Článek
Je mi devětačtyřicet a svoje dvě dcery miluju. Přesto jsem poslední roky docela často přemýšlela, jaké to bude, až už nás nebudou potřebovat každý den.
Starší studuje v Brně. Mladší se letos odstěhovala k příteli.
Když odvezla poslední krabici, stála jsem v jejím pokoji a čekala, že budu brečet.
Místo toho se mi trochu ulevilo.
Poprvé po letech jsem nemusela přemýšlet, kdo přijde na večeři, kdo potřebuje auto nebo jestli někomu ráno nezvoní budík v šest.
Petr to měl jinak.
„Je tu strašné ticho,“ říkal.
Mně se to ticho líbilo.
Přihlásila jsem se na angličtinu, začala chodit plavat a na jaro jsem hledala letenky do Portugalska. S Petrem jsme si několik let říkali, že až budou holky pryč, začneme zase trochu cestovat.
Jednou večer přede mě ale položil několik vytištěných stránek.
Byly o pěstounské péči.
„To je pro někoho z práce?“ zeptala jsem se.
„Ne. Pro nás.“
Myslela jsem, že žertuje.
Nežertoval.
Řekl mi, že o tom přemýšlí už dlouho. Máme čtyřpokojový dům, oba slušně vyděláváme a děti jsme podle něj vychovali dobře.
„A teď máme prázdný pokoj,“ dodal.
Právě ta věta mi vadila skoro nejvíc.
Pro mě to nebyl prázdný pokoj. Byl to pokoj po naší dceři. A hlavně jsem ho okamžitě nezačala vnímat jako místo, které je potřeba někým zaplnit.
„Petře, já už další dítě nechci,“ řekla jsem.
„Nemluvím o miminu.“
Jenže o to vůbec nešlo.
Já už nechci znovu řešit školy, lékaře, strach, návraty domů, pubertu ani to, jestli dítě večer spí nebo pláče za zavřenými dveřmi.
Dělala jsem to přes dvacet let.
A teď jsem se těšila, že budu zase chvíli Markéta a ne především něčí máma.
Petr můj pohled nechápe.
Tvrdí, že právě proto jsme ideální. Děti už máme velké, nejsme staří a máme zkušenosti.
Pak řekl větu, kterou od té doby nemůžu dostat z hlavy.
„Když máme možnost jednomu dítěti změnit život, opravdu je důvodem, proč to neudělat, to, že chceš jezdit na dovolené?“
Naštvala jsem se.
Protože to znělo příšerně.
A také proto, že jsem si na okamžik sama připadala příšerně.
O pár dní později přijely obě dcery na oběd a Petr jim o svém nápadu řekl.
Čekala jsem, že alespoň jedna řekne, že je to bláznovství.
Místo toho se mladší usmála.
„Vy byste byli super pěstouni.“
Starší přikývla.
Pak se na mě podívala a řekla: „Mami, vždycky jsi říkala, že dětí, které nemají normální rodinu, je ti líto.“
To jsem opravdu říkala.
Jen jsem nikdy nemyslela, že z toho jednou vznikne otázka, jestli jedno z těch dětí přijmu domů.
Petr si mezitím našel kontakty na pěstouny a zjistil, jak probíhá příprava. Nic ještě nezařídil, protože beze mě nechce pokračovat.
Papíry ale pořád leží v pracovně.
Minulou sobotu jsme se kvůli nim pohádali.
Řekla jsem mu, že mám právo chtít po více než dvaceti letech trochu svobody.
„Jasně, že máš,“ odpověděl. „Ale já mám zase právo nechtít dalších třicet let jen čekat na víkendy a dovolené.“
Od té chvíle mě napadá ještě něco, co jsem si předtím nepřipouštěla.
Možná nejde jen o pěstounství.
Možná jsme si každý úplně jinak představovali, co budeme dělat, až děti odejdou.
On chce mít pocit, že je ještě někde potřeba.
Já jsem se naopak těšila, že už pořád potřeba nebudu.
Když večer sedím v tichém domě, je mi dobře. Pak se podívám na pokoj po dceři a napadne mě, že někde opravdu může být dítě, které by za podobný pokoj dalo cokoli.
A okamžitě mám výčitky.
Nechci přijmout dítě ze soucitu ani proto, abych před manželem a dcerami nevypadala sobecky. Takové rozhodnutí by podle mě bylo ještě horší než říct ne.
Jenže Petr čeká na moji odpověď.
A já pořád nevím, jestli odmítám dítě, které by nás potřebovalo, nebo jen bráním život, na který jsem čekala skoro čtvrt století.
