Článek
O Rožmbercích, kteří patřili od středověku k nejvýznačnějším šlechtickým rodům Českého království, se dochovalo značné množství listin, dopisů a dalších dobových záznamů. Kronikářem posledních Rožmberků byl Václav Březan. Jeho původní kronika měla celkem pět svazků, z nichž se dochovaly pouze dva. Prostřednictvím Březanovy kroniky je tak možné rekonstruovat životní osudy posledních Rožmberků.
Eva z Rožmberka (*1537) byla nejmladší dcerou Jošta III. z Rožmberka a jeho druhé manželky Anny z Rogendorfu. Jejími bratry byli Vilém a Petr Vok z Rožmberka. V říjnu roku 1539 Jošt náhle zemřel, aniž by zanechal závěť. Správu rozsáhlého majetku převzal jeho bratr Petr V. z Rožmberka, zvaný Kulhavý, který se zároveň stal poručníkem Joštových nezletilých dětí. Mezi Petrem a Annou z Rogendorfu však brzy došlo k neshodám. Ty se týkaly finančních záležitostí, především Annina požadavku na vyplacení vdovského podílu. Spory se vystupňovaly natolik, že se jimi musela zabývat královská komise. V roce 1541 došlo k majetkovému vyrovnání. Poté byla Anna donucena opustit rožmberské panství, ale bez dětí. Ty zůstaly v péči Petra, který jim zajistil výchovu u příbuzných v Jindřichově Hradci. Až po jeho smrti roku 1545 umožnili nově ustanovení poručníci návrat Anny a dětí do Českého Krumlova.
Vilém z Rožmberka (vlevo) a Petr Vok z Rožmberka (vpravo) v chlapeckém věku. Oba portréty datovány rokem 1552
V následujících letech se Anniny děti postupně osamostatňovaly a v domě na Novém Městě v Českém Krumlově zůstala s matkou pouze dosud svobodná Eva. Jejich soužití však nebylo bezproblémové. Podle rožmberského kronikáře Václava Březana byla Eva „mimo jiné sestry výtečnější a veselejší“ a těžce nesla, „že na žádné hody a veselí jí paní máti opouštěti nechce“. I přes vzájemné neshody zůstala Eva s matkou až do její smrti v roce 1562.
Nyní nastal čas, aby pětadvacetileté Evě začali bratři hledat vhodného ženicha.
Pravděpodobně na císařském dvoře ve Vídni se seznámili s chorvatským hrabětem Mikulášem Zrinským ze Serynu. Rožmberkové oceňovali nejen jeho urozený původ, ale také bohaté vojenské zkušenosti, které získal v bojích proti osmanským Turkům. Mikuláš byl o 29 let starší než Eva, vdovec a z prvního manželství měl nejméně třináct dětí.
Svatba byla ohlášena na srpen 1564 a měla se konat v Českém Krumlově. Plány však zkomplikovala náhlá smrt Žofie, manželky Viléma z Rožmberka. Ten chtěl svatbu odložit, ale Mikuláš se obával delšího odkladu. Pokud by totiž znovu vypukly boje s Turky, nemohl by opustit pevnost Siget, za jejíž obranu zodpovídal, a do Krumlova přijet. S ohledem na smutek se svatba konala 10. září 1564 v Jindřichově Hradci. Poté Eva následovala manžela do jeho opevněného sídla v chorvatském Čakovci. O společném životě Evy a Mikuláše se mnoho neví. Podle historiků však mohla jejich soužití komplikovat jazyková bariéra. Mikuláš Zrinský ovládal chorvatštinu, maďarštinu a latinu, ale němčina mu dělala potíže. Eva hovořila německy a česky. Během manželství se jim narodily dvě děti. V roce 1565 syn Jan a o rok později dcera, jejíž jméno není známo a která pravděpodobně zemřela krátce po narození. Mikuláš zemřel 7. září 1566 na následky smrtelného zranění při obraně pevnosti Siget. Díky své statečnosti je dodnes v Chorvatsku i Maďarsku uctíván jako národní hrdina.
Po manželově smrti nechala Eva uložit jeho ostatky do rodinné hrobky v Čakovci. Dočasné útočiště poskytl Evě a jejímu synovi Jiří Zrinský, nejstarší syn Mikuláše z prvního manželství. V roce 1568 se vrátila do Čech, do Českého Krumlova. Její finanční situace však nebyla jednoduchá. Přestože se Jiří Zrinský zavázal vyplácet nevlastní matce vdovský důchod, podle kronikáře Václava Březana hradil náklady na živobytí své sestry a synovce Vilém.
Mikuláš Zrinský ze Serynu
Po dvou letech se Eva i se synem přestěhovala do sídla Petra Voka na zámku v Bechyni. Zatímco Jan trávil čas se svým strýcem, Eva cestovala. Navštěvovala své sourozence v Českém Krumlově, Jindřichově Hradci a jezdila také do Horních Rakous. Tam se seznámila s rodinou bratrů Alexandra a Jana Albrechta ze Sprinzensteinu. V červenci roku 1576 přijala jejich pozvání na rodové sídlo, kde se pravděpodobně poprvé setkala s čerstvě ovdovělým italským hrabětem Paolem Ippoliti z Gazolda. Již o rok později se Paolo svěřil Janu Albrechtovi, že uvažuje o sňatku s Evou.
Tato zpráva se brzy dostala k Vilémovi z Rožmberka. Ten se pro více informací obrátil na mantovskou vévodkyni Eleonoru, na jejímž dvoře Paolo Ippoliti dlouhodobě zastával úřad nejvyššího hofmistra. Vévodkyně Viléma ujistila, že hrabě pochází ze starého italského rodu, je zámožný a těší se dobré pověsti. Příslušníci jeho rodu spravovali hrabství Gazoldo, které podléhalo přímo římskému císaři. Svatba se konala 16. září 1578 v Českém Krumlově. Podle dochovaných písemných záznamů se hodnota věna pohybovala přibližně mezi 25 a 30 tisíci kopami míšeňskými. Věno mělo být vypláceno postupně. Pokud by manželství zůstalo bezdětné, mělo po Evině smrti v plné výši připadnout jejímu jedinému synovi Janovi.
Přestože se na první pohled mohlo zdát, že šlo pouze o sňatek české šlechtičny s italským hrabětem, podle historiků vše nasvědčuje tomu, že v jeho pozadí stály politické a náboženské zájmy Habsburků. O významu tohoto sňatku svědčí také skutečnost, že Marie Habsburská, vdova po císaři Maxmiliánovi II., písemně poděkovala Vilémovi z Rožmberka za souhlas s manželstvím jeho sestry. Zároveň Evě nabídla doporučující listiny opatřené vlastním podpisem, které jí měly usnadnit bezpečný průjezd cizími zeměmi do Itálie.
Po svatbě Eva zůstala nějaký čas v Českém Krumlově a pravděpodobně počátkem roku 1579 následovala Paola do Itálie. V následujících letech se manželé opakovaně vraceli do Čech, kde navštěvovali Eviny příbuzné a účastnili se rodinných slavností. Jejich manželství zůstalo bezdětné. Eva z Rožmberka zemřela v roce 1591 v Mantově ve věku 54 let. Její bratři a další příbuzní se s ní rozloučili při zádušní mši, která se konala 22. září v Českém Krumlově. Pohřbena byla v Itálii v rodinné hrobce Ippolitiů.
Jak bylo ujednáno před svatbou, v případě bezdětného manželství mělo po Evině smrti celé věno připadnout jejímu synovi Janovi. Jeho vyplacení se však stalo předmětem dlouholetého sporu. Ještě v roce 1607, šestnáct let po matčině smrti, se Jan za pomoci císaře Rudolfa II. domáhal peněz u Paolových dědiců. Zda je nakonec skutečně obdržel, není známo.
