Článek
Na první pohled by ji člověk za rostlinu ani nepovažoval. Hydnora africana nemá listy, chlorofyl ani běžný kořenový systém. Většinu života netvoří nic, co by bylo vidět nad povrchem: pod zemí roste její masitý, bradavičnatý oddenek, který se přisává k hostitelským rostlinám.
Teprve když nastanou vhodné podmínky, často po vydatnějších deštích, prorazí půdu květ. Vynoří se jako hnědavý nebo šedavý útvar, který může připomínat kámen, sevřenou pěst nebo hlavu podivného zvířete. Když se otevře, rozdělí se obvykle do tří masitých laloků. Uvnitř se objeví oranžová až lososově červená barva a tuhé výrůstky, které opravdu připomínají zuby.
Vypadá to jako tlama netvora. A přesně tak má působit.
Parazit, který nepotřebuje slunce
Hydnora africana patří mezi holoparazity: rostliny, které nedokážou získávat energii ze slunce fotosyntézou. Nemají chlorofyl, a proto jsou zcela závislé na hostiteli.
Nejčastěji parazituje na kořenech pryšců rodu Euphorbia, například Euphorbia mauritanica nebo Euphorbia tirucalli. Pomocí specializovaných orgánů, zvaných haustoria, se napojí na kořeny hostitelské rostliny a odebírá z nich vodu, cukry i minerální látky.
Je to vztah bez milosti. Hostitel si dál vyrábí živiny ze slunce, zatímco hydnora zůstává schovaná v zemi a žije z jeho práce. Její podzemní oddenek může prorůstat půdou na velkou vzdálenost a opakovaně se přichytávat k dalším kořenům.
Právě proto je tak obtížné ji pěstovat. Nestačí zasadit semeno do květináče a zalévat ho. Rostlina potřebuje správný druh hostitele, vhodnou půdu, teplo, sucho i přesně načasované podmínky, aby vůbec vyklíčila.
Květ, který voní jako smrt
Květ hydnory nevznikl proto, aby se lidem líbil. Jeho hlavním úkolem je přivolat opylovače, a proto používá jeden z nejodpudivějších triků rostlinné říše.
Vydává silný zápach připomínající rozkládající se organickou hmotu. Pro člověka je odporný. Pro některé brouky je to ale signál, že se někde nachází potrava nebo místo vhodné k nakladení vajíček.
Do květu proto zalézají hlavně brouci, mimo jiné kožojedi rodu Dermestes. Uvnitř je čeká past. Hladké stěny květní komory a tuhé štětiny či výrůstky jim ztěžují cestu ven. Hmyz zůstane dočasně uvězněný, pohybuje se uvnitř květu a přitom na sebe nabere pyl.
Teprve po několika dnech se podmínky v květu změní a část brouků může uniknout. Pokud pak vletí do jiného květu hydnory, přenese pyl na jeho bliznu.
Rostlina tak používá princip, kterému botanici říkají „chyť a pusť“. Brouka nezabije. Jen ho na určitou dobu promění v nedobrovolného posla.
Hydnora není jedlá jen pro hmyz. Po opylení vytváří pod zemí velký, masitý plod plný semen. Může dorůstat přibližně osmi centimetrů a svým vzhledem připomíná podzemní šišku nebo houbu.
V jižní Africe se mu v afrikánštině říká jakkalskos, tedy „liščí potrava“ nebo „šakalí jídlo“. Plody vyhledávají divoká zvířata, mimo jiné šakali, paviáni nebo dikobrazi, kteří pomáhají šířit semena dál.
Plody sbírali i lidé. Některé etnobotanické záznamy uvádějí, že je místní obyvatelé jedli syrové nebo je míchali s mlékem či smetanou. V tradičním léčitelství se hydnora objevovala také jako prostředek s údajně svíravými účinky.
Rod, který botanici pořád poznávají
Rod Hydnora zahrnuje zhruba deset až patnáct popsaných druhů. Vyskytují se hlavně v Africe, na Madagaskaru a na Arabském poloostrově. Jednotlivé druhy se liší hostitelskými rostlinami, tvarem květů i oblastmi výskytu.
Taxonomie rodu se stále vyvíjí. Nové terénní výzkumy i genetické analýzy ukazují, že pod názvem Hydnora může být ukryto více samostatných druhů, než se dříve předpokládalo. Rostliny jsou totiž většinu času neviditelné, kvetou jen krátce a v odlehlých suchých oblastech se hledají velmi obtížně.
Po dlouhou dobu botanici nevěděli, kam hydnoru zařadit. Její podivný vzhled sváděl ke srovnávání s rafléziemi, dalšími známými parazitickými rostlinami. Genetické výzkumy ale ukázaly, že nejde o blízké příbuzné. Hydnory dnes botanici řadí do čeledi Hydnoraceae, v rámci řádu pepřotvarých (Piperales).
Rostlina, kterou nelze snadno zachránit v květináči
Pěstování hydnory mimo její přirozené prostředí je mimořádně vzácné. Nejde jen o to, aby měla dost tepla nebo správný typ půdy. Musí se úspěšně napojit na živé kořeny vhodného hostitele a dlouhé roky zůstat ukrytá pod zemí, aniž by bylo jisté, zda vůbec přežívá.
Právě proto jsou pokusy botanických zahrad a výzkumníků tak komplikované. I když se podaří semeno vyklíčit, neznamená to, že rostlina vytvoří životaschopné spojení s hostitelem nebo jednou vykvete.
Hydnora je připomínkou, že některé organismy se nedají jednoduše přesadit, vystavit do vitríny a zachránit běžnými metodami. Její život je svázaný s konkrétní půdou, klimatem i rostlinami, na nichž parazituje.
Hydnora africana nepředstavuje pro člověka žádné nebezpečí. Nekouše, neloví ani nepohlcuje zvířata. Jen dokáže vypadat tak přesvědčivě podivně, že si o ní lidé rádi vyprávějí jako o rostlině z hororu.
Ve skutečnosti jde o dokonale specializovaný organismus. Nemá listy, protože nepotřebuje slunce. Nemá viditelný stonek, protože nepotřebuje být nad zemí. A páchne jako mrtvola, protože právě ten pach potřebuje k přilákání brouků.
Celý její život probíhá mimo lidský pohled. Pod povrchem se napojuje na kořeny jiných rostlin, roste, čeká a sbírá energii. Nad zem se ukáže jen na chvíli, když nastane čas rozmnožování
Zdroje:
https://www.kew.org/plants/hydnora-africana
https://pza.sanbi.org/hydnora-africana
https://www.obga.ox.ac.uk/article/new-species-of-hydnora-an-extraordinary-parasitic-plant-from-africa
https://nph.onlinelibrary.wiley.com/doi/full/10.1002/ppp3.9
https://botany.org/home/resources/parasitic-plants/hydnora-africana.html
https://www.britannica.com/plant/Hydnora
