Článek
Eugène François Vidocq měl jako dítě všechny předpoklady k tomu, aby z něj vyrostl slušný člověk. Jeho otec byl vážený měšťan, obchodník s obilím a majitel pekárny v Arrasu. Jenže malý Eugène se moc nevyvedl. Už jako dítě se často a rád pral a byl postrachem dětí v sousedství. Lidé ho popisovali jako lstivého, hádavého a také velmi líného.
Jeho zločinecký život začal velmi brzy. Už jako chlapec kradl peníze z pokladny v otcově pekárně a ty pak utrácel v hospodách, kde se seznamoval s místními darebáky. Když to otec zjistil, začal pokladnu zamykat, ale podnikavý Eugène si vyrobil paklíč.
Ve třinácti letech ukradl rodičům stříbrné příbory a odnesl je do zastavárny. Peníze, které za ně získal, utratil během jediného dne. Tři dny po krádeži byl zatčen a na čtrnáct dní uvězněn. Až po propuštění zjistil, že to byl jeho otec, kdo syna nahlásil a nechal zavřít.
Místo aby se ze zkušenosti poučil, ukradl z rodinné pokladny dva tisíce franků a utekl do belgického přístavního města Ostende s plánem odplout do Ameriky. Tam potkal milého cizince, který mladého a naivního Eugèna pozval do domu plného krásných žen. Následující ráno se probudil polonahý a bez jediného franku. Aby přežil, živil se jako pouliční umělec, akrobat a herec u kočovné společnosti. Odtud byl vyhozen poté, co se zapletl s mladou manželkou majitele. Nějaký čas žil s potulnými cikány a nakonec se vrátil do Arrasu, kde poprosil rodiče o odpuštění. Matka ho přijala s otevřenou náručí.
V patnácti letech vstoupil do armády, kde si rychle získal pověst neukázněného vojáka a rváče. Následující roky strávil střídáním pluků, hádkami s nadřízenými, souboji, dezercemi i pobyty ve vězení. Když nebyl v armádě, byl na útěku. Když nebyl na útěku, seděl ve vězení. Následovalo padělání listin, další zatčení, další útěky a neustálé skrývání před policií. Takhle žil téměř osmnáct let.
Krátce před svými čtyřiatřicátými narozeninami si uvědomil, že ho život na útěku začíná unavovat. Nabídl pařížskému policejnímu řediteli spolupráci jako informátor. Téměř dva roky pak ve věznicích odposlouchával spoluvězně a pomáhal objasňovat nevyřešené zločiny. Protože pro ředitele mohl být užitečnější na svobodě, zařídil jeho propuštění, které oficiálně vypadalo jako další z jeho útěků.
Eugène François Vidocq se tak stal tajným agentem ve službách státu. Aby na práci nebyl sám, založil neformální jednotku Brigade de la Sûreté (Bezpečnostní brigádu). Stejně jako on pocházela většina jejích členů z kriminálního prostředí a některé z nich verboval přímo ve věznicích. V prosinci 1813 podepsal Napoleon Bonaparte dekret, kterým se brigáda proměnila ve státní bezpečnostní policii známou jako Sûreté nationale.
Navzdory funkci šéfa policejního oddělení zůstával Vidocq dál hledaným zločincem, protože trest za padělání si nikdy neodseděl. Oficiální milost od krále Ludvíka XVIII. získal v roce 1817.
Věznice Bicêtre v Gentilly. Odvádění trestanců do trestanecké kolonie. Akvarel vytvořený Gabrielem Cloqueminou, kterého Vidocq zatkl v roce 1832.
Agenti Sûreté, mezi nimiž byly i ženy, pracovali v civilu nebo v přestrojení, aby nepřitahovali zbytečnou pozornost. Jako bývalí zločinci využívali dobře známé prostředí, úkryty i metody podsvětí. Vidocq se při práci snažil využívat vědecké metody, analyzoval místo činu, experimentoval s balistikou a vytvořil první databanku zločinců, která se později stala základem forenzní antropometrie. Díky jeho skupině se kriminalita v Paříži údajně snížila o čtyřicet procent.
Jedním ze zdokumentovaných případů, při nichž využil primitivní formu balistiky, byla vražda hraběnky Isabelle d’Arcy. Za čin byl zatčen její manžel. Vidocq byl přesvědčen, že hrabě vraždu nespáchal. Aby jeho nevinu dokázal, nechal tajně vyjmout kulku z těla oběti a porovnal ji se zbraněmi hraběte. Kulka byla příliš velká. Další vyšetřování ukázalo, že mladá hraběnka měla milence. Při prohlídce jeho bytu našel Vidocq nejen zbraň, do níž střela dokonale pasovala, ale i hraběnčiny šperky. Konfrontován s důkazy se milenec k vraždě přiznal.
V roce 1827 byl odvolán ředitel policie. Jeho nástupce si opakovaně stěžoval, že Vidocqovi agenti navštěvují nevěstince, pochybné podniky a příliš se kamarádí se zločinci. Když Vidocq obdržel dvě napomenutí, znechucený celou situací po osmnácti letech služby rezignoval a založil soukromou detektivní agenturu. Jejími zaměstnanci byli opět bývalí trestanci. Po celou dobu existence agentury se Vidocq dostával do neustálého konfliktu s oficiální policií.
Po několika letech fungování detektivní kanceláře se policii povedlo její činnost zakázat. Vidocq byl obviněn ze zpronevěry, nezákonného zadržování osob, korupce a vydírání a odsouzen k pěti letům vězení. K tomu mu soudce uložil pokutu ve výši tří tisíc franků a jako bývalý zločinec měl být vyhoštěn z Paříže. Díky vlivným přátelům se mu však podařilo odvolat a o jedenáct měsíců později byl z vězení propuštěn. Soudní proces byl nákladný a výrazně poškodil pověst agentury i samotného Vidocqa.
Poté, co se neúspěšně pokusil prodat svou detektivní agenturu, se na nějaký čas stáhl z veřejného života. Roku 1848 kandidoval v prezidentských volbách, ve kterých získal jeden hlas. V posledních letech života ho trápily zdravotní problémy a kvůli neúspěšným investicím i nedostatek peněz. Zemřel 11. května 1857.
V letech 1828–1829 vyšla autobiografie pod názvem Mémoires de Vidocq, chef de la police de Sûreté (Z galejníka policejním náčelníkem), která měla čtyři díly. Tyto knihy napsalo několik profesionálních autorů, kteří vycházeli z poznámek Vidocqa. Některá tvrzení o Vidocqovi jako o dobrodruhovi, rváči a vrahovi pocházejí pouze z tohoto zdroje, a je proto nutné je brát s rezervou.
Na jeho počest byla roku 1990 založena organizace Vidocq Society. Sdružuje forenzní experty, profilovače FBI, detektivy, vědce, psychology i soudní lékaře a pomáhá vyšetřovatelům z celého světa řešit staré, odložené případy.
Příště: Dějiny českých pověr
Zdroje:
