Článek
S Lenkou pracujeme skoro šest let.
Sedíme ve stejné kanceláři a máme podobné klienty. Když jedna z nás není, druhá obvykle přebírá alespoň část její práce.
Nikdy jsme nebyly nejlepší kamarádky, ale vycházely jsme spolu dobře.
Občas jsme zašly na oběd, znaly jsme svoje partnery a věděla jsem něco i o jejích dětech.
Lenka má dvě.
Já žádné.
První roky jsem ten rozdíl v práci skoro nevnímala.
Až do chvíle, kdy jsme začaly plánovat dovolené.
Poprvé jsem termín změnila bez přemýšlení
Byla jsem ve firmě asi půl roku, když jsme řešily léto.
Chtěla jsem poslední týden v červenci.
Lenka stejný.
„Manžel má tehdy celozávodní dovolenou a děti jsou doma. Nemohla bys jet o týden později?“
Mohla.
Nic jsme neměli zaplacené.
Termín jsem tedy posunula.
Lenka mi poděkovala a tím to skončilo.
Další rok jsme narazily na sebe znovu.
Tentokrát šlo o první polovinu srpna.
Oni už měli rezervovaný apartmán v Chorvatsku.
„Vy můžete jet klidně v září, ne?“ zeptala se.
Mohli jsme.
Navíc jsme měli září rádi. Nebylo takové vedro a dovolená vyšla levněji.
Tak jsem ustoupila znovu.
Dávalo mi to smysl
Nechci zpětně předstírat, že jsem několik let trpěla a mlčela.
Netrpěla.
Většinu času mi to skutečně připadalo logické.
Lenka byla vázaná školními prázdninami. Já ne.
Když potřebovala jarní prázdniny, nechala jsem je jí.
Když chtěla volno mezi Vánoci a Novým rokem, obvykle jsem pracovala já.
My s partnerem cestovali raději mimo hlavní sezonu.
Všichni byli spokojení.
Jenže právě díky tomu se postupně změnil způsob, jakým jsme o dovolených mluvily.
Přestala se ptát
Zpočátku Lenka říkala:
„Nevadilo by ti, kdybych si vzala…?“
Později:
„Já bych potřebovala…“
A po několika letech už spíš:
„Já mám poslední dva týdny v červenci.“
Nebyla v tom žádná arogance.
Opravdu si myslím, že jen počítala s tím, co vždycky fungovalo.
Já si vyberu něco jiného.
Jednou jsme plánovaly léto s novou kolegyní a Lenka se podívala na mě.
„Petra je v pohodě, ta je flexibilní.“
Usmála se.
Já také.
Pak jsem nad tou větou ještě chvíli přemýšlela.
Nebyla jsem flexibilní proto, že bych žádné plány neměla.
Jen jsem je několik let přizpůsobovala ostatním.
Pak jsme si stanovili datum svatby
S partnerem jsme spolu byli devět let.
Velkou svatbu jsme nikdy nechtěli, ale nakonec jsme našli menší místo na jižní Moravě, které se nám oběma líbilo.
Volný termín měli poslední pátek v srpnu následujícího roku.
Rezervovali jsme ho.
Část rodiny přijížděla ze zahraničí a ze severních Čech. Ve čtvrtek se připravovalo místo a po svatbě jsme chtěli odjet na pár dní do Rakouska.
V práci jsem proto chtěla volno od středy do dalšího pátku.
Skoro rok dopředu jsem věděla, že tenhle termín nechci měnit.
Poprvé jsem k plánování letní dovolené nepřicházela jako člověk, kterému je vlastně jedno, jestli pojede v červenci, srpnu nebo září.
„To ne“
Letní dovolené jsme řešily v lednu.
Vedoucí chtěl mít hlavní termíny předběžně zapsané co nejdřív.
Řekla jsem:
„Já potřebuju od 26. srpna do 4. září.“
Lenka se okamžitě podívala do kalendáře.
„To ne.“
Zasmála jsem se, protože jsem myslela, že žertuje.
„Co ne?“
„My máme poslední týden v srpnu Lipno.“
Řekla jsem jí, že se v pátek vdávám.
Její výraz se okamžitě změnil.
Pogratulovala mi, ptala se, kde svatbu máme, a chvíli jsme se bavily normálně.
Pak se znovu podívala do kalendáře.
„A potřebuješ opravdu až do dalšího pátku?“
Začaly jsme hledat, kdo může ustoupit
Vysvětlila jsem jí plán.
Ve středu odjezd.
Ve čtvrtek přípravy.
V pátek svatba.
Víkend s rodinou a potom pár dní pryč.
Lenka přemýšlela.
„A kdybys přišla třeba v úterý?“
Řekla jsem, že nechci.
„Jasně. Chápu.“
Pak dodala:
„Jen my už máme ten pobyt zaplacený.“
Náš vedoucí nechtěl, abychom obě chyběly celý týden.
V hlavní sezoně bylo práce dost a suplování dvou lidí z jednoho týmu bylo složité.
Lenka navrhla, jestli bychom se s partnerem nemohli na svatební cestu vydat jindy.
Řekla jsem, že teoreticky ano.
Jenže nechci.
To ji překvapilo.
„Vy můžete jet kdykoliv“
Po poradě přišla za mnou.
„Nechci, aby to vypadalo, že ti nepřeju svatbu.“
Řekla jsem, že tak to neberu.
„Jen máme fakt strašně omezené možnosti. Děti jdou pak do školy, manžel má dovolenou a ubytování už je zaplacené.“
Chápala jsem ji.
Opravdu.
Jen jsem pořád neviděla, proč z jejích omezených možností automaticky vyplývá, že změnu udělám já.
„Vy můžete jet na tu cestu kdykoliv,“ řekla.
„Můžeme.“
„Tak vidíš.“
„Ale nechceme.“
Lenka ztichla.
Možná poprvé slyšela tuto odpověď bez dalšího vysvětlování.
Tentokrát jsem prostě řekla ne
Dřív bych začala hledat kompromis.
Možná bych ubrala několik dní.
Možná bych cestu přesunula.
Tentokrát jsem řekla, že svůj termín měnit nebudu.
Lenka si povzdechla.
„Tak co mám dělat já?“
Nevěděla jsem.
A bylo zvláštní připustit si, že to vlastně nemusím vědět.
„Já myslela, že jsme se vždycky dokázaly domluvit,“ řekla.
„Dokázaly.“
„Tak proč to teď nejde?“
Chvíli jsem přemýšlela.
„Protože jsem dřív vždycky ustoupila já.“
To ji urazilo.
Podle ní to znělo, jako by mě několik let k něčemu nutila.
A to nebyla pravda.
V tom měla pravdu ona
Nikdy mi dovolenou nezakázala.
Nikdy nešla za vedoucím s tím, že má děti a já proto nesmím v červenci pryč.
Já sama jsem říkala:
„To je v pohodě.“
„Jeďte vy.“
„My pojedeme později.“
Bylo tedy trochu nefér po letech vytáhnout všechny ty situace jako dluh, o kterém Lenka nevěděla.
Řekla jsem jí to.
„Já ti nic nevyčítám. Jen tentokrát opravdu nechci měnit termín.“
To už byla přesnější věta.
Rozhodl nakonec vedoucí
Když bylo jasné, že se samy nedomluvíme, zavolal si nás.
Obě jsme vysvětlily situaci.
Naštěstí nezačal rozhodovat, jestli je svatba důležitější než rodinná dovolená.
Řekl něco mnohem jednoduššího.
Můj požadavek byl v systému zapsaný dřív.
Pokud se nedohodneme jinak, dostanu přednost.
Do budoucna bude u kolizí platit stejné pravidlo pro všechny, pokud nepůjde o mimořádnou situaci.
Lenka nebyla nadšená.
Ale nedalo se říct, že by pravidlo bylo namířené proti rodičům.
Nakonec nikdo o dovolenou nepřišel
Lenka začala řešit ubytování.
Podařilo se jim pobyt posunout o několik dní dřív.
Část ceny museli doplatit.
Byla naštvaná.
Chápala jsem proč.
Kdybych byla na jejím místě, také bych nebyla nadšená.
Několik dní jsme spolu komunikovaly jen pracovně.
Pak se vztah postupně vrátil skoro do normálu.
Skoro.
Jedna věta ve mně zůstala
Jednou jsme zůstaly samy v kuchyňce.
Lenka řekla:
„Pořád mě překvapuje, že jsi tentokrát vůbec nechtěla ustoupit.“
Řekla jsem, že jsem ustupovala několik let.
„Ale vždyť jsi děti neměla. Pro tebe to bylo jednodušší.“
„Bylo.“
„Tak vidíš.“
A pak dodala:
„Když má člověk rodinu, některé věci jsou prostě priorita.“
Nevím, jestli tím chtěla říct přesně to, co jsem v té chvíli slyšela.
Možná ne.
Přesto mě ta věta zamrzela.
„Já mám taky rodinu,“ řekla jsem.
Lenka se zarazila.
„Tak jsem to nemyslela.“
Věřila jsem jí.
Jen jsme každá pod slovem rodina automaticky viděla něco jiného.
Svatba byla krásná
Nikdy jsem nelitovala, že jsem termín nepřesunula.
Ve středu jsme odjeli.
Ve čtvrtek jsme s rodinou připravili místo.
V pátek jsme se vzali.
Další týden jsme opravdu strávili v Rakousku.
Kdybych v úterý seděla v kanceláři, svět by se samozřejmě nezbořil.
Jen jsem nechtěla.
A poprvé jsem měla pocit, že i to může být dostatečný důvod.
O několik měsíců později chtěla Lenka odejít dřív
Její dcera měla před Vánoci školní vystoupení.
Lenka měla odpoledne prezentaci pro klienta a zeptala se, jestli ji nemůžu převzít.
Normálně bych asi souhlasila.
Jenže jsem měla odpoledne domluvené něco vlastního.
Sestra přijížděla s dětmi a společně jsme chtěli za babičkou.
„Nešlo by to posunout?“ zeptala se Lenka.
Ta otázka mě skoro pobavila.
Ne proto, že bych konečně měla možnost jí něco vrátit.
Spíš proto, že jsem ji už slyšela tolikrát.
Řekla jsem:
„Tentokrát ne.“
Lenka na mě chvíli koukala.
„Dobře.“
To bylo celé.
Později jsem se dozvěděla, že ji to naštvalo
Prezentaci nakonec převzal kolega z jiného týmu.
Lenka vystoupení stihla.
Já jsem také odešla včas.
O pár dní později mi jiná kolegyně řekla, že Lenka v kuchyňce poznamenala, že jsem se od svatby nějak změnila.
Trochu mě to zamrzelo.
Pak jsem přemýšlela, jestli nemá částečně pravdu.
Změnila jsem se.
Dřív jsem při podobné prosbě nejprve řešila, jestli nemohu změnit svoje plány.
Teď jsem nejdřív přemýšlela, jestli je změnit chci.
To byl docela velký rozdíl.
Nezačala jsem jí všechno odmítat
To by bylo stejně nesmyslné jako předchozí stav.
Když její syn onemocněl a ona potřebovala ráno zůstat doma, vzala jsem za ni schůzku.
Když jsem potřebovala jedno odpoledne k lékaři, převzala zase práci ona.
Pořád si pomáháme.
Jen už mezi námi není automatický předpoklad, že pokud se střetnou naše soukromé plány, moje lze snadněji škrtnout.
Letos jsme znovu otevřely letní kalendář
Lenka si zapsala červenec.
Já srpen.
Termíny se nekryly.
Nebylo co řešit.
Pak Lenka přišla k mému stolu.
„Mimochodem, na podzim asi budeme potřebovat jarní prázdniny příští rok. Až budeš něco plánovat, můžeme se na to včas podívat?“
„Jasně.“
To byla celá konverzace.
Žádné „ty můžeš kdykoliv“.
Žádné vysvětlování, kdo má důležitější rodinu.
Jen dvě kolegyně, které mají svůj život a musí se nějak vejít do jednoho pracovního kalendáře.
Možná jsme se vlastně vždycky dokázaly domluvit.
Jen jsem dlouho zaměňovala dohodu za situaci, kdy řeknu ano jako první.
