Článek
Bydlíme v menším bytovém domě na okraji Prahy.
Je nás dvanáct bytů. Pod domem máme společnou garáž, malou kočárkárnu a sklepní kóje.
Není to žádný luxusní komplex.
Normální dům.
Jednou nebo dvakrát ročně se potkáme na schůzi SVJ a řešíme věci, které asi řeší každý podobný dům.
Vrata.
Úklid.
Výtah.
Fond oprav.
Kdo zase nechal otevřené dveře do garáže.
Za několik let jsem zažil pár nepříjemných debat, ale nikdy žádnou velkou válku.
Až do chvíle, kdy si Pavel z druhého patra koupil nové auto.
Auto mu všichni pochválili
Pavel nebyl soused, se kterým bych měl nějaký problém.
Zdravili jsme se. Když mi jednou v zimě odešla baterie, pomohl mi auto nastartovat. Já mu zase několikrát podržel vrata při stěhování nějakého nábytku.
Na jaře si pořídil elektroauto.
Nové, pěkné a podle něj hlavně úsporné.
Když s ním poprvé přijel, stáli jsme asi čtyři v garáži a poslouchali, kolik ujede na jedno nabití.
„Aspoň už nebudu sypat peníze benzínkám,“ smál se.
Přál jsem mu ho.
O elektroauta se nijak zvlášť nezajímám, takže jsem se po chvíli rozloučil a šel domů.
Asi o týden později jsem poprvé uviděl kabel.
Vedl od Pavlova auta do zásuvky na zdi.
Nejdřív mi to připadalo logické
V garáži máme několik běžných zásuvek.
Používá je úklidová firma. Občas do nich někdo zapojí vysavač. Když se něco opravuje, elektrikář nebo údržbář si z nich vezme proud.
Předpokládal jsem, že Pavel jednou potřeboval auto dobít.
O několik dní později tam byl kabel znovu.
Pak zase.
Jednou jsem ho potkal přímo při zapojování.
„Ty nabíjíš tady?“ zeptal jsem se.
„Zatím jo.“
Vysvětlil mi, že původně chtěl vlastní nabíjecí bod, ale je kolem toho víc zařizování, než čekal.
„Takhle mi to vlastně zatím úplně stačí.“
Pak zamkl auto.
„A jak se to počítá?“ zeptal jsem se.
Pavel se zasmál.
„Co?“
„Ta elektřina.“
„Nijak. Je to společná zásuvka.“
Právě to jsem myslel.
Několik měsíců se nic nedělo
Nechtěl jsem být člověk, který začne kvůli jednomu kabelu obíhat sousedy.
Navíc jsem čekal, že je to dočasné.
Jenže jaro skončilo.
Pak léto.
Pavel nabíjel dál.
Ne každý den.
Ale rozhodně pravidelně.
Někdy jsem přijel večer a auto bylo připojené. Ráno jsem odjížděl a kabel tam pořád byl.
Přesto nikdo nic neřešil.
Až na podzim.
„A neplatíme náhodou někomu auto?“
Na schůzi SVJ nám předseda ukazoval hospodaření.
U společné elektřiny byla spotřeba vyšší než předchozí rok.
Nešlo o částku, kvůli které by dům skončil v insolvenci.
Předseda ani netvrdil, že zná důvod. Během roku se opravovala vrata a něco se dělalo v technické místnosti.
Pak se ozval pan Král z přízemí.
„A není v tom i to auto?“
Všichni věděli, které.
Pavel se okamžitě narovnal.
„Co je s autem?“
„Vždyť ho tady nabíjíš ze společné elektřiny.“
„Občas.“
Král se pousmál.
„Občas dost často.“
Pavel už tak klidný nebyl.
Podle něj šlo o pár korun
Řekl, že se o ničem nemusíme dohadovat.
Běžná zásuvka podle něj stejně auto nenabíjí nijak rychle a spotřeba je ve srovnání s ostatními náklady domu zanedbatelná.
„Fakt budeme řešit pár korun?“
Předseda se snažil diskusi uklidnit.
Zeptal se, jestli Pavel pořád plánuje vlastní nabíjení.
„Jo, časem.“
Jenže žádný konkrétní termín neměl.
Mně osobně nevadilo, že nabíjí.
Vadilo mi něco jiného.
O tom, že je částka zanedbatelná, rozhodl sám člověk, který ji neplatil sám.
Navrhl jsem jednoduché řešení
Řekl jsem:
„Tak tam dejme nějaké měření. Ať se ví, kolik auto spotřebuje, a Pavel to prostě zaplatí.“
Čekal jsem, že tím debata skončí.
Pokud je to pár korun, zaplatí pár korun.
Pokud je to víc, zaplatí víc.
Pavel se na mě chvíli díval.
„Ty chceš kvůli mně instalovat elektroměr?“
„Kvůli nabíjení.“
„Nikdo jiný nenabíjí.“
„Tak se bude měřit jen tvoje zásuvka.“
To se mu nelíbilo.
Začal počítat výtah
Pavel upozornil, že společné věci také nepoužíváme všichni stejně.
Rodina v pátém patře jezdí výtahem několikrát denně.
Člověk z přízemí skoro vůbec.
Někdo rozsvěcí v garáži častěji.
Někdo méně.
„Budeme každému měřit, kolikrát jel výtahem?“
Řekl jsem, že podle mě je mezi výtahem a tankováním auta určitý rozdíl.
„Já netankuju.“
„Však víš, jak to myslím.“
Do hovoru se přidali další.
Většina nebyla proti nabíjení.
Jen lidem připadalo normální, aby elektřinu spotřebovanou autem zaplatil majitel auta.
Pavel začínal být čím dál podrážděnější.
A pak řekl, že už konečně chápe, o co jde.
„Některým lidem prostě vadí, že mám nové auto.“
Prý jsme mu záviděli
Nejdřív jsem si myslel, že to řekl ze vzteku.
Myslel to vážně.
Od doby, kdy si auto koupil, prý poslouchá různé poznámky.
Já o žádných nevěděl.
Sám jsem mu ho první den pochválil.
„Pavle, mně je úplně jedno, čím jezdíš.“
„Jasně.“
„Mně vadí jen to, že nabíjení platíme všichni.“
„Pár korun.“
A byli jsme zpátky na začátku.
Předseda nakonec schůzi posunul dál s tím, že zjistí možnosti samostatného měření.
Pak se stala trochu absurdní věc
Asi dva týdny nato jsem v sobotu čistil auto.
V garáži máme starší průmyslový vysavač, který kdysi koupilo SVJ. Používá ho hlavně úklidová firma, ale občas si s ním někdo vysaje auto.
Já také.
Nechal jsem ho chvíli zapojený, protože jsem šel nahoru pro prodlužovačku.
Když jsem se po několika minutách vrátil, potkal jsem Pavla.
„Ty ten vysavač necháváš běžet naprázdno?“
Vypnul jsem ho.
„Zapomněl jsem.“
„No, ale tohle všechno platíme.“
Neřekl to agresivně.
Spíš jako samozřejmou poznámku.
Podíval jsem se na něj.
Pak na jeho auto stojící o tři místa dál.
Tentokrát připojené nebylo.
Pavel pochopil, proč se usmívám.
„To není to samé.“
„Ne, ten vysavač běžel asi pět minut.“
Naštval se.
Řekl, že přesně kvůli podobným poznámkám má celé situace dost.
Já vysavač vypnul.
Ale tu větu jsem si zapamatoval.
Tohle všechno platíme.
Přesně.
Chvíli jsem přemýšlel, jestli nejsme opravdu malicherní
Když jsem to večer vyprávěl manželce, nezastala se mě automaticky.
„A kolik na jeho nabíjení reálně přispíváme my dva?“
Nevěděl jsem.
Možná málo.
Po rozpočítání mezi dvanáct bytů možná částku, které bych si za celý rok ani nevšiml.
„Tak proč tě to tak štve?“
To byla dobrá otázka.
Kdyby mi Pavel jednou řekl, že potřebuje auto nouzově dobít, vůbec bych to neřešil.
Kdyby nám na začátku řekl, že chce několik měsíců nabíjet ze společné elektřiny a potom spotřebu doplatí, také bych proti tomu nic neměl.
Vadilo mi, že se nikoho nezeptal.
A potom sám určil, že částka je příliš malá na to, abychom měli právo se ozvat.
Elektrikář navrhl řešení
Za několik týdnů přišel e-mail od předsedy.
Existovala možnost přidat samostatné měření.
Nebyla nutná žádná velká přestavba.
Předseda navrhl jednoduché pravidlo.
Kdo bude chtít nabíjet soukromé vozidlo ze společného rozvodu, bude mít spotřebu měřenou a zaplatí ji.
Stejné podmínky pro všechny.
Pavel odpověděl do společného e-mailu:
„Připadá mi absurdní investovat peníze SVJ kvůli spotřebě v řádu drobných.“
To už jsem se opravdu musel usmát.
„Tak proč ty drobné nechceš zaplatit?“
Potkali jsme se druhý den u auta.
Nechtěl jsem se hádat.
Zeptal jsem se ho jen:
„Když je to tak malá částka, proč ti vlastně vadí, že ji budeš platit?“
Pavel odpověděl, že o peníze nejde.
„Jde o princip.“
„Mně taky.“
Tentokrát se nezasmál ani jeden.
Podle něj bylo špatně, že se vytváří zvláštní pravidlo jen proto, že někdo začal používat modernější způsob dopravy.
Podle mě zase nebylo zvláštní vůbec.
Kdyby si za rok koupilo elektroauto šest lidí, všichni by měli stejné podmínky.
„A ty bys s tím souhlasil, kdybys měl elektroauto?“ zeptal se.
„Jo.“
„To se ti teď lehko říká.“
V tom měl možná pravdu.
Ale nic lepšího jsem mu odpovědět neuměl.
Hlasovalo se
Na další schůzi návrh prošel.
Ne jednomyslně.
Pavel byl proti a ještě dva sousedé se zdrželi.
Většina ale souhlasila s tím, že soukromé nabíjení se má měřit zvlášť.
Pavel potom několik týdnů nenabíjel vůbec.
Nevím, jestli z principu, nebo měl jinou možnost.
Pak elektrikář měření nainstaloval.
A kabel se objevil znovu.
Tentokrát už nikdo nic neřekl.
Číslo nakonec nebylo nejdůležitější
Po několika měsících dostal Pavel první vyúčtování.
Částku jsem se dozvěděl až později na schůzi.
Nebyla směšně vysoká.
Ani směšně nízká.
Prostě částka za elektřinu, kterou jeho auto skutečně spotřebovalo.
Zaplatil ji.
Bez diskuse.
Od té chvíle jsme se kvůli nabíjení už nepohádali.
Pavel se se mnou dodnes baví o něco chladněji než předtím. Když se potkáme, pozdravíme se, prohodíme pár vět, ale starou debatu už neotvíráme.
Elektroauto má pořád.
Kabel také.
A já už při pohledu na něj necítím vůbec nic.
Nedávno si elektroauto koupila další sousedka
Napsala předsedovi, že by chtěla nabíjet také.
Dostala informace o měření a placení spotřeby.
„Jasně,“ odpověděla.
To bylo celé.
Žádná hádka.
Žádná závist.
Žádné počítání jízd výtahem.
Jen elektřina, kterou někdo spotřebuje a potom zaplatí.
Pavel měl nakonec v jedné věci pravdu.
Ta částka sama o sobě opravdu nebyla tím nejdůležitějším.
Největší problém vznikl v době, kdy jsme ji ještě ani neznali.
Jedna strana totiž říkala, že je tak malá, že nemá cenu ji řešit.
A zároveň byla dost velká na to, aby ji nechtěla platit sama.
