Článek
Frances (Fanny) Burney se narodila roku 1752 do rodiny skladatele a hudebního historika Charlese Burneyho. Do osmi let neuměla číst ani psát a rodina ji nepovažovala za příliš nadané dítě. Zatímco její sestry studovaly na pařížských školách, malá Fanny získávala vzdělání četbou otcovy knihovny. Od deseti let psala pro vlastní zábavu, v patnácti byla donucena nevlastní matkou spálit své rukopisy, protože psaní podle ní nebylo pro dámu vhodné.
Svůj první román vydala anonymně v roce 1778. Celkem napsala čtyři romány, osm her, jednu biografii a dvacet pět svazků deníků a dopisů. Ačkoli se romány Frances Burney za jejího života těšily obrovské popularitě, Jane Austenová její knihy obdivovala a Virginia Woolfová ji nazvala matkou anglické beletrie, byla postupem času známá především díky posmrtně vydaným deníkům.
Frances byla nezávislá, cílevědomá a svobodomyslná žena. Ve věku, kdy od ní okolí očekávalo, že se vdá a bude mít děti, odmítla sňatek se slovy: „I žena, stejně jako muž, má právo na svobodu.“ Díky známostem jí byla nabídnuta funkce dvorní dámy anglické královny Charlotty, manželky krále Jiřího III. Byla to možnost jak získat lepší společenské postavení, stálý příjem a více času na psaní. Na anglickém dvoře strávila pět let.
V srpnu 1791 se seznámila s francouzským emigrantem, generálem Alexandrem d'Arblayem, za kterého se i přes nesouhlas svého otce v červenci 1793, ve svých jednačtyřiceti letech, provdala. O rok později se jí narodil jediný syn Alexander Charles Louis.
Vedle svých literárních děl po sobě zanechala i jiné svědectví. V roce 1810 onemocněla rakovinou prsu a v dopisech sestře Esther podrobně popsala mastektomii bez anestezie, již podstoupila roku 1811 v Paříži.
Dopisy pro Esther Burney, Zpráva z Paříže o děsivé operaci, 1812
Tobě, má milovaná Esther, píši sama, aby ses o mém nebezpečí nedověděla z cizích úst a nemusela pochybovat o mém uzdravení. Mlčela bych, kdyby se zprávy o mém stavu již nezačaly šířit. Tobě však náleží celá pravda.
Kolem srpna roku 1810 jsem pocítila bolest v prsu, zpočátku snesitelnou, avšak týden od týdne sílící. Dlouho jsem odmítala obavy svého drahého d’Arblaye, až mne zhoršující se stav přinutil svolit ke konzultaci. Po poradách několika chirurgů mi bylo řečeno, že operace je nevyhnutelná. Hlavní slovo měl pan Dubois, královský lékař a jeden z nejuznávanějších chirurgů Francie. Nezastíral přede mnou nic. Řekl: „Musíte počítat s utrpením, nechci vás klamat, budete trpět, budete velmi trpět“. Bylo mi též naznačeno, že zákrok bude pokusem, neboť rozsah zla nelze předem přesně určit.
Přijala jsem tento rozsudek s větší otupělostí než odvahou a přála si, aby den zákroku zůstal před mým mužem utajen, dokud nebude po všem. Osudné ráno mi bylo oznámeno, že mám jen několik hodin. Musela jsem skrýt své pohnutí a sama zajistit, aby byl pan d’Arblay odveden pod záminkou naléhavé povinnosti. Napsala jsem několik řádků jemu i Alexovi pro případ, že bych je již nikdy nespatřila.
Antoine Dubois a Dominique Jean Larrey, dva z lékařů přítomných při operaci.
Když ta chvíle nastala, vstoupilo do mého pokoje sedm lékařů. S hrůzou jsem se ptala, proč tolik. Postel byla přenesena doprostřed místnosti a na ni naskládány matrace. Nechali mne vypít víno s laudánem, jehož účinek byl sotva patrný. Zavolala jsem svou služebnou a dvě ošetřovatelky, neboť jsem si přála jejich přítomnost. Pan Dubois však zvolal, aby ženy odešly. V tom okamžiku jsem nalezla hlas a vykřikla, že mají zůstat. Dvě z nich přesto v hrůze utekly a jen jedna zůstala při dveřích, bledá a rozrušená.
Na mou tvář byl položen tenký batistový kapesník, průsvitný natolik, že jsem skrze něj mohla rozeznat jejich pohyby. Nemluvili a dorozumívali se posunky.Viděla jsem však ruku pana Duboise, jak ukazováčkem opisuje přímku přes prso, poté kříž a posléze kruh. Tehdy jsem porozuměla, že nemá být odstraněn jen zhoubný kus, nýbrž celý prs.
Odhodila jsem kapesník a snažila se vysvětlit, že bolest vychází z jediného místa, a v duchu jsem doufala, že tak rozsah zákroku zmírním. Byla to marná naděje. Opět mi byl kapesník položen na tvář. Beznadějná, zoufalá a oddaná jsem znovu zavřela oči, vzdala se veškerého pozorování, veškerého odporu, veškerého vměšování a smutně odhodlaná jsem rezignovala. Když se nade mnou sklonili, pronesla jsem jediné slovo: „Můžete“.
Nastalo hluboké ticho, které trvalo několik minut, během nichž, jak si představuji, předávali si rozkazy gesty. Když se strašlivá ocel zabořila do prsu, prořízla žíly, maso, nervy a já nepotřebovala žádné příkazy, abych neomezovala svůj pláč. Křičela jsem nepřetržitě po celou dobu řezu, až se skoro divím, že mi to stále nezní v uších. Tak nesnesitelná byla ta bolest. Řez pokračoval, maso kladlo odpor a ruka operatéra musela měnit postoj. Když byl nástroj vytažen, vnikl do rány vzduch a já ho cítila jako tisíce ostrých bodců. Čekala jsem úlevu, ale ta nepřišla.
Lékaři pokračovali a oddělovali spodek žlázy od částí, k nimž přilnula, a posléze jsem cítila, jak nůž škrábe o kost. Bolest byla tak prudká, že každá minuta se zdála být věčností. Slyšela jsem jejich tlumené hlasy, jak se ptají, zda je třeba učinit ještě více, a znovu jsem cítila pohyb nad otevřenou ranou, tak citlivou, že i dotek vzduchu byl utrpením. Zůstávala jsem nehybná, jen jsem občas prosila: „Avertissez moi, Messieurs, avertissez moi“ (Varujte mě, pánové, varujte mě). Několikrát jsem musela ztratit vědomí, neboť v paměti mám prázdná místa.
Závěrem chci říci, že zlo bylo tak hluboké, případ tak delikátní a opatření nezbytná k zabránění návratu nemoci tak početná, že operace, včetně ošetření a obvazu, trvala 20 minut! Ta doba utrpení byla tak dlouhá, že to bylo sotva snesitelné. Když bylo vše hotovo, byla jsem tak vyčerpaná, že mě museli do postele nést. Nemohla jsem ani udržet paže, které mi visely, jako bych byla bez života. Pak jsem otevřela oči a spatřila Larreye, bledého a krví potřísněného, s výrazem hlubokého zármutku a obav.
Když jsem byla v posteli, byl ke mně zavolán můj ubohý pan d’Arblay, který by měl sám napsat svůj vlastní příběh tohoto dne, a poté i náš Alex.
Má nejdražší Esther, ne dny, ne týdny, ale celé měsíce jsem nemohla mluvit o této strašné záležitosti, aniž bych si tím znovu v mysli neprošla. I teď, devět měsíců poté, mám bolest hlavy jen z toho, že to vyprávím. Vzpomínka je stále tak bolestivá.
Frances po této operaci žila ještě dalších dvacet devět let. Přežila svého manžela i jediného syna a zemřela v úctyhodném věku osmdesáti sedmi let.
Příště: Eugène-François Vidocq: z kriminálníka policejním inspektorem
Zdroje:
