Článek
Prvotní nápad
Nevěděla jsem, jak tento příspěvek pojmenovat, ani o čem by měl být. Četla jsem Kazantzakisovo hlášení El Grecovi a nemohla jsem se chytit. Všichni mi radili, ať to vzdám, ale já věděla, že to nešlo. Říkala jsem, že musím pokračovat z lásky k Řecku a k umění. Ale bylo v tom něco hlubšího, méně povrchního. To, že jsem knihu četla tak dlouho a pořád se nemohla dobrat konce, nebylo způsobené tím, že by mě nebavila. Naopak ve mě probouzela něco, co bylo jinak skryté pod povrchem. Jakmile jsem se začetla, dostala jsem chuť tvořit, psát, vnímat svět okolo sebe z trochu jiného pohledu. A ta chuť byla tak intenzivní, že jsem ji nemohla ignorovat.
Na recenzi ještě nenastal správný čas
O knize nikdy nepíšu, dokud ji nedočtu. Sotva otočím poslední stránku, už si dělám poznámky do svého knižního deníčku. V tu chvíli přichází moje šance zhmotnit pocity do slov. S Kazantzakisem to mám pokaždé jinak. Dočtu kapitolu a nepokračuji dál, protože mám tolik myšlenek, že se nedokážu dál soustředit. Bez jeho knih bych se nejspíš zasekla na bodu mrazu a nedokázala pokračovat ve své vlastní práci. To, co ze setkání s Kazantzakisovými knihami většinou vzejde, potom ani trochu nesouvisí s tím, o čem píše on. I když možná, na nějaké elementární úrovni, sdílíme společné otázky a jsme si možná trochu podobní.
Posmrtně vydané dílo
Hlášení El Grecovi je v základu autobiografie, která nejenže bohatě čerpá z autorovy představivosti, ale také nebyla zcela dokončena. Vydána byla v roce 1961 po autorově smrti a podle jeho dopisů chtěl dílo krátce před smrtí znovu přepracovat. Teď v tuto chvíli ještě nejsem na jejím konci a vlastně si ani nejsem moc jistá, jestli se mi vůbec líbí, takže ji nechci vyzdvihovat, ani odsuzovat. Naštěstí to není mé první setkání s Kazantzakisem – Řeka Zorbu jsem poprvé četla již před lety a upřímně se přiznám, že ve mně zanechal stejně smíšené pocity, jaké mám nyní při čtení Hlášení. V poličce na mě čekají ještě další z jeho děl, a tak trochu se jich straním, a zároveň mě to k nim táhne.
Staronové myšlenky
Kazantzakisův pohled na ženy je něco, co mě vždycky znepokojuje a snad nejsem jediná. V jednu chvíli je obdivuje, v druhou nenávidí, krátce jsou v centru pozornosti, jen aby opět upadly v naprosté zapomnění. Tento v dnešní době nemoderní pohled by se dal vysvětlit tím, že žil a tvořil v první polovině 20. století. Jeho myšlenky v sobě mají ale především značnou hloubavost, která je možná původcem onoho znepokojení, které ve mně vyvolávají. Kazantzakisovo dílo tedy osloví především čtenáře, kteří v knihách upřednostňují pocity před dějem. On sám se prezentoval jako značně hloubavý člověk. Jako ostatně skoro každý řecký spisovatel 20. století, jehož kniha se mi dostala do ruky.
Oproti pohledu na ženy je jeho pohled na přátelství nadčasový, což se projevuje hlavně v Zorbově příběhu. A úplně nejvýraznější téma, ke kterému se neustále vracel, je Bůh. Jeho vnitřní souboj s vírou a jejím pojetím dominuje celému Hlášení a mohl by být soubojem kohokoli z nás, ať už se k víře stavíme jakkoli. Kazantzakis ho totiž otáčí, dívá se na něj ze všech stran a dochází k otázkám i závěrům, které už se netýkají jen Boha, ale i duše a smyslu života, a které by mohl vyslovit jak ateista, tak mnich.
Co mi Kazantzakis dal…
Při čtení jeho knih se mohu rozčilovat a radovat, jak chci, ale největší užitek mám stejně z toho, kolik myšlenek mi vnesl do života. Kdysi dávno jsem četla knihu Sofiin svět Josteina Gaardena, která mi měla otevřít dveře do světa filozofie. Ať jsem na ty dveře klepala, jak jsem chtěla, neuspěla jsem – dobrou polovinu toho, co se v ní psalo, jsem totiž nepochopila, a to se jednalo o knihu pro děti. Pomyslnou kliku těchto dveří nakonec zmáčkl až Kazantzakis a pozval mě do světa filozofie přetavené v hledání lidského osudu, v příběh, který možná není příliš poutavý, ale rozhodně v člověku zůstane. Představil mi Buddhu, když mi bylo patnáct a nevědomky tak stvořil obdiv na celý život. Vysvětlil mi Nietzscheho tak, jak ho viděl on sám – jako mučedníka, jehož myšlenky se postupně vyvíjely, a který viděl více, než může člověk spatřit, až nakonec přišel o rozum.
… A co mi vzal
Pokud bych se měla zamyslet nad tím, co mi čtení jeho knih vzalo, tak kromě ztracených ideálů bych rozhodně zmínila čas. Pro mě jsou Kazantzakisovy knihy obrovskou časovou investicí už jen proto, že je čtu vícekrát. Stejně jako každý správný filozof nepodával své myšlenky jednoduše, při každém přečtení je chápu lépe. A jelikož jsem si většinu jeho knih přivezla před lety z Athén, připravila jsem si na sebe dodatečný bič – všechny jsou v angličtině. Jeho jazykové vyjadřování je prý i v originálu natolik květnaté, že se krásně dochovalo i v překladu. Je to asi jediný autor, k jehož četbě si pravidelně beru slovník.
Kdo ho nezná, měl by ho poznat
Nikos Kazantzakis je jedno z nejdůležitějších literárních jmen 20. století, o tom nemůže být pochyb. Zatím jsem ale nepotkala člověka, který by ho četl. Sehnat Kazantzakisovy knihy v češtině je dnes takřka nemožné, přestože kdysi už byly přeložené. Největší šancí pro ty, kteří by si jeho dílo rádi přečetli přeložené, jsou tedy antikvariáty a bazary, zatímco v angličtině je stále aktivně vydáván.
Žil na přelomu 19. a 20. století, narodil se roku 1883 na Krétě do rodiny rolníka. Zemřel v roce 1957 v Německu. Otázkou náboženství a víry se zabýval do takové míry (a natolik kontroverzně), že byl řeckou pravoslavnou církví za své názory exkomunikován, jedna z jeho knih se dostala na vatikánský seznam zakázaných knih a v posledních letech života se už do Řecka nevrátil a trvale žil v cizině. Zakládal si na vzdělanosti, studoval na univerzitě v Athénách a na pařížské Sorbonně. Hodně cestoval a filozofoval. Proslavil se psaním prózy i básní, ty ale nikdy nebyly přeloženy do češtiny. Přestože byl devětkrát nominovaný na Nobelovu cenu za literaturu, samotnou cenu nikdy nezískal.
Zdroje:
Report to Greco, Nikos Kazantzakis, vydáno v nakladatelství Faber & Faber v roce 1973, ISBN 978-0-571-19507-7.
Zorba the Greek, Nikos Kazantzakis, vydáno v nakladatelství Faber & Faber v roce 2016, ISBN 978-0-571-32327-2.
Všechny informace o jednotlivých fázích autorova života a jeho díle jsem čerpala z knihy Hlášení El Grecovi a z webových stránek jeho muzea nacházejícího se ve vesnici Myrtia na Krétě.
