Článek
Moderní školství se změnilo. Ne evolucí, ale revolucí bez smyslu pro realitu. Dřív byl učitel autorita, dnes je spíš moderátor pocitů. Dřív se známkovalo, dnes se „reflektuje“. A dřív byla chyba šance na zlepšení – dnes je to útok na sebeúctu žáka.
Škola jako cirkus se sebepotvrzováním
Ve třídách se už neklade důraz na výkon, ale na „bezpečné prostředí“. Děti nemusí umět číst, psát ani počítat – stačí, že mají „pocit, že se snaží“. A co na to rodiče? Ti místo spolupráce s učiteli raději posílají stížnosti, že „malý Péťa si připadá nedoceněný“.
Dnes se dítěti neřekne, že něco neumí. Řekne se, že má svůj vlastní tempo. Výsledkem jsou generace, které sice znají pojem asertivita, ale netuší, kolik je 3/8 z 40.
Zkoušky traumatizují. Přesmyčky jsou „násilné“
Maturita je považovaná za přežitek. Písemky za formu nátlaku. A diktát? Ten je prý nevhodný, protože nutí děti „dělat chyby“. V některých školách se víc času tráví nastavováním třídních hodnot než učivem.
Připomíná to firmu bez cíle, kde se všichni neustále „ladí“, ale výsledek nikde. Učitel se bojí říct, že dítě nic neumí – aby neskončil na koberečku. A dítě? To ví, že si může stěžovat. Systém to totiž dovoluje.
Všichni jsme géniové – jen se to nesmí měřit
Největším hitem jsou „individuální plány“ a „alternativní přístupy“. Děti nesmí zažívat neúspěch – protože by jim to mohlo poškodit psychiku. Jenže život nefunguje podle ŠVP. Funguje podle výkonu. A ten se měří. V práci. Ve vztazích. V reálném světě.
Pokud se naučíme jen to, že máme „právo na respekt“ bez nutnosti něco dokázat, pak nevychováváme svobodné lidi, ale frustrované dospělé, kteří nezvládají kritiku.
Školství se má přizpůsobovat době – ale ne na úkor smyslu. Učitel nemá být terapeut. Dítě nemá být partner. A známka není útok, ale zpětná vazba. Pokud to nepochopíme, přijdou časy, kdy děti budou sebevědomě hloupé – a my na to všichni doplatíme.
