přejmenovali.
V sobotu v 11:12 začala dělat chlebíčky. Nemusela. Mohla koupit koláč. Nebo nedělat nic.
Lucie ostatně nikdy nechtěla, aby dělala tolik jídla. Alena uvařila deset vajec. Potom dvě přidala. Přišlo devět lidí.
Dvanáct vajec nebylo mnoho. Když připravovala bramborový salát, telefon jí zazvonil. Lucie. „Ahoj.“
„Ahoj, mami. Co děláš?“ Alena se podívala na misku. „Nic.“ „Nic?“
„Čtu.“ „Fakt?“ „Proč bych nečetla?“ „Jen tak.“
Alena uslyšela na druhé straně děti. „Kde jste?“ „Doma.“ „To zní jako auto.“
Lucie se zasmála. „Jedeme.“ „Kam?“ „K tobě.“
„Teď?“ „Jo.“ „Měli jste přijet později.“ „Nakonec můžeme dřív.“
„Aha.“ „Nevadí?“ Alena se podívala na dvanáct vajec. „Ne.“
„Tak kolem druhý.“ „Dobře.“ „A nic nedělej.“ „Nedělám.“
„Mami.“ „Co?“ „Fakt nic nedělej.“ Alena se usmála.
„Já nic nedělám.“ Když zavěsila, oloupala deváté vejce.
Přijeli ve 14:08. Lucie s Radkem a dětmi. Petr s Markétou. Tomáš vlakem z Brna.
Šestiletá Ema měla nové růžové brýle. „Ty máš brýle!“ „Už měsíc.“ Alena se podívala na Lucii.
„Měsíc?“ „No.“ „Proč jsi mi nic neřekla?“ Lucie si sundávala boty.
„Říkala.“ „Neříkala.“ „Posílala jsem fotku.“ „Kam?“
Lucie se zarazila. „Tobě.“ „Já ji neviděla.“ „Tak možná Petrovi.“
Alena se usmála. „Možná.“ Ema si brýle sundala. „Nelíbí se ti?“
Alena se okamžitě sklonila. „Jsou nádherný.“ „Máma říká, že vypadám chytrá.“ „Ty jsi chytrá i bez brýlí.“
„Táta říká, že teď aspoň trefím do dveří.“ Radek z chodby řekl: „To jsem neřekl.“ „Řekl.“
„To byl vtip.“ Alena ji objala. Brýle jí přitom málem shodila.
Na stole bylo třicet šest chlebíčků. Petr je spočítal. „Proboha, mami.“ „Co?“
„Třicet šest.“ „Ty je počítáš?“ „Protože jsou ve třech řadách po dvanácti.“ „Tak si vezmi.“
„Vezmu.“ Sáhl po šunkovém. Alena ukázala na zadní tác. „Tam máš krabí.“
Petr stáhl ruku. „Já krabí nejím.“ „Já vím.“ Petr se na ni podíval.
„Ty víš?“ „Samozřejmě.“ „Minule jsi říkala —“ „Tak už to vím.“
Vzala si krabí sama. Nikdy je příliš nemusela.
Důvodem návštěvy byl zahradní stůl. Petr přinesl aku vrtačku. Markéta levandule. Lucie nové podsedáky.
Alena nevěděla o ničem. „Co se děje?“ zeptala se. „Nic,“ řekl Petr. „Tak proč máte dílnu?“
„Ten stůl se hejbe.“ „Už dva roky.“ „No.“ „A dneska vám to začalo vadit.“
„Jo.“ Markéta se zasmála. „Já jsem chtěla levanduli.“ „Sem?“
„Jo.“ „Tam je stín.“ Markéta se podívala na záhon. „Není.“
„Odpoledne ano.“ „Tak ji dám sem.“ „Tam zase teče voda ze střechy.“ Markéta se narovnala.
„Tak kam?“ Alena ukázala. „Támhle.“ „Tam už máš levanduli.“
„Právě. Té se daří.“ Markéta se chvíli dívala na záhon. „Tak ji dám k ní.“ „To bude nejlepší.“
Petr se zasmál. „Co?“ „Nic.“ „Tak proč se směješ?“
„Prostě.“ Lucie nesla podsedáky. Byly šedé. Aleně se nelíbily.
„Hezký,“ řekla. „Fakt?“ „Jo.“ „Bála jsem se, že řekneš, že jsou smutný.“
Alena se podívala na ni. „Proč bych to říkala?“ Lucie zvedla obočí. „Nevím.“
Alena se usmála. „Jsou hezký.“ A byly. Když se na ně podívala podruhé, byly docela hezké.
Kávu si dali v půl čtvrté. „Já bez kofeinu,“ řekla Lucie. Alena otevřela skříňku. „Mám.“
Lucie se zarazila. „Ty máš bezkofeinový?“ „Koupila jsem.“ „Proč?“
„Protože ho piješ.“ Lucie chvíli nic neřekla. „Dík.“ Alena položila dózu na linku.
Byla na sebe trochu pyšná.
Když odjížděli Petr s Markétou, Alena jim dala krabičku chlebíčků. „Ne, mami.“ „Vezmi.“ „Máme doma jídlo.“
„Tak je sníte zítra.“ „To už budou hnusný.“ „Nebudou.“ „Tak dva.“
„Vem čtyři.“ „Tři.“ „Dobře.“ Dala mu pět.
Petr se začal smát. „Ty seš nemožná.“ „Tak je vrať.“ „Ne.“
Objal ji. „Díky.“ Za dvacet minut mu napsala: Dojeli jste?
Podívala se na zprávu. Petr bydlel třicet osm minut autem. Smazala ji. Telefon položila.
Za sedm minut ho zvedla. Za dvanáct. Ve 20:47 přišlo od Petra: Dojeli jsme, než se zeptáš ��
Alena se rozesmála. Napsala: Já se nechtěla ptát. Petr:
Tomu věřím. Alena: Tak nevěř. Petr poslal srdce.
Alena také. Bylo to příjemné. Současně ji napadlo, že v Rodině bez mámy právě možná píše: Zázrak, nevolala.
Ta představa jí pokazila náladu.
Druhý den zavolala Lucii. Nikdo telefon nevzal. Po patnácti minutách zkusila znovu. Nic.
V 11:06 přišla zpráva. Jsme v zoo, zavolám pak �� Alena napsala: Praha?
Lucie: Jo. Alena: Jen vy?
Odpověď nepřišla. Za několik minut jí na Facebooku vyskočila fotografie od Markéty. Ema s žirafou. Za ní Petr.
Alena fotografii zvětšila. Pak znovu otevřela WhatsApp. Lucie stále neodpověděla. Napsala:
Vidím že je tam i Petr 😊 užijte si to. Zpráva byla přečtená. Bez odpovědi. Alena položila telefon.
Za okamžik ho vzala znovu. Smazat už zprávu nešlo.
Odpoledne zavolala její sestra Věra. „Co děláš?“ „Nic.“ „Přijeď.“
„Kam?“ „Ke mně.“ „Teď?“ „Ne, za Vánoce.“
Alena se zasmála. Věra bydlela v Táboře. „To jsou dvě hodiny.“ „Tak zítra.“
„Co se děje?“ „Nic. Chci tě vidět.“ Alena otevřela lednici. „Já nemůžu.“
„Proč?“ Alena přemýšlela. Neměla žádný důvod. „Mám něco.“
„Co?“ Alena se zasmála. „Ty seš stejná jako já.“ „Jak?“
„Nic.“ „Tak přijeď ve středu.“ „Uvidím.“ „Napiš.“
„Napíšu.“ Když zavěsily, Alena si uvědomila, že Věře často odpovídá stejně jako její děti jí. Uvidím. Nevím.
Pak. Máme něco. Nikdy jí to nepřipadalo zvláštní.
V pondělí Petr zavolal sám. „Tak co?“ „Co co?“ „Ty jsi naštvaná kvůli zoo.“
„Ne.“ „Lucie říkala.“ „Lucie neumí poznat, kdy jsem naštvaná.“ „Umí.“
„Tak dobře.“ Petr se zasmál. „Mami.“ „Co?“
„Ta skupina vznikla kvůli narozkám.“ „Já vím.“ „Takže žádný spiknutí.“ „To jsem neřekla.“
„Ale myslíš si to.“ „Nemyslím.“ Petr chvíli mlčel. „A jo, používáme ji dál.“
„To vím taky.“ „Dobře.“ „Proč se jmenuje Bez mámy?“ „Nevím.“
„Ty nevíš nic.“ „Asi to přejmenovala Lucka.“ „Proč?“ „Protože tam nejsi.“
Alena se rozesmála. „To jsem pochopila.“ „Je to fór.“ „Dobrý.“
„Mami.“ „Co?“ „Není tam nic hnusnýho.“ „Já se neptala.“
„Ale chceš se zeptat.“ Alena mlčela. „Tak ukaž.“ „Co?“
„Když tam nic není.“ Petr se zasmál. „Ani náhodou.“ „Proč?“
„Protože bys strávila tři dny analýzou každý věty.“ „Takže tam píšete o mně.“ „Samozřejmě že někdy píšeme o tobě.“ Alena přestala.
„Aha.“ „Taky píšeš o nás Věře.“ „Jak to víš?“ „Protože mi Věra jednou řekla, že bych si měl nechat zkontrolovat cholesterol.“
Alena si zakryla ústa, aby se nezačala smát. „To nebylo vtipný.“ „Bylo.“ „Měl jsi ho vysoký.“
„Vidíš.“
Petr přijel večer. Alena vytáhla štrúdl. „Nemám hlad.“ „Tak si ho nevezmi.“
Petr se na ni podíval. „Ty jsi nemocná?“ „Ne.“ „Tak proč mě nenutíš?“
„Protože jste říkali, že vás nutím.“ „Já nic takovýho neřekl.“ „Řekl.“ „Řekl jsem, že posíláš moc zpráv.“
„A že volám.“ „Jo.“ „A co ještě?“ Petr si vzal štrúdl.
Alena nic neřekla. „Tak vidíš.“ „Co?“ „Čekalas, až si vezmu sám.“
„To snad můžu.“ „Můžeš.“ Petr jedl. „Tak proč potřebujete skupinu beze mě?“ zeptala se.
Petr položil vidličku. „Protože někdy chceme mluvit bez tebe.“ Bylo to horší než všechna předchozí vysvětlení. Alena se opřela.
„O čem?“ „O ničem zvláštním.“ „Tak proč bez mě?“ Petr se podíval na ni.
„Protože když napíšu do Rodiny, že přemýšlíme o Chorvatsku, pošleš mi tři hotely.“ „Já znám dobrý hotel.“ „Já vím.“ „Byli jsme tam.“
„Já vím.“ „Tak co je na tom špatně?“ „Nic.“ „Tak proč to říkáš?“
Petr si promnul čelo. „Protože já třeba ještě nechci hotel.“ „Tak ho nemusíš rezervovat.“ „Mami.“
„Co?“ „Někdy chci jenom říct, že možná pojedeme do Chorvatska.“ Alena mlčela. „Bez toho, aby se z toho hned stal projekt.“
„Já se jen snažím pomoct.“ „Já vím.“ „To říkáš, jako by to bylo něco špatnýho.“ „Není.“
„Tak co je?“ Petr dlouho neodpovídal. „Někdy je pomoc práce navíc.“ Alena se zamračila.
„Jak může být pomoc práce navíc?“ „Protože ti pak musím vysvětlit, proč nechci ten hotel.“ „Nemusíš.“ „Když nevysvětlím, zeptáš se.“
„Tak řekneš, že se ti nelíbí.“ „Pak se zeptáš proč.“ Alena otevřela pusu. Petr zvedl ruku.
„A pak navrhneš jiný.“ Alena se rozesmála. Nechtěla. „No dobře.“
„Vidíš.“ „Tak už vám nic neporadím.“ „To zase není potřeba.“ „Tak co chcete?“
Petr se začal smát. „Nevím.“ „Výborně.“ „Chceme, aby ses nezměnila a zároveň se trochu změnila.“
Alena se dívala na něj. „Tak hodně štěstí.“ „Dík.“
Když odjel, nenapsala mu. V 21:14 si spočítala, že už by měl být na dálnici. V 21:31 si vzpomněla na nehodu, kterou minulý týden viděla ve zprávách. V 21:34 otevřela WhatsApp.
Nenapsala. V 21:47: Doma. Alena cítila téměř fyzickou úlevu.
Odpověděla: �� Dívala se na palec. Připadal jí studený.
Přidala srdce. Pak jedno smazala. Zůstalo: 👍❤️
To bylo podle ní přiměřené.
Následující týden se rozhodla, že rodině nebude volat. V úterý zavolala jen Lucii. Ve středu nikomu. Ve čtvrtek Markétě, ale protože potřebovala recept.
V pátek jí zavolal Matyáš. „Babi, nevíš, jak se dělá ta tvoje omáčka?“ Alena se usmála. „Jaká?“
„Ta k masu.“ „Jakému masu?“ „Nevím. Kuře.“ „Smetanová?“
„Asi.“ „S hořčicí?“ „Možná.“ „Tak to mi moc nepomáháš.“
„Máma není doma.“ „A co děláš kuře sám?“ „Jo.“ „Proč?“
„Protože mám hlad.“ „Kde je maminka?“ Ticho. Alena zavřela oči.
„Nemusíš říkat.“ Matyáš se začal smát. „V práci.“ „Aha.“
Vysvětlila mu omáčku. „Kolik smetany?“ „Kelímek.“ „Jakej?“
„Dvě stě padesát.“ „Máme dvě stě.“ „Tak dvě stě.“ „A kolik hořčice?“
„Lžíci.“ „Velkou?“ „Ano.“ „A mouku?“
„Nemusíš.“ „Fakt?“ „Fakt.“ Matyáš chvíli mlčel.
„Babi?“ „Co?“ „Ty ses neurazila kvůli tý skupině?“ Alena se opřela o linku.
„Proč?“ „Máma říká, že jo.“ „Maminka říká spoustu věcí.“ „Tak jo?“
„Trochu.“ „Aha.“ „Tobě by to nevadilo?“ Matyáš přemýšlel.
„Nevím.“ „Kdyby měli všichni skupinu bez tebe.“ „Kluci mají.“ Alena se zarazila.
„Jakou?“ „Skupinu beze mě.“ „Proč?“ „Protože hraju jinou hru.“
„A to ti nevadí?“ „Ne.“ „Jak víš, že tam nepíšou o tobě?“ „Píšou.“
„A nevadí ti to?“ Matyáš se zasmál. „Babi.“ „Co?“
„Všichni o všech někdy píšou.“ Alena chtěla něco odpovědět. Nenapadlo ji nic. „Ta smetana už bublá,“ řekl Matyáš.
„Tak stáhni sporák.“
Ve středu skutečně odjela za Věrou. Původně jen na oběd. Zůstala do druhého dne. Večer vypily skoro celou láhev vína.
Věra měla dvě dcery, které bydlely v Německu. „Ty jim nevoláš?“ zeptala se Alena. „Volám.“ „Jak často?“
„Nevím. Jednou týdně.“ „Jednou týdně?“ „Někdy dvakrát.“ „A ony tobě?“
„Jo.“ Alena si nalila víno. „A nevadí ti, že nevíš, co dělají?“ Věra se rozesmála.
„Já vím, co dělají.“ „Jak?“ „Řeknou mi.“ „Ale ne každý den.“
„Proč bych to potřebovala každý den?“ Alena mlčela. „Ty víš každý den, co dělají tvoje děti?“ „Ne.“
„Tak proč se tváříš?“ „Netvářím.“ Věra se na ni dívala. „Ty jsi byla vždycky taková.“
„Jaká?“ „Jako máma.“ „To snad jsem.“ „Ne. Jako že pořád někdo potřebuje čepici.“
Alena se začala smát. „To není pravda.“ „Je.“ „Kdy jsem tobě říkala o čepici?“
„Mně ne. Všem.“ Věra si dolila víno. „Víš, co jsi udělala na tátově pohřbu?“ „Co?“
„Ptala ses Petra, jestli má kapesník.“ Alena se zarazila. „A měl?“ Věra začala tak hlasitě smát, až zakašlala.
V sobotu měl Matyáš fotbalový zápas. Alena o něm nevěděla. Zjistila to náhodou z fotografie, kterou Radek dal večer na Instagram. Matyáš v brance.
Za ním síť. Popisek: 2:1! Alena seděla doma s telefonem v ruce.
Tentokrát ji to zasáhlo víc než zoo. Na fotbal chodila skoro vždy. Matyáš ji tam chtěl. Alespoň si myslela, že ji tam chtěl.
Zavolala Lucii. Pak zavěsila dřív, než se hovor spojil. Za minutu volala Lucie zpátky. „Volala jsi?“
„Omylem.“ „Co děláš?“ „Nic.“ „Byli jsme na fotbale.“
„Viděla jsem.“ „On ti to neřekl?“ „Ne.“ „Já myslela, že jo.“
Alena se podívala z okna. „Asi nechtěl.“ „Mami.“ „Co?“
„Byl to přeložený zápas. Dozvěděli jsme se to včera.“ „A Petr věděl?“ Lucie mlčela. „Byl tam.“
„Aha.“ „Markéta taky.“ „Aha.“ „Mami, nech toho.“
„Já nic nedělám.“ „Právě děláš.“ „Co?“ „Ty svoje aha.“
Alena se rozesmála. „Tak co mám říct?“ „Že tě mrzí, že jsi tam nebyla.“ „Mrzí mě to.“
„Dobře.“ „Hodně.“ „Já vím.“ „A proč jste mi nenapsali?“
Lucie vydechla. „Protože jsme to napsali do skupiny.“ Obě ztichly. „Aha,“ řekla Alena.
Lucie se začala smát. Alena ne. Pak se začala smát taky. „Vidíš,“ řekla Lucie.
„Co?“ „Nic.“
Večer Matyáš zavolal. „Babi.“ „Co?“ „Máma říkala, že se zlobíš.“
„Nezlobím.“ „Já jsem ti to zapomněl říct.“ „To nevadí.“ „Fakt.“
„Já ti věřím.“ „Tak příště.“ „Příště.“ „V sobotu hrajeme doma.“
„V kolik?“ „Ještě nevím.“ „Tak mi napiš.“ „Jo.“
Alena zaváhala. „A nechceš, abych udělala něco k jídlu?“ „Ne.“ „Dobře.“
„Fakt nic.“ „Dobře.“ „Babi.“ „Co?“
„Ani chlebíčky.“ Alena se začala smát. „Táhni.“ Matyáš se smál taky.
O týden později přijela na zápas. Měla termosku s čajem. Jen jednu. Pro sebe.
V polovině zápasu začalo pršet. Ema stála vedle ní bez kapuce. „Nemáš deštník?“ zeptala se Alena Lucie. „V autě.“
„Tak pro něj dojdi.“ „Je to deset minut.“ „Dítě zmokne.“ „Má bundu.“
Alena se podívala na Emu. „Je ti zima?“ Ema zavrtěla hlavou. „Vidíš,“ řekla Lucie.
Alena nic neřekla. O minutu později si sundala vlastní šálu a dala ji Emě. Lucie protočila oči. „Co?“
„Nic.“ Alena se usmála. „Tak proč se tak tváříš?“ Lucie se začala smát.
„Jsi nemožná.“ „Já vím.“ Bylo to poprvé, co to řekla bez obrany.
Po zápase šli všichni na oběd. Seděli u dlouhého stolu v restauraci vedle hřiště. Matyáš měl mokré vlasy. Ema hranolky.
Petr si objednal smažený sýr a Markéta mu polovinu snědla. „Tak sis měla objednat vlastní,“ řekl. „Nechtěla jsem celej.“ „Tak si dej příště dětskej.“
„A co bys jedl ty?“ Alena poslouchala. Tomáš ukazoval Lucii nějaké video. Všichni se smáli.
„Pošli to do Bez mámy,“ řekl. Bylo ticho. Tomáš zbledl. „Ježiš.“
Petr zavřel oči. Matyáš se díval do talíře. Alena si vzala hranolek od Emy. „Já o ní vím.“
Tomáš se začal smát. Opatrně. „Promiň, babi.“ „Za co?“
„No.“ „Jen doufám, že tam nemáte moje fotky.“ Nikdo neodpověděl. Alena se podívala na Petra.
„Máte.“ Petr se rozesmál. „Samozřejmě.“ „Jaký?“
„Mami.“ „Já se jen ptám.“ Lucie si zakryla obličej. „To je přesně ono.“
„Co?“ „Nic.“ Alena se dívala na ně. Všichni se smáli.
Nakonec se smála také. „Tak mi aspoň řekněte, jestli na nich vypadám dobře.“ „Ne,“ řekl Matyáš. Alena po něm hodila papírový ubrousek.
Večer jí přišla zpráva od Lucie. Dneska dobrý ❤️ Alena napsala: Jo ❤️
Potom přišla fotografie. Matyáš v brance. Za ním Alena s termoskou. Na fotografii stála nakloněná k Emě a zřejmě jí právě upravovala šálu.
Alena fotografii zvětšila. Nevypadala dobře. Byla shrbená. Vlasy měla z deště připlácnuté k hlavě.
Ema měla výraz člověka, který se nechává oblékat jen proto, že je příliš líný protestovat. Alena se rozesmála. Napsala Lucii: Tu fotku smaž. Vypadám tam příšerně.
Lucie: Pozdě. Alena: Co znamená pozdě?
Tři tečky. Zmizely. Objevily se. Už je v Bez mámy ��
Alena chvíli hleděla na displej. Srdce jí udělalo ten starý, nepříjemný pohyb. Ne velký. Jen malý.
Pak napsala: Tak tam napiš že požaduju cenzuru. Lucie: Vyřídím.
Alena položila telefon. Za minutu ho vzala. Chtěla napsat: A co tam na to říkali?
Nenapsala. Šla do kuchyně. Umyla dva hrnky. Utřela linku.
Zkontrolovala, jestli zavřela balkon. Když se vrátila, svítila na telefonu zpráva od Matyáše. Babi příští sobotu 10:30. Pod tím:
A můžeš udělat tu omáčku? Alena se usmála. Začala psát: Samozřejmě. A kolik vás—
Zastavila se. Smazala konec. Poslala jen: Samozřejmě ❤️
Matyáš dal srdce. Alena telefon položila. Po několika minutách ho znovu vzala. Otevřela poznámky.
Napsala: sobota – omáčka Pak: Matyáš + ?
Otazník chvíli pozorovala. Smazala ho. Zůstalo jen: sobota – omáčka
Telefon odložila. O deset minut později ho vzala znovu. Ne proto, aby někomu napsala. Jen se podívala, jestli někdo nenapsal jí.
