Článek
Bylo 8. března 1938, čtyři hodiny ráno, když v moskevském bytě zabušili na dveře muži v kožených kabátech. Čtyřiadvacetiletý Jan Březina byl v tu chvíli jedním z nejslavnějších letců Sovětského svazu.
Před necelým rokem stál v Kremlu, na prsou čerstvě připnutý Řád rudého praporu práce, a sám Josif Vissarionovič Stalin ho líbal na tvář před celým politbyrem. Teď se oblékal pod dohledem tajné policie a jeho matka Františka stála ve dveřích ložnice a nechápala
„Maminko, nic jsem neudělal, já se vrátím!“ To byla poslední slova, která od syna kdy slyšela. Pak ho odvedli do tmy a Jan Březina přestal existovat. Ne obrazně. Doslova. Jeho jméno bylo vymazáno z novin, z knih, ze záznamů o výpravě, na které se podílel.
Otcův sen, synova oběť
Jan se narodil 5. ledna 1914 v Kolíně. Jeho otec Václav byl špičkový montér, specialista na obuvnické stroje, člověk s dobrou prací a postavením. Byl to ale taky přesvědčený komunista a hospodářská krize jeho víru jen přiživila. Když Sovětský svaz na přelomu dvacátých a třicátých let lákal zahraniční odborníky na budování socialismu, Václav Březina neváhal. V roce 1930 naložil manželku, svou matku a obě děti a odjel do země, které věřil víc než té vlastní.
Šestnáctiletý Jan jel s sebou nedobrovolně a vztekle. Právě totiž nastoupil na letecké učiliště v pražských Letňanech, létání bylo jeho dětský sen a teď se mu rozplýval kvůli otcově ideologii. Václav syna uplatil slibem: v té nové zemi se jednou staneš slavným letcem. Ta věta se splnila do posledního písmene. I s cenou, o které otec nechtěl nic vědět.
Začátky byly kruté. V Moskvě se o rodinu nikdo nestaral, slibovaná práce nikde, Březinovi bydleli v hotelu a projídali poslední peníze. Sovětský ráj vypadal zblízka jinak než na plakátech. Jenže pak se karta obrátila: Jan se uchytil na moskevském letišti, absolvoval leteckou školu v Leningradě a začal stoupat závratnou rychlostí.
Létal s agitační eskadrou nad nejzapadlejšími kouty říše, v roce 1934 svážel síru z pouště Karakum, kde nalétal tři sta hodin a jeho posádka získala ocenění za nejlepší pracovní výkon. Zařadil se mezi elitu, které se říkalo Stalinovi sokoli. V jedenadvaceti se oženil s ruskou herečkou, manželství se rychle rozpadlo, druhá svatba s Čechoameričankou Josefou, zvanou Džóza, už vydržela. Až do konce. Který byl blíž, než kdokoli tušil.
Na střechu světa
V létě 1936 byl jmenován palubním mechanikem první třídy u polárního letectva a krátce nato prošel tvrdým konkursem do podniku, o kterém mluvil celý svět: letecké expedice na severní pól. Sovětský svaz chtěl jako první v dějinách přistát v blízkosti severního pólu a vysadit tam vědeckou stanici. Akci posvětil osobně Stalin. Piloti té výpravy byli pro tehdejší svět tím, čím o generaci později kosmonauti.
Mezi čtyřicítkou vybraných mužů byl jediný cizinec. Třiadvacetiletý kluk z Kolína, zároveň nejmladší člen celé expedice. Palubní mechanik nebyl žádný pomocník s hadrem, na jeho práci závisel život posádky nad ledovou pustinou, kde vynucené přistání znamenalo smrt.
Výprava odstartovala z Moskvy 22. března 1937. A tady přichází první hořká ironie Janova osudu: původně měl letět na velkém stroji N-169 přímo na pól a stát se tak prvním Čechem v blízkosti vrcholu planety. Na Rudolfově ostrově ho ale z dodnes nejasných důvodů přeřadili na malý pozorovací letoun N-128, který operoval jen v okolí základny.
Pól dobyli jiní. Přesněji řečeno, jak se později upřesňovalo, letouny nepřistály přímo na geografickém pólu, ale v jeho blízkosti. To tehdy nikdo veřejně neřešil a nikoho to nezajímalo. Stalin dostal telegram: úkol splněn.
Polibek smrti
Návrat do Moskvy v červnu 1937 byl triumf, jaký země nezažila. Na letišti čekal Stalin s celým politbyrem, večer Kreml, recepce, sláva. Jan Březina později ve své knize Cesta na severní pól, která vyšla ještě téhož roku česky, popsal scénu, ze které dnes mrazí: soudruh Stalin je líbal jednoho po druhém a po něm si je k hrudi tiskli Molotov, Vorošilov i Ježov. Ježov.
Šéf NKVD, architekt Velkého teroru, muž, jehož podřízení už v té době stříleli tisíce lidí týdně. Objímal na kremelské recepci kluka, kterého jeho aparát za pár měsíců zlomí k falešnému doznání.
Jan dostal Řád rudého praporu práce a prémii pět tisíc rublů. Jeho fotografie vyšla na titulní straně Pravdy. Vezli ho ověnčeným autem Moskvou, z jedné strany matka, z druhé žena. Bylo mu třiadvacet a stál na vrcholu. Kolem něj přitom už mizeli lidé. Sousedé, kolegové z letiště, známí z domu pro zahraniční odborníky v Ananjevské uličce, kde NKVD sklízela obzvlášť bohatou úrodu: z jediné adresy zmizely desítky cizinců. Jan to viděl. Neměl kam utéct.
Přišli si pro něj 8. března 1938, deset měsíců po kremelských polibcích. Výslechy probíhaly v centrále NKVD na Lubjance. Co se tam s ním dělo, lze vyčíst z jediného chladného faktu: po deseti dnech podepsal doznání.
Protokol je plný nesmyslů, chybných dat a výroků, které nemohly být pravdivé — doznal se třeba ke špionáži v továrně v období, kdy tam prokazatelně vůbec nepracoval. Špičkový mechanik, který by v dokumentu o letadlech nenechal jedinou chybu, podepisoval bláboly. To je rukopis mučení.
A z čeho byl obviněn? Tady se ironie Janova příběhu mění v čirý absurdismus: ze špionáže pro Československo. Pro zemi, kterou v šestnácti nedobrovolně opustil, která v jeho životě nehrála žádnou roli a jejíž občanství vyměnil za sovětské.
Podle vykonstruované obžaloby předával známému z domu informace o počtech vyrobených letadel. Mimosoudní komise NKVD a prokurátora SSSR, žádný soud, žádná obhajoba, ho 29. července 1938 odsoudila k smrti.
Popravčí četa rozsudek vykonala 16. srpna 1938 na Butovském polygonu u Moskvy. Tělo padlo do hromadného hrobu, kde během Velkého teroru skončilo více než dvacet tisíc zastřelených. Janovi bylo čtyřiadvacet let.
Padesát šest let lží
Manželka Džóza okamžitě prchla ze Sovětského svazu, matku se sestrou vystěhovali z bytu. Otec Václav měl paradoxní štěstí: nikdy nepřijal sovětské občanství a v roce 1938 odjel do Československa na dovolenou, ze které ho už do SSSR nepustili. Zapálený komunista, kterému víra ve Stalina vzala syna, a byrokratická náhoda zachránila život.
Matka a sestra se vrátily do Kolína až v roce 1948 a začal půlstoletý zápas o zjištění pravdy. Po Chruščovově odhalení kultu osobnosti napsala Františka Březinová v roce 1956 na sovětskou ambasádu dotaz na osud syna. Odpověď: „Podle našich informací zemřel.“ Nic víc. Jindy úřady tvrdily, že zemřel ve vězení v roce 1944.
Sestra Marie zemřela, aniž se dozvěděla pravdu. Pátrání převzala neteř Taťána, jezdila do Moskvy, psala, urgovala. Sovětský soud sice Jana v roce 1978 potichu rehabilitoval a rodině symbolicky vrátil vyznamenání, ale jak zemřel, kdy a kde leží, to zůstalo tajemstvím dál.
Pravda přišla až po pádu impéria, v roce 1994, obyčejnou poštou. Dokumenty vypátrala ruská organizace Memorial, sdružení mapující stalinské zločiny, kterou dnešní Putinovo Rusko opět zakázalo. Teprve v roce 2004, šestašedesát let po popravě, stanul Janův prasynovec Mikuláš Černý nad zpřístupněným masovým hrobem v Butovu a při mši za mrtvé tam nechal přečíst jeho jméno. Rodina o svém boji vydala knihu Návrat zmizelého letce. V Kolíně dnes nese jeho jméno jedna ulice. Kluk, který chtěl jen létat, se stal slavným letcem přesně tak, jak mu otec slíbil.
Zdroje:
https://cechoslovacivgulagu.cz/uk/historie_represi_obeti_velky_tereror_popraveni_v_moskve_jan_brezina.html
https://posledniadresa-stalin-zastrelit-221456
https://cechoslovacivgulagu.cz/uk/historie_represi_obeti_velky_tereror_pop.cz/www/Names/Name/23
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_B%C5%99ezina_(letec)
