Článek
Karel II. Vémola
Po smrti Karla Gotta se v Česku mnoho lidí roznemohlo citem. Vybavuje se mi varta u Žofína, v studené říjnové noci tam bděly stovky lidí, aby mohly naposledy pohlédnout mistrovi do tváře. Následoval pohřeb, nejprve avizovaný jako státní, nakonec konaný v omezené státní formě. Veřejný prostor zaplavila tsunami uplakaných frází, lidé smutnili, jako by jim tragicky pomřeli nejbližší, připomínalo to smrt Stalina, jen smutek nediktovalo politbyro, nýbrž veřejný sentiment, byl to strašlivý festival kýče.
A nyní tu máme Karla II. Vémolu, ikonu, která sice nemůže oslovit takové publikum, ale má podobně silné základy: obdivovatele nezklame v ničem a nikdy, plní úlohu náhradní otcovské figury těm, kteří otce postrádali, a vysněného partnera věčně ne(u)spokojeným ženám. Karel II. sice ještě nezemřel, ale byl na něj spáchán symbolický atentát (podobně na Kunderu spáchala atentát média, vzpomeňte reakci na udavačskou kauzu: Je to atentát na spisovatele!, která však čtenářské masy mobilizovat nesvedla), dokonce je jeho původcem nenáviděný stát, což digitálnímu podzámčí dává příležitost léčit své frustrace na dvou frontách: na jedné obranou své nevinné modly, na druhé útokem na státní autority, které jsou nepochybně vedeny záští, v lepším případě omylem.
