Život skrytý v dopisech - Perchta z Rožmberka

Tato věta je jednou z mnoha, které psala v prosebných listech mezi léty 1449–1462 Perchta (asi 1429–1476) otci Oldřichovi II. z Rožmberka.

Nebyla to pohádková Bílá paní, ale inteligentní, vzdělaná a zoufale opuštěná mladá žena, z jejíchž dopisů mrazí dodnes.

Každý, kdo alespoň trochu zná české dějiny, ví, že šlechtický rod Rožmberků patřil mezi nejbohatší a nejvlivnější své doby. Oldřich byl vynikající diplomat, leč bez morálních zásad. Vždy stál na té straně kde to bylo výhodné. Jedním z jeho strategických rozhodnutí bylo provdat nejmladší dceru Perchtu za Jana V. z Lichtenštejna, který byl v té době politicky velmi dobrou partií. Bylo sjednáno štědré věno ve výši tisíc kop grošů. Roku 1449 se Perchta za Jana provdala a přestěhovala se z Českého Krumlova do Mikulova.

Toto manželství se ukázalo být nešťastným hned od začátku. Obě strany totiž vstupovaly do sňatku s falešnou představou o stavu majetku té druhé. Oldřich byl dobrý stratég, ale špatný hospodář, zatížený dluhy. Jan, který měl také finanční potíže, se domníval, že sňatkem získá velké věno. Oldřich nebyl schopen věno vyplatit jednorázově a domluvenou sumu vyplácel po částech. Tím odsoudil svou dceru k fyzickému i psychickému týrání nejen ze strany manžela, ale také tchyně (Hedvika z Pottendorffu) a švagrové, které s nimi sdílely domácnost.

Utrpení přimělo mladou šlechtičnu psát dopisy plné proseb svému otci a bratrům. Tyto dopisy se dochovaly a zachycují Perchtin nešťastný osud.

Jsou tak osamělé a… tak zoufalé.

„Protož, milý pane, milý otče, slituj se nade mnú jako otec nad svým dietětem, a rozpomeň se na to milý pane, žet jsem se z své uole nevclávala.“ píše Perchta již několik měsíců po svatbě. Opakovaně píše o svém strachu z domácího prostředí: „Jídla se jejich bojím, nebť mi z něho nevolno bývá,“ a také „že jsem častokrát od dobrých a poctivých lidí vystřiehána, abych se varovala před mateří i před nim, že na to jdú, aby mě otrávili.“

Z dalších dopisů vyčteme, jaké utrpení a ponížení Perchta zažívala. „Tu v Mikulově pokoj můj v zimě nenetopí se, a já v hadrech chodím, jichž by se i služka zastyděla; však přec paní býti mám.“

Tyto nářky a prosby čteme ve většině dopisů i v dalších letech a z dopisů je znát rostoucí zoufalství. „Též Tvé Milosti na vědomost dávám, že se nacházím v bydle neřádném, jemuž přivyknúti nemohu; neb jsem tu jak žebračka té panie, vše z jejích rukou očekávajíc. Protož, milý pane, rač věděti, že jsem v tesknosti veliké i v núzi nesmírné, a prosím, rač se k tomu přičiniti, abych se s Tvou Milostí mohla brzy shledati.“

Smutné je, že reakcí ze strany otce na tyto prosby bylo jen několik konejšivých slov. Dál žila v nehostinných podmínkách a dál posílala dopisy v naději, že jí rodina pomůže: „Mám se tu jako žena sirá a žalostná, od vás ode všech převelice opuštěná a zarmoucená.“

Přesto do tohoto prostředí porodila mezi lety 1450 - 1453 dvě děti, syna a dceru. Děti se nedožily dospělosti a jejich smrt později zmiňuje Perchta jako jeden z největších zármutků svého života.

V Mikulově s Perchtou zacházeli tak špatně, že to bylo až skandální a zprávy o jejím bídném životě se donesly ke dvoru krále Jiřího z Poděbrad. Ten Jana V. z Lichtenštejna pokáral a přikázal mu, aby se ke své ženě choval s úctou. Zlepšení však trvalo jen krátce, protože už v dalším dopise otci čteme: „Račte, milý pane, o mně přemýšleti, neb v smutku i v hladu žívám; každého rána srdce mé vzdychá a naděje má se ztrácí.“

Časem se vše vrátilo do starých kolejí a Perchta dál musela snášet ústrky, a to i ze strany sloužících. „Služebnictvo i příbuzní jeho mají mne za bondou, a já, ješto rodu urozeného jsem, potupně dřu a žádám toliko slov, by práva má uznána byla.“ A znovu plna beznaděje prosí o pomoc: „Nežádám bohatství, žádám nápravu ctností; rač mne vyvést z domu tohoto, neb všeliká čest má hynouti počíná.“

V roce 1462 zemřel Oldřich II. z Rožmberka a Perchta se spolu s manželem přestěhovala z Mikulova do Vídně, kde Lichtenštejnové vlastnili městský dům. Změna místa však nepřinesla úlevu. Po smrti otce se Perchta obrací v dopisech na své bratry Jindřicha IV. a Jošta II. z Rožmberka: „Věno, jež mi přislíbeno bylo, dosud se nevyplácí, a tak bez prostředků zůstávám; počínám býti tak chudá, že bratří své o drobný peníz na chléb prositi musím.“

A dále bratrům píše: „Račte mne vzíti od těch zlých lidí, nebť zaslúžíte chvály, jako byste duši z očistce vyprostili.“

Je až nepochopitelné, jak krutý Jan z Lichtenštejna byl, když i po více než 13 letech manželství Perchta bratrům píše: „Ó bratří moji, račtež mne nevysýtiti slovy útěchy, nýbrž učiněním skutku; neb duše má volá po domu, a tu trpím velikú nouz.“

A dále žádá: „Prosím Tvé Milosti, pošli mi peřinu a kobereček, nebť zima veliká jest a já tu bez tepla ležím. Měj to v milost, nebť velmi trpím a běda mi je.“

Několik dopisů napsala Perchta i své sestře Anežce. Tento úryvek je z dopisu psaného po smrti Oldřicha: „Milá sestro má, srdce mé ustavičně v tesknosti jest, nebť v tomto domě nemám přátel ani útěchy. Jedině víra mne drží, žeť se jednou navrátím, kdež mne srdce mé táhne. Modlím se, by nám Pán Bůh milostiv byl a mne z bídy této vyvedl.“

Když Jan v posledních letech života onemocněl, Perchta o něj pečovala. Krátce před smrtí ji požádal o odpuštění. Po jeho smrti v roce 1473 napsala bratrům: „Když pan Jan nemocí ležel, pečovala jsem o něj, a v posledku prosil mne o odpuštění, jemuž jsem nepopřála; toť byl konec dlouhé nespravedlnosti mé.“

Po smrti Jana zůstala vdovou bez prostředků, odkázaná na přízeň svých bratrů.

V jednom z posledních dopisů píše: „Všickni moji mrtví leží přede mnú a já samotna zůstávám.“

Perchta z Rožmberka podlehla morové nákaze v roce 1476, v době, kdy Vídeň zasáhla vlna úmrtí mezi měšťany a šlechtou. Na její výslovné přání „aby její tělo nebylo složeno k jeho ostatkům“ nebyla pohřbena do hrobky Lichtenštejnů. Místo jejího odpočinku není známo.

Příště: Syndrom louskáčku a pánevní kongesce – život s chronickou bolestí

Zdroje: Skýbová, A. (1985): Listy bílé paní rožmberské. Český Krumlov: Odeon, Kriseová, E. (1999): Perchta z Rožmberka – Bílá paní, Chlopčíková, N. (2024): Listy Perchty z Rožmberka. (theses.cz), SOA Třeboň: fond Rožmberkové v digitálním věku, Radio Prague International – Czechs in History: Perchta of Rozmberk., Stoplusjednička.cz: Odsouzená k věčnému bloudění., Encyklopedie Českého Krumlova, Václav Bůžek – Rožmberkové. Rod českých velmožů v přelomových dobách českých dějin, Praha 2011, Jaroslav Čechura – Zrození renesančního kavalíra, 2001, František Kavka – Poslední Lucemburk na českém trůně, 1998

Doslovný přepis několika dopisů Perchty a její sestry Anežky, strana 8 - 14.  https://edicee.ucl.cas.cz/data//antologie/zliteratury/VZCL2/14.pdf