Tajná manželka krále Slunce: Madame de Maintenon

Francouzská historie se nám může zdát poněkud nepřehledná už jen proto, že v zemi vládli samí Ludvíci (bylo jich osmnáct). Bezpochyby tím nejvýznamnějším z nich byl Ludvík XIV., který vládl Francii neuvěřitelných sedmdesát dva let. Přezdívku Král Slunce získal už v mládí, když při slavnosti carrousel nesl štít s vyobrazeným sluncem. Tento symbol ho pak provázel po celý život. Období jeho vlády nebylo jen plné válek a konfliktů, ale bývá označováno také jako zlatý věk Francie. Francouzština se stala jazykem evropské aristokracie, rozvíjela se móda, kultura, umění i divadlo. Neméně zajímavý byl i králův soukromý a milostný život.

Své manželce Marii Tereze Habsburské byl Ludvík XIV. během jejich třiadvacetiletého manželství neustále nevěrný. Kromě oficiálních a známých milenek, vévodkyně de La Vallière a madame de Montespan, měl i celou řadu dalších románků. Roku 1669 se v blízkosti krále objevila žena, která zásadně změnila jeho život.

Françoise d’Aubigné

Narodila se 27. listopadu 1635 jako Françoise d’Aubigné v královské věznici v Niortu, kde byl tehdy její otec Constant uvězněn kvůli dluhům. Tento chudý francouzský šlechtic byl dobrodruh, podvodník, ale také vrah. Matka Jeanne de Cardilhac byla dcerou správce věznice, kde se s Constantem seznámila, a svého muže věrně doprovázela i během dalších vězeňských trestů. Právě proto se Françoise narodila za zdmi žaláře.

Stejně jako její dva starší bratři byla i ona svěřena do výchovy pratetě Luise-Arthémise de Villette. Když otce propustili z vězení odcestovala celá rodina na Martinik, kde se její otec, spolu s ostatními kolonisty, pokoušel zbohatnout na pěstování cukrové třtiny. Poté co se po šesti letech rodina vrátila zpět do Francie, otec rodinu opustil a v roce 1647 zemřel. Jeanne de Cardilhac a její tři děti žily v jedné místnosti o hladu a bídě a jejich jediný způsob obživy bylo žebrání. Rodině otce nebyl osud Françoise lhostejný a tak byla proti své vůli poslána na výchovu do kláštera voršilek v Paříži. Poté se jí ujala její kmotra madame de Neuillant. Ta ji jako svůj doprovod uvedla do pařížských salonů.

Manželství

Ve věku šestnácti let se Françoise seznámila s básníkem Paulem Scarronem. Byl o pětadvacet let starší a kvůli obrně trvale upoután na kolečkové křeslo. Mladé, chudé a zranitelné dívce nabídl, že jí poskytne věno, aby mohla vstoupit do kláštera, nebo že si ji sám vezme. Françoise přijala nabídku sňatku a v dubnu 1652 se za Scarrona provdala. Ve svatební smlouvě jí přiznal rentu tři tisíce liber a s nadsázkou k tomu připsal, že nevěsta přináší jako věno „dvě velké rozpustilé oči, velmi krásnou hruď, pár pěkných rukou a mnoho duchaplnosti“.

Madame Scarron se brzy stala hostitelkou salonu svého manžela. Ten navštěvovaly významné osobnosti pařížské společnosti, mimo jiné i madame de Montespan. Roku 1660 Paul Scarron zemřel a zanechal své manželce pouze dluhy. Díky společenským kontaktům, které si během manželství s Paulem vytvořila, získala Françoise královskou rentu ve výši dvou tisíc liber. Po manželově smrti žila tři roky na panství svobodného markýze de Villarceaux. Předpokládala, že se s ní ožení, ale časem pochopila, že to markýz nemá v úmyslu. Aby si zachovala čest, vztah ukončila.

Vychovatelka královských potomků

Když roku 1669 porodila madame de Montespan králi prvního syna, hledala pro něj vychovatelku. Oslovila Françoise, kterou si pamatovala ze salonu Paula Scarrona jako zábavnou a diskrétní ženu. Ta to považovala za velkou čest a nabídku přijala. Stala se tak vychovatelkou králových nemanželských dětí. Společně žily v domě na okraji Paříže, kde král své potomky navštěvoval. Zpočátku na něj velký dojem neudělala, ale svůj názor změnil ve chvíli, kdy viděl, s jakou láskou o jeho děti pečuje.

Ludvík v prosinci 1673 legitimizoval tři dosud narozené děti ze vztahu s madame de Montespan a nechal je spolu s vychovatelkou přivézt ke dvoru. O rok později král udělil Françoise za její služby dva významné dary. Jedním z nich byl výnosný monopol na obchod s tabákem z kolonií, který brzy prodala a získala tak značné jmění. Díky tomu si mohla koupit panství Maintenon a převzít i titul, který s ním byl spojen.

Madame de Maintenon

Roku 1680 byla Françoise jmenována druhou dámou šatníku dauphinky, tedy jednou z dvorních dam manželky následníka trůnu. Tímto krokem byla zbavena služby u madame de Montespan a stala se významnou dvorní dámou. Postupně se pro krále stalo zvykem trávit s madame de Maintenon několik hodin denně v dlouhých přátelských hovorech. Svou povahou byla pravým opakem okázalé, vznětlivé a výstřední madame de Montespan. Přes různá podezření byla Françoise v té době pouze královou důvěrnicí.

Situace u dvora se však brzy radikálně změnila. Madame de Montespan upadla v nemilost po tom co se zapletla do proslulé travičské aféry a králova poslední milenka, mladá Mademoiselle de Fontanges, zemřela při porodu. Když 30. července 1683 zemřela i královna Marie Tereza, zůstal Ludvík XIV. sám. Následnictví bylo zajištěno, protože králův syn měl už tehdy dva mužské potomky, a král si tak mohl zvolit další životní partnerku podle svých osobních sympatií, bez ohledu na dynastické zájmy. Jeho volba padla na ženu, která mu byla nejbližší – madame de Maintenon.

Tajný sňatek a život po boku krále

Svatba Ludvíka XIV. s téměř o tři roky starší madame de Maintenon proběhla v noci z 9. na 10. října 1683 v přítomnosti jen několika osob. Obřad vykonali pařížský arcibiskup François Harlay de Champvallon a králův zpovědník otec de la Chaise. Svědkem byl králův komorník Alexandre Bontemps a pravděpodobně také ministr války François Michel Le Tellier de Louvois. Sňatek byl utajen, protože madame de Maintenon nebyla považována za dostatečně urozenou pro postavení oficiální královy manželky a navíc byla vdovou. O tomto obřadu se nedochoval žádný písemný důkaz.

Král Françoise denně navštěvoval v jejích komnatách i na zámku Maintenon. V její přítomnosti pracoval a přijímal ministry. Byla popisována jako zbožná žena stojící v pozadí, i když její vliv na krále byl pravděpodobně přeceňován. Ludvík ji sice poslouchal a rád si vyžádal její rady, ale jen zřídka se jimi řídil. Svůj vliv výrazněji uplatnila snad jen jednou, když král na její žádost založil internátní školu Saint-Louis v Saint-Cyru, pro dívky ze zchudlých šlechtických rodů.

Je jisté, že ve svém postavení čelila Françoise velkému tlaku okolí. Neměla ji ráda královská rodina, dvořané ani obyčejní lidé. Její úhlavní nepřítelkyní byla králova švagrová Liselotte Falcká, která ji ve svých dopisech nazývala „starou čarodějnicí, děvkou a megerou“. Jedovatě o ní psal i vévoda de Saint-Simon a pohrdáním nešetřila ani její předchůdkyně madame de Montespan. Pro část staré šlechty zůstala jen povýšenou chudinkou, která se dostala příliš vysoko, a u dvora se o ní šířily nejrůznější pomluvy.

Po smrti Ludvíka XIV. 1. září 1715 odešla do internátní školy v Saint-Cyru, kterou král založil na její přání, a tam prožila zbytek života.

Pohřeb a posmrtný osud

Madame de Maintenon zemřela 15. dubna 1719 ve věku 83 let. Pohřbena byla v kapli školy v Saint-Cyru. Během revolučních let byl kostel znesvěcen a přestaven na vojenskou nemocnici. Roku 1794 dělníci objevili v kapli její hrob, rozbili náhrobní desku, otevřeli rakev a tělo vytáhli ven, aby ho vystavili posměchu davu. Ostatky byly později narychlo pohřbeny v zahradě a v následujících desetiletích se s nimi zacházelo s neúctou. Byly několikrát vykopány, přemístěny a dokonce si z nich lidé odnášeli jednotlivé kosti jako relikvie. Po druhé světové válce byla nalezena v podkroví Saint-Cyru bedna označená „ostatky madame de Maintenon“. Roku 1969 byly konečně uloženy na důstojném místě v kapli vojenské školy v Saint-Cyru, kde odpočívají dodnes.

Příště: Morganatické sňatky evropské šlechty a jejich následky