Dějiny vousů: od božského symbolu až k módnímu doplňku devatenáctého století

Téma vousů se může na první pohled zdát banální, možná dokonce nudné. Zvlášť z ženské perspektivy, která s nimi nemá osobní zkušenost. Pro muže jsou ale vousy celoživotní záležitostí. Od puberty až do stáří ovlivňují to jak působí na své okolí a jak sami sebe prezentují.

Pokud přijmeme evoluční vysvětlení lidského původu a odložíme teorii o vytvoření lidstva cizí entitou, nabízí se při pohledu na lidskou tvář Darwinova teorie sexuální selekce. Už on uvažoval o vousech jako o znaku, který se u mužů vyvinul jako viditelný rozdíl mezi pohlavími, tak jak to vidíme i u jiných živočichů. Někteří evoluční biologové a antropologové tuto myšlenku rozšířili o úvahu, že hladká ženská tvář mohla být výhodná při neverbální komunikaci. Podle této hypotézy byla tvář bez ochlupení lépe čitelná, což usnadňovalo fungování ve skupině i při péči o děti.

Neznámí lidé byli odjakživa posuzováni podle vzhledu. Už v minulosti sloužil první pohled jako rychlé vyhodnocení možného nebezpečí. U mužů přitom hrála zásadní roli oholená či zarostlá tvář. V různých obdobích dějin mohla vousatá tvář vzbuzovat podezření, být spojována s chudobou, zanedbaností nebo šílenstvím, zatímco hladce oholená tvář symbolizovala čistotu, prestiž a společenské postavení. Toto vnímání se střídalo s obdobím, kdy se vousy staly znakem síly, jistoty a plodnosti. Hladká tvář byla naopak vnímána jako projev fyzické i morální slabosti.

Z doby, z níž máme jen minimum písemných pramenů, se o vousech a znacích společenského postavení dozvídáme především z nástěnných maleb, fresek, reliéfů a soch.

Prehistorické jeskynní malby, které známe z Lascaux či Altamiry, zobrazují lidské postavy velmi zjednodušeně. Neexistují pravěké malby, na nichž by byl člověk zobrazen s jasně vyznačenými vousy nebo hladce oholenou tváří. O tom, jak se muž staral o svůj zevnějšek před příchodem vyspělých civilizací, se tak můžeme pouze dohadovat.

Ve starém Egyptě byla ideálem hladce oholená tvář. Vousy byly vyhrazeny pouze panovníkům a měly podobu umělých bradek, které symbolizovaly božský původ vládce. Umělou bradku nosila i královna Hatšepsut, aby podpořila svou pozici faraonky.

V dalších starověkých civilizacích se přístup k vousům lišil. V Mezopotámii a Persii byly u mužů oblíbené pěstěné vousy, podobně jako v antickém Řecku, kde byly spojovány s ideálem muže jako myslitele a válečníka. Změna nastala za vlády Alexandra Velikého, který podle dobových pramenů prosazoval holení svých vojáků. Při boji zblízka jim oholená tvář poskytovala výhodu, protože je protivník nemohl uchopit za vousy.

Ve starém Římě se naopak hladce oholená tvář stala znakem civilizovanosti a nadřazenosti, zatímco plnovous byl vnímán jako znak cizinců a barbarů. Tento pohled se změnil až za císaře Hadriána, který obdivoval řeckou kulturu a podle jejího vzoru zavedl nošení vousů.

Ve středověku se význam vousů začal měnit spolu s upevňováním křesťanství a rostoucí kontrolou společnosti. Zatímco v raném období zůstávala úprava vousů otázkou zvyku a osobní volby, s posilující mocí církve se začala objevovat jasná pravidla, která se týkala především duchovních. Ti byli povinni nosit hladce oholenou tvář jako viditelný znak kázně a oddělení od světského života. U běžných mužů žádná jednotná nařízení neexistovala a panovníci, šlechta i vojáci nosili vousy jako znak moci a společenského postavení. V pozdním středověku se však v některých prostředích objevila i móda oholené tváře, například v souvislosti s kultem Panny Marie.

V raném novověku se vousy znovu staly výrazným znakem mužské identity. Renesanční vyobrazení ukazují muže s plnovousy, výraznými kníry i pečlivě tvarovanými vousy, které byly součástí okázalé módy a zdůrazňovaly čest i vážnost. Vousy byly běžné u šlechty, vojáků i měšťanů. Od 17. století se však ideál mužského vzhledu změnil. S nástupem dvorské kultury a rozšířením paruk se prosadila hladce oholená tvář. Vousy začaly působit jako staromódní a byly spojovány se stářím a senilitou.

Devatenácté století bývá právem označováno za zlatý věk vousů. Po dlouhém období hladce oholených tváří se vousy vrátily v nejrůznějších podobách. Muži nosili plnovousy, kníry, bradky i licousy. Vousy doplňovaly celkový vzhled, přičemž péče o ně byla samozřejmostí. Vznikaly specializované holičské salony a návštěva holiče či lázní byla nejen otázkou hygieny, ale i společenskou událostí. Muži o sebe dbali a experimentovali se svým vzhledem.

Dějiny vousů ukazují, že podoba mužské tváře se v čase střídavě měnila. Vousy mohly znamenat autoritu, vyvolávat nedůvěru, vyjadřovat příslušnost ke skupině nebo sloužit jako módní doplněk. Přesto zůstávaly trvalou součástí mužského vzhledu, se kterou se každá doba vyrovnávala po svém.

Vývoj holicích nástrojů

Archeologické nálezy naznačují, že už muži doby kamenné se pokoušeli upravovat vousy pomocí lastur a pazourků. Z pozdějších období se dochovaly břitvy z mědi a bronzu. S rozvojem zpracování kovů se začaly vyrábět přímé ocelové břitvy a v 18. století se objevily kvalitní sklápěcí břitvy z kalené oceli.

Roku 1762 navrhl francouzský nožíř Jean-Jacques Perret holicí čepel s ochranným krytem, která je považována za předchůdce bezpečného holicího strojku. První mechanické holicí strojky se objevují na konci 19. století. V prvních letech 20. století uvedl King Camp Gillette bezpečný strojek s vyměnitelnými žiletkami. Elektrický holicí strojek byl patentován v roce 1928 a v polovině 20. století se rozšířily opakovaně použitelné žiletky z antikorozní oceli. Postupně tak břitvy ustoupily žiletkám a moderním holicím strojkům.

Příště: Černá ovce rodu Habsburského: Leopold Ferdinand von Österreich-Toskana

Zdroje: