Článek
Zářivky v nákupní zóně na Černém Mostě mají takové to ostré, bílé světlo, ve kterém vypadá všechno trochu nemocně. Byla sobota dopoledne a my jsme v prodejně s nábytkem vybírali novou matraci do jeho bytu. Do bytu, kam si příští víkend budu stěhovat poslední tři krabice s oblečením, čímž se můj přesun z podnájmu do „společného života“ definitivně uzavře.
Michal si zul boty a natáhl se na obrovskou matraci z paměťové pěny. Ruce si složil na hrudníku. Spodní lem šedého trička se mu vyhrnul nahoru a odhalil pruh měkkého, bílého břicha s pár tmavými chloupky. Zhluboka se nadechl. Dýchal nahlas, vždycky dýchal trochu nahlas, jako by mu nosní dírky nestačily a musel si pomáhat pootevřenou pusou.
„Ta je skvělá,“ vydechl a plácl širokou dlaní do volného místa vedle sebe. Prsty měl krátké, nehty ostříhané úplně na dřeň. „Pojď si lehnout, ať víme, jak to pruží ve dvou.“
Zůstala jsem stát u cenovky. „Mám kabát z venku, nechci jim to tu špinit.“
„Prosím tě, ukaž.“ Zvedl se na lokti, natáhl ruku a chytil mě za zápěstí, aby mě stáhl k sobě.
Jeho dlaň byla teplá. Až moc teplá, lehce vlhká a měkká. Cukla jsem. Ne moc, jen takový nepatrný mikropohyb celého těla, automatický reflex, který mozek nestihl zastavit. Rychle jsem to zamaskovala tím, že jsem si začala upravovat popruh kabelky na rameni.
„Fakt ne, mně to stačí takhle,“ řekla jsem, udělala půlkrok dozadu a zadívala se na ceduli s technickými parametry, abych se mu nemusela dívat do obličeje.
Nevšiml si toho. Nikdy si ničeho nevšiml. Zabořil zpátky hlavu do polštáře a spokojeně zavřel oči. Za měsíc mi bude třicet. Dělám asistentku v zubařské ordinaci, vydělám si sotva na poplatky a vím naprosto přesně, jak vypadá můj trh. Jsem holka, co už pět let přešlapuje na místě, zatímco všechny kamarádky vozí kočárky nebo si berou hypotéky. Michal dělá IT analytika, má splacený byt v Letňanech, nepije, nechodí do hospody a dívá se na mě, jako by vyhrál ve sportce.
Cestou zpátky v autě jsme mlčeli. Michal řídil svou Octavii opatrně, přesně podle předpisů. Na křižovatce u výstaviště padla červená. Zastavil, nechal ruku sjet z řadicí páky a položil mi ji na stehno.
Ucítila jsem tu váhu. Tíhu jeho ruky přes džíny. Zase se mi zrychlil tep. Sevřela jsem prsty do pěstí, až se mi nehty zaryly do dlaní. Mozek mi začal křičet, ať ho shodím, ať ho odstrčím, ať vyletím z auta ven na magistrálu. Místo toho jsem sáhla po ovládání topení na palubní desce.
„Je mi nějak horko, stáhnu to,“ zamumlala jsem, naklonila se dopředu a jeho ruka mi tak přirozeně sklouzla z nohy dolů.
Zelená. Rozjel se a ruku vrátil na volant. Zhluboka jsem vydechla a dál zírala z okna na šedivé domy. Tohle byla moje každodenní choreografie. Přešlapování v minovém poli jeho doteků, vymýšlení drobných logistických úhybů, nenápadné kroky stranou.
V neděli odpoledne jsme měli domluvený oběd u mé starší sestry. Bydlí za Prahou v řadovce, kterou s manželem dodělávají už čtvrtý rok.
Seděly jsme v kuchyni u ostrůvku, ségra krájela bábovku a z obýváku se ozýval hluk. Michal tam klečel na koberci a stavěl s mým pětiletým synovcem autodráhu. Dělal u toho zvuky motorů a synovec se smál na celé kolo.
Ségra vzala nůž, setřela z něj drobečky a podívala se mým směrem.
„Fakt jsi měla kliku, Kláro,“ řekla potichu. „Když si vzpomenu na toho tvýho bývalýho… ten by malýmu ani nehodil míč. Michal je zlatej.“
„Já vím,“ odpověděla jsem a míchala lžičkou kafe, i když jsem ho měla dávno rozmíchané.
„Hlavně na nic nečekejte,“ pokračovala a opřela se o linku. „Je ti devětadvacet, jemu třicet dva. Má byt, dobrou práci, má tě rád. Není na co čekat. Upřímně, kolem třicítky už ti normální a nezadaný chlapi prostě došli. Zbyly jenom trosky nebo prevíti.“
Podívala jsem se do obýváku. Michal se zrovna zvedal z koberce. Šlo mu to ztěžka, musel se opřít oběma rukama o stůl. Tváře měl červené, na čele lesklý film potu a kalhoty se mu na zadku trochu zařízly. Otočil se na mě a usmál se. Měl malý kaz na levé trojce, kterého si jako sestra ze zubního všimnu vždycky jako prvního.
„Pojď mi s tím pomoct, mami,“ houkl na mě z legrace.
V krku se mi zvedl takový ten kyselý knedlík, který se objeví vždycky, když je mi fyzicky špatně. Křečovitě jsem oplatila úsměv.
„Máš pravdu,“ řekla jsem sestře, aniž bych odtrhla oči od obýváku. „Není na co čekat.“
Když jsme večer přijeli k němu domů, šla jsem hned do koupelny. To je můj azyl. Místo, kde se dveře dají zamknout na malou kovovou západku. Pustila jsem vodu do umyvadla, co nejsilnějším proudem, aby dělala hluk.
Vyčistila jsem si zuby. Důkladně, každou plošku, kartáčkem i mezizubním. Pak jsem si nanesla micelární vodu na tamponek a pomalu stírala make-up. Pod očima jsem měla tmavé kruhy. Vypadala jsem unaveně. Ne, nevypadala jsem unaveně. Vypadala jsem vyhasle.
Voda tekla. Přerovnala jsem krémy na skleněné poličce. Dala jsem je do řady od největšího po nejmenší.
„Zlatko, jsi tam už docela dlouho, všechno dobrý?“ ozvalo se tlumeně z chodby.
„Jo, už jdu. Jen si čistím pleť,“ křikla jsem zpátky.
Zavřela jsem oči a opřela se čelem o studené kachličky nad umyvadlem. Představila jsem si ho, jak tam leží. Vždycky leží na zádech, peřinu vytaženou k pasu. Čeká.
Zastavila jsem vodu. Otřela si ruce do ručníku, zhasla a otevřela dveře.
V ložnici svítila jen malá lampička na jeho nočním stolku. Pokojem se nesl ten jeho specifický pach. Nebyl to pot, nebyla to špína. Byla to jen směs jeho dechu, tělesného tepla a aviváže, kterou kupoval. Pro někoho vůně domova. Pro mě pach klece.
„Tak pojď,“ řekl a odhrnul mi peřinu na mé straně.
Přešla jsem k posteli. První, co jsem udělala, bylo, že jsem natáhla ruku a cvakla vypínačem na lampičce. Tma je milosrdná. Ve tmě se věci dají vydržet snáz.
Lehla jsem si na kraj matrace, co nejdál od něj. Otočila jsem se na bok, zády do středu postele. Během několika vteřin jsem ucítila, jak se matrace zhoupla. Přisunul se ke mně. Ucítila jsem jeho teplo na svých zádech. Pak přes mě přehodil svou těžkou, tlustou ruku.
Dlaň mi přistála na břiše. Prsty se mi zaryly do kůže přes tenkou látku pyžama. Jeho dech mě začal šimrat na krku. Dýchal nahlas. Cítila jsem, jak se mu při každém výdechu chvějí chloupky v nose.
Zavřela jsem pevně oči. Neuhnula jsem. Nesáhla jsem po topení. Úplně jsem znehybněla. Zadržela jsem dech, napočítala v duchu do deseti a donutila své tělo, aby povolilo svaly. Odevzdaně jsem ležela ve tmě, poslouchala jeho funění a nechala ho, ať si mě přitáhne blíž.
