Článek
Když se narodila naše dcera Ema, tchyně se mě jednou zeptala, jestli ji necháme pokřtít.
Řekla jsem, že ne.
Trochu zesmutněla, ale dál to neřešila.
„Je to vaše dítě,“ odpověděla.
Právě proto jsme spolu vždycky vycházely dobře.
Tchyně je věřící celý život. Chodí do kostela, doma má několik obrázků svatých a před Vánoci vždycky staví betlém, se kterým jí poslední roky pomáhala Ema.
Já pokřtěná nejsem. Michal ano, ale do kostela přestal chodit ještě jako kluk.
Víru jsme doma nikdy neřešili.
Emě jsme vysvětlili, že babička věří v Boha a my ne, ale že na tom není nic špatného.
Pak tchyně onemocněla.
Nejdřív jsme všichni věřili, že léčba zabere. Jenže před několika týdny si Michala zavolal lékař a řekl mu, že další možnosti jsou omezené.
Nevíme, jestli zbývají měsíce nebo déle.
Jen víme, že času není tolik, kolik jsme si mysleli.
Minulou neděli jsme u tchyně byli na návštěvě.
Michal šel s Emou na zahradu a já jí pomáhala uklidit hrnky po kávě.
Najednou mě chytila za ruku.
„Ivanko, můžu tě o něco poprosit?“
Přikývla jsem.
„Necháte Emičku pokřtít?“
Úplně mě tím zaskočila.
Chvíli jsem nic neříkala.
„Já vím, že vy tomu nevěříte,“ pokračovala. „Ale já bych měla klid.“
Pak dodala jen:
„Chtěla bych se toho ještě dožít.“
To už jsem nedokázala odpovědět vůbec.
Večer jsem se zeptala Michala, jestli mu o tom maminka také něco říkala.
„Jo.“
„A proč jsi mi to neřekl?“
„Chtěl jsem počkat.“
Pak se mě zeptal, jestli bych s tím měla velký problém.
Řekla jsem, že ano.
Nečekala jsem, jak moc ho to překvapí.
„Proč?“
„Protože nejsme věřící.“
„No právě,“ odpověděl. „Tak co nám to udělá?“
Dívala jsem se na něj a vůbec jsem nevěděla, co na to říct.
Pro Michala je to jednoduché.
Jeden den v kostele. Rodina pohromadě. Ema v hezkých šatech.
A jeho maminka bude mít radost.
„Možná už jí moc věcí splnit nestihneme,“ řekl.
V tu chvíli mi bylo skoro trapně dál odporovat.
Jenže právě jeho argument mi vrtá hlavou.
Pokud křest nic neznamená, proč je pro jeho maminku tak důležitý?
A pokud něco znamená, proč bychom ho měli dělat, když tomu sami nevěříme?
Nejhorší přišlo o několik dní později.
Ema seděla u snídaně a najednou se mě zeptala:
„Mami, babička chce, abych byla pokřtěná?“
Zůstala jsem překvapeně stát.
Ukázalo se, že o tom babička mluvila i před ní.
„A co to znamená?“ zeptala se.
Snažila jsem se jí to nějak jednoduše vysvětlit.
Pak chvíli jedla a nakonec řekla:
„Když to babičce udělá radost, tak já klidně budu.“
Bylo to tak dětsky jednoduché, až mě to zabolelo.
Pro ni je to opravdu jen něco, čím potěší babičku.
Možná by to tak mělo stačit i mně.
Jenže já jsem její máma.
A mám pocit, že bych měla rozhodovat podle toho, co považuju za správné, ne podle toho, co je v danou chvíli nejméně bolestivé.
Michalův táta do mě nijak netlačí.
Právě jeho způsob je možná ještě horší.
Když jsme od nich naposledy odjížděli, doprovodil mě ke dveřím a řekl:
„Ona už toho moc nechce.“
Nic dalšího.
Celou cestu domů jsem pak měla slzy na krajíčku.
Michal mi říká, že si z toho dělám otázku principu, i když o žádný princip nejde.
„Máma bude šťastná, Ema s tím problém nemá a nám se život nijak nezmění.“
Jenže já pořád nevím.
Minulý týden jsme se kvůli tomu poprvé pohádali.
Řekla jsem mu, že mám pocit, že nemoc jeho maminky rozhodla debatu, kterou jsme už jednou dávno uzavřeli.
On se naštval.
„Takže máma má umřít s tím, že jsi jí to nedovolila jen z principu?“
Ta věta byla krutá.
Později se mi za ni omluvil.
Jenže já na ni pořád myslím.
Včera jsme byli u tchyně znovu.
Ležela na gauči a Ema jí vedle hlavy stavěla z kostek domeček. Tchyně ji hladila po vlasech a já jsem je chvíli pozorovala ze dveří.
Napadlo mě, že za rok už možná podobnou scénu nikdy neuvidím.
A poprvé jsem skoro řekla ano.
Pak jsme přijeli domů a já zase začala pochybovat.
Nechci tchyni trestat za to, že věří něčemu jinému než já.
Nechci, aby poslední měsíce jejího života pokazila věc, kterou bych možná mohla jednoduše pustit.
Zároveň ale nechci naučit sama sebe, že pokaždé, když je nějaké rozhodnutí dost emocionální, přestanou platit všechny věci, na kterých jsme se s Michalem dřív shodli.
Možná je křest opravdu jen malá věc.
Pro jeho maminku ale malá není.
A právě proto pro mě není snadné říct, že na něm vlastně nezáleží.
Michal chce, abychom se rozhodli brzy.
Já zatím každý večer usínám se stejnou otázkou.
Jestli bych si jednou víc vyčítala, že jsem udělala něco proti svému přesvědčení, nebo že jsem kvůli němu odmítla splnit poslední přání ženy, kterou mám sama ráda.
