Článek
Pracuji v menší firmě, která prodává vybavení restauracím a hotelům. V kanceláři nás sedí asi patnáct a většina lidí je ve firmě několik let.
Vedoucí Radek není špatný šéf.
Když někdo potřebuje k lékaři, většinou není problém. Když se něco pokazí u zákazníka, nesnaží se automaticky najít viníka. A pokud je práce hotová, nechodí po kanceláři se stopkami a nekontroluje, jestli jste se z oběda vrátili přesně za půl hodiny.
Má ale jednu vlastnost.
Jakmile získá pocit, že někdo nějakou volnost zneužívá, nejraději zavede nové pravidlo pro všechny.
Jeden kolega už to s telefonem opravdu přeháněl
Tentokrát se o nové pravidlo zasloužil Petr.
Seděl kousek ode mě a poslední měsíce měl telefon prakticky přilepený k ruce. Nešlo o to, že by si jednou za hodinu přečetl zprávu.
Telefon ležel vedle klávesnice a každou chvíli se rozsvítil.
Instagram. Sportovní výsledky. Messenger. Nějaká skupina s kamarády.
Občas sledoval i krátká videa bez zvuku.
Jedno odpoledne přišel Radek k jeho stolu kvůli reklamaci zákazníka.
„Petře?“
Petr nereagoval.
„Petře.“
Teprve podruhé zvedl hlavu od telefonu.
„Promiň, co jsi říkal?“
Radek jen řekl, co potřeboval, a odešel.
Na příští poradě oznámil nové pravidlo.
Soukromé telefony nemají během pracovní doby ležet na stole.
„Nejsme ve škole, nikomu je nebudu zabavovat,“ řekl. „Ale na práci telefon většina z vás nepotřebuje. Pokud vám volají děti nebo se něco stane, samozřejmě to vezměte. Jinak telefon do tašky nebo do šuplíku a soukromé věci řešit o pauze.“
Nikdo netleskal.
Na druhou stranu jsme všichni věděli, proč to vzniklo.
Po pár dnech jsem zjistil, že mi to vlastně vyhovuje
Telefon jsem odložil do šuplíku.
První den jsem po něm několikrát automaticky sáhl. Druhý den méně.
Manželce jsem řekl, že pokud se něco stane, ať zavolá. Hovor stejně uvidím na hodinkách.
Jinak jsem mobil kontroloval o obědě.
Musel jsem uznat, že se mi pracovalo lépe.
Člověk si až bez telefonu uvědomí, kolikrát za den ho bere do ruky úplně bez důvodu.
Radek byl s novým režimem spokojený.
Jednou prošel kanceláří, rozhlédl se po prázdných stolech a řekl:
„Vidíte? Nikomu ještě ruka neupadla.“
Smáli jsme se.
V té době mi na tom opravdu nepřipadalo nic nespravedlivého.
Po páté se ale pravidla měnila
Měli jsme společnou skupinu na WhatsAppu.
Původně vznikla kvůli vánočnímu večírku. Pak se přes ni domlouvaly obědy, narozeniny a podobné věci.
Časem tam Radek začal psát pracovní dotazy.
„Nevíte někdo, jestli už odešla nabídka Novákovi?“
„Máme skladem ještě tu velkou chladicí vitrínu?“
„Kdo dělal minulý týden objednávku pro Brno?“
Problém nebyl ani tak v otázkách.
Problém byl v čase.
V kanceláři se mohl zeptat osobně.
Na WhatsApp psal většinou poté, co jsme odešli.
V šest večer.
V osm.
Někdy i po deváté.
Pokud někdo odpověděl, Radek poděkoval a věc byla vyřešená.
Pokud nikdo nereagoval, po nějaké době přišla další zpráva.
„Nikdo neví?“
Pak někdy otazník.
A nakonec konkrétní jméno.
„Martine?“
Martin jsem já.
Dlouho jsem odpovídal
Většinou šlo o drobnosti.
Telefon jsem měl stejně vedle sebe.
„Ano, nabídka odešla.“
„Je jich 24.“
„Telefon na něj je v CRM.“
Zabralo to pár vteřin.
Někdy ale chtěl něco dohledat.
Jednou mi kolem půl deváté napsal, jestli se můžu podívat do tabulky, zda je jedna cena uvedená s DPH, nebo bez.
Seděli jsme s manželkou u televize.
„Jen se podívám na jednu věc,“ řekl jsem.
Vstal jsem, zapnul pracovní notebook, přihlásil se do systému a našel tabulku.
Cena byla bez DPH.
Napsal jsem to Radkovi.
„Super, díky.“
Pět minut.
Nic strašného.
Další týden hledal starou nabídku.
Potom chtěl přeposlat prezentaci.
Jindy potřeboval kontakt na zákazníka.
Pokaždé šlo jen o pár minut.
Právě proto jsem si dlouho říkal, že nemá cenu něco řešit.
Pak jsem odešel od večeře kvůli číslu, které nikdo nepotřeboval
Jednou jsme byli u rodičů mojí manželky.
Bylo něco po sedmé a seděli jsme všichni u večeře, když mi zavibroval telefon.
Radek.
„Nevíš, za kolik jsme nakonec dali dopravu tomu hotelu v Liberci? Potřebuju to.“
Nevěděl jsem.
Napsal jsem mu, že bych to musel dohledat.
„Prosím, jestli můžeš. Je to v poslední kalkulaci.“
Notebook jsem samozřejmě u tchánů neměl.
Přihlásil jsem se tedy přes telefon do firemního cloudu.
Internet tam fungoval mizerně.
Asi deset minut jsem hledal správný soubor.
Nakonec jsem cenu našel a poslal mu ji.
„Díky.“
Když jsem se vrátil ke stolu, manželka se mě zeptala, co se stalo.
„Nic. Radek něco potřeboval.“
Druhý den jsem se ho v práci mimochodem zeptal, jestli cena seděla.
„Jo,“ řekl.
„A řešil jsi to ještě večer?“
„Ne, nakonec ne. Jen jsem si připravoval věci na ráno.“
To byla první chvíle, kdy mě to opravdu naštvalo.
Ne kvůli těm deseti minutám.
Kvůli tomu, že jeho „potřebuju to“ znamenalo, že by se mu to hodilo vědět.
Přestal jsem večer reagovat
Nedělal jsem z toho oznámení.
Prostě jsem přestal po práci otevírat pracovní WhatsApp.
Když Radek napsal v šest, odpověděl jsem ráno.
Když se ptal v sobotu, reagoval jsem v pondělí.
První týden si toho asi nevšiml.
Pak přišla reklamace jednoho zákazníka.
Radek mi v 19:14 napsal:
„Nevíš, jak jsme se domluvili s tím servisem?“
V 19:32:
„Martine?“
A kolem osmé:
„Potřebuju vědět, co mu mám napsat.“
Zprávy jsem viděl až později.
Zákazník měl zavřeno a servis také.
Neodpověděl jsem.
Druhý den jsem byl v práci před osmou.
V 8:05 jsem Radkovi poslal všechny informace.
Asi za deset minut stál u mého stolu.
„Ty jsi včera neviděl WhatsApp?“
„Viděl. Později.“
„Já to ale potřeboval.“
Podíval jsem se na něj.
„Na večer?“
„Chtěl jsem to mít vyřešené.“
To už byla trochu jiná věta.
Zavedl jsem si stejné pravidlo jako on
Od té chvíle jsem se ho držel důsledně.
V práci jsem pracoval.
Telefon byl v šuplíku, přesně jak chtěl.
Po práci jsem měl telefon u sebe, ale pracovní zprávy jsem nechával na další den.
Nebyl jsem kvůli tomu méně spolehlivý.
Všechny úkoly jsem měl hotové.
Na e-maily jsem během pracovní doby reagoval normálně.
Zákazníkům jsem volal.
Jen jsem přestal být večerní informační služba.
Asi po dvou týdnech si mě Radek zavolal do kanceláře.
„Děje se něco?“
Zeptal jsem se, co myslí.
„Poslední dobou na WhatsAppu vůbec nereaguješ.“
„Ráno odpovím vždycky.“
„Víš, jak to myslím.“
Věděl jsem.
V malé firmě prý musí být člověk flexibilní
Radek mi vysvětlil, že po mně nikdo nechce, abych pracoval večer několik hodin.
„Ale jsme malá firma. Někdy člověk potřebuje rychle něco vědět. Musíme být trochu flexibilní.“
Neměl jsem potřebu se s ním hádat.
Vlastně jsem s částí toho souhlasil.
Jen jsem se ho zeptal:
„A mám tedy soukromý telefon používat kvůli práci, nebo ne?“
Radek se zamračil.
„Jak to souvisí?“
„Přes den ho nemám mít na stole, protože je soukromý a do práce nepatří. Večer ho mám kontrolovat, protože mi přes něj píšeš pracovní věci.“
„To přece není totéž.“
„Proč?“
Chvíli hledal odpověď.
Pak řekl, že v pracovní době nás firma platí za práci.
Souhlasil jsem.
„A po pracovní době?“
„Po pracovní době samozřejmě nemusíš pracovat.“
„Tak jsme domluvení.“
To ho podráždilo.
„Nedělej ze mě blbce. Víš, co tím myslím.“
Nešlo mi o těch několik minut
Řekl jsem mu, že pokud firma potřebuje večerní pohotovost, nemám s tím principiálně problém.
Můžeme se domluvit.
Někdo bude mít firemní telefon.
Můžeme si služby střídat.
Nebo nám prostě řekne, v jakých situacích skutečně očekává reakci mimo pracovní dobu.
Ale nechci každý večer kontrolovat soukromý WhatsApp jen proto, že ho možná napadne otázka k objednávce na další den.
Radek namítl, že nic takového po mně přece nechce.
„Jen když je něco potřeba.“
„Jak poznám, že je něco potřeba, když si tu zprávu nemám povinnost přečíst?“
Na chvíli bylo ticho.
Pak se mě zeptal, jestli mi těch pár zpráv opravdu tolik vadí.
„Samotné zprávy ne.“
„Tak co řešíme?“
„To, že když neodpovím, je z toho problém.“
To už jsme se nikam neposunuli.
Radek nakonec řekl, že si tedy každý může dělat, co chce, ale ať se potom nikdo nediví, když nebude možné být ve všem vstřícný.
Nebyla to úplně příjemná poznámka.
Rozhovor tím skončil.
Zjistil jsem, že nejsem jediný
Nikomu jsem o rozhovoru nic nevykládal.
Jenže několik dní nato napsal Radek do skupiny v 20:37.
Ptal se, kdo má informace k jedné objednávce.
Nikdo neodpověděl.
Ve 20:51 napsal:
„Nikdo?“
A pak:
„To už všichni spíte?“
Ráno se v kanceláři jako první ozvala kolegyně Jana.
„Ne. Jen jsem dávala děti spát.“
Další kolega řekl, že měl telefon ztlumený.
Petr se zasmál.
„Já ho měl v šuplíku.“
Radek se na něj podíval.
„Doma?“
„Trénuju.“
Tentokrát se smála skoro celá kancelář.
Radek ne.
Zákaz telefonů nezmizel
Na další poradě se k tomu Radek vrátil.
Řekl, že nechce z běžných večerních zpráv dělat nějaké drama.
Běžné pracovní věci se tedy mají řešit přes e-mail nebo Teams a nikdo nemusí mimo pracovní dobu reagovat.
WhatsApp má zůstat pro věci, které opravdu spěchají.
Jana se zeptala:
„A jak poznáme, že opravdu spěchají?“
Radek odpověděl:
„Když budu volat.“
To mi připadalo fér.
Zákaz soukromých telefonů na stole nezrušil.
Telefon proto dodnes přes den většinou leží v mém šuplíku.
A večer mám WhatsApp ztlumený.
Radek mi od našeho rozhovoru párkrát po pracovní době napsal. Jednou jsem odpověděl, protože jsem zprávu náhodou viděl a skutečně šlo o něco, co spěchalo.
Jindy jsem odpověděl až ráno.
Náš vztah už možná není tak uvolněný jako předtím.
Na druhou stranu už nikdo nečeká, že budu sedět u večeře a kontrolovat, jestli šéf nepotřebuje číslo z tabulky.
A to mi připadá jako docela rozumná cena.
Do té doby jsem si myslel, že hranice mezi prací a soukromím určuje hlavně pracovní doba.
Nakonec ji u nás určil obyčejný telefon.
Přes den měl být příliš soukromý na to, aby ležel na stole.
Večer byl zase příliš pracovní na to, abych ho mohl bez výčitek ignorovat.
A právě to už jsem dál přijímat nechtěl.
