Leopold Ferdinand von Österreich-Toskana: neposlušný Habsburk, který utekl s prostitutkou

V průběhu 17. a první poloviny 18. století se Habsburkové potýkali s nedostatkem mužských potomků. Tato krize vyvrcholila vymřením po meči nejprve španělské a poté i rakouské větve. Přesto se v následujících desetiletích, zásluhou Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského, rod rychle rozrůstal.

S růstem dynastie vznikla potřeba upevnit autoritu císaře uvnitř rodiny. Výsledkem byl císařský rakouský rodinný řád, vydaný 3. února 1839 císařem Ferdinandem I. Dobrotivým. Tento dokument poprvé souhrnně upravoval vnitřní záležitosti habsburského rodu a jasně vymezoval práva a povinnosti jeho členů. Jeho obsah byl držen v utajení až do pádu monarchie v roce 1918. Nejvyšší autoritou rodu byl císař. Jeho rozhodnutí byla nezpochybnitelná a všichni rodinní příslušníci se jim museli bezvýhradně podřídit. Této pravomoci využíval zvláště František Josef I.

Rodinný řád byl však opakovaně porušován. V pěti případech došlo k vyloučení nebo dobrovolnému odchodu z dynastického svazku. Jednou z těchto černých ovcí byl i Leopold Ferdinand von Österreich-Toskana.

Narodil se 2. prosince 1868 v Salcburku do toskánské linie habsbursko-lotrinského rodu. Bezprostředně po narození byl svěřen do péče kojných a chův, které v aristokratických rodinách často dětem zcela nahrazovaly matku. Od šesti let pak jeho výchovu převzali vychovatelé a Leopold studoval doma podle gymnaziálních osnov. Výuka byla náročná a probíhala s jedinou přestávkou od osmi hodin ráno do pěti odpoledne. V patnácti letech nastoupil jako externí chovanec na c. a k. námořní akademii. Roku 1890 byl povýšen na praporčíka a zahájil kariéru u válečného námořnictva.

V polovině osmdesátých let se zamiloval do své sestřenice Elvíry, dcery uchazeče o španělský trůn dona Carlose. Roku 1891 požádal svou rodinu o souhlas k oficiálnímu zasnoubení. Ten museli udělit nejen rodiče, ale podle rodinného řádu i císař František Josef I. Panovník však sňatek zakázal. Obával se, že by se Rakousko-Uhersko mohlo, byť jen nepřímo, zaplést do složité španělské vnitropolitické situace. Rozhodnutí Leopolda bolestně zasáhlo a císaře za něj začal nenávidět. Navenek se však i nadále choval jako poslušný arcivévoda.

Leopoldova vojenská kariéra se vyvíjela bez větších obtíží. Po námořním výcviku byl přidělen jako hejtman k pěšímu pluku v Brně. Následovalo povýšení na majora, o dva roky později na podplukovníka a v listopadu 1900 dosáhl hodnosti plukovníka.

Po zmařeném sňatku s Elvírou Bourbonskou hledal Leopold útěchu v milostných avantýrách, a to i s prostitutkami. Nebylo tedy překvapující, že počet žádostí o finanční zajištění jeho údajných nemanželských dětí nebezpečně narůstal. Tyto závazky hradila s nevolí a neochotou císařská rodina.

Osudovou ženou arcivévody se stala Vilemína Adamovičová, dcera telegrafního úředníka z Břeclavi. Z domova odešla již ve čtrnácti letech a po několika zaměstnáních se v sedmnácti rozhodla živit prostitucí. S Leopoldem se seznámila roku 1896 a zpočátku nešlo o vztah nijak výjimečný. Brzy ji však požádal, aby se stala jeho vydržovanou milenkou.

Časem si okolí začalo všímat změn v arcivévodově chování. Leopold byl nervózní, náladový, stále více se uzavíral do sebe a měl konflikty se členy rodiny. Příčinou byl zřejmě jeho bouřlivý osobní život, četné aféry i rostoucí finanční potíže. Utrácel bez rozmyslu a ani císařská apanáž ve výši čtyřiceti tisíc korun spolu s důstojnickým platem nestačily pokrýt jeho vysoké výdaje.

Kolem roku 1900 začal sílit tlak rodiny na ukončení jeho vztahu s Adamovičovou. Leopold začal hodně pít, zanedbával své služební povinnosti a místo práce si vykládal pasiáns. Dne 20. listopadu 1901 byl na návrh císaře Františka Josefa I. umístěn do ústavu pro choromyslné. Během jeho nepřítomnosti se rodina pokusila poměr definitivně ukončit. Pod nátlakem a výhrůžkami císařského advokáta Vilemína ustoupila a vztah přerušila.

Po návratu z ústavu žil Leopold pod přísným dohledem rodiny a zpočátku se choval zdrženlivě. Toto období však netrvalo dlouho. Brzy znovu propadl alkoholu a tajně obnovil vztah s Adamovičovou.

Ve vážné životní krizi se tehdy neocitl jen Leopold. Jeho oblíbená sestra Luisa navázala důvěrný vztah s učitelem svých dětí, který byl následně propuštěn, a jí samotné hrozilo umístění do ústavu pro choromyslné. Oba sourozenci se tak ocitli pod silným tlakem rodiny i dvora a hledali cestu, jak svoji situaci vyřešit. Kdy přesně se zrodila myšlenka na útěk, není známo. Jisté však je, že šlo o společný plán, motivovaný snahou pokračovat v zakázaných vztazích. Následujícího dne, 13. prosince 1902, sourozenci ve spěchu sbalili nejnutnější věci a v noci tajně opustili Salcburk. Aby získali čas, zanechali na stole vzkaz, že odjeli sáňkovat.

O tři dny později dorazil do císařovy kanceláře list s následujícím sdělením:

„Vaše Veličenstvo!
Prosím Vaše Veličenstvo, abych směl složit svou pozici a hodnost arcivévody a přijmout jméno Leopold Wölfling. Pověřil jsem dr. Adolfa rytíře von Ofenheim uspořádáním svých osobních záležitostí.
Arcivévoda Leopold Ferdinand Toskánský.“

Tímto krokem byl osud Leopolda Ferdinanda jako rakouského arcivévody definitivně zpečetěn.

Poté, co se rodiče dozvěděli o útěku arcivévody a jeho sestry, zavládlo v salcburské rezidenci pravé zděšení. Na vídeňský císařský dvůr dorazila zpráva 14. prosince. Pátrání po uprchlících bylo složité, neboť byli připraveni a své pronásledovatele svedli na falešnou stopu směřující do Bruselu. Ve skutečnosti se však dvojice vydala do Ženevy, kde se k nim připojili Vilemína Adamovičová a Luisin milenec. Tam byli nakonec císařskými detektivy vypátráni.

19. prosince byl Leopoldovi předán list od císaře Františka Josefa.

Milý arcivévodo Leopolde Ferdinande!

Na základě Vaší mně adresované písemné prosby ze 14. t. m. jsem nucen konstatovat následující:

či pouze přechodného pobytu hranice rakousko-uherské monarchie

Leopold prohlásil, že svůj podpis k dokumentu nepřipojí. Měl v úmyslu vzdát se pouze titulu arcivévody a povinností z něj vyplývajících, nikoli však výhod s ním spojených. Prostřednictvím svého právního zástupce zaslal dvoru dopis, v němž zpochybnil všechny body císařova rozhodnutí. List uzavřel poznámkou, že již vyčerpal všechny své finanční zdroje, a vyjádřil přesvědčení, že ho otec ani císař nenechají živořit a očekává od nich finanční podporu.

Císaři došla s arcivévodou trpělivost, odmítl vyjednávat a rezignace byla prohlášena za platnou i bez Leopoldova podpisu. Dne 27. prosince František Josef I. sepsal dokumenty, jimiž s Leopoldovou rezignací seznámil rodinu, ministra zahraničních věcí, zahraniční vlády i panovnické dvory. Leopoldovo jméno bylo vyškrtnuto z habsburského rodokmenu a zpráva o jeho rezignaci byla předána tisku.

Tak začal život někdejšího arcivévody jako občana Leopolda Wölflinga.

Příště: Z arcivévody hokynářem. Černá ovce rodiny Leopold Wölfling

Zdroje: