Článek
Prostřednictvím svých dětí se Johanna I. Kastilská stala „pramatkou“ habsburské monarchie. Na základě dostupných informací se dnešní odborníci shodují, že trpěla schizofrenií. Už její rodiče, Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský, byli příbuzní, a sama Johanna se provdala za Filipa Sličného, s nímž rovněž sdílela společné předky. Právě zde se začal formovat geneticky uzavřený rod, který se později stal příčinou vlastního zániku.
Sňatková politika Habsburků a její dopady
Španělskému království vládli Habsburkové od roku 1516 do roku 1700 a stali se názorným příkladem důsledků snahy udržet moc výhradně v rámci jedné rodiny. Za vhodného manželského partnera byl považován pouze ten, kdo mohl doložit šestnáct šlechtických praprarodičů, což výrazně omezovalo výběr. Proto docházelo k opakovaným sňatkům mezi příbuznými, často velmi blízkými. Tyto svazky postupně snižovaly genetickou rozmanitost rodu a zvyšovaly výskyt dědičných chorob.
Následkem příbuzenského křížení byla také postupná ztráta jedinečných předků.
Za dobu vlády španělských Habsburků bylo v hlavní královské linii uzavřeno jedenáct manželství. Ideální rodokmen bez příbuzenských sňatků by během jedenácti generací obsahoval zhruba 4 100 osob. U Habsburků se však tytéž osoby objevovaly opakovaně, takže místo očekávaných čtyř tisíc geneticky jedinečných předků jich bylo přibližně 2 400. V takto uzavřeném rodokmenu výrazně stoupá pravděpodobnost projevu genetických dispozic v dalších generacích, a to i o více než 30 %. Tento genetický kolaps, který byl z dynastického hlediska považován za výhodu, je dnes chápán jako jedna z hlavních příčin fyzických i psychických problémů rodu.
Kuriózní a zároveň extrémní případ dynastického sňatku v rámci španělského rodu proběhl v 16. století. Císař Ferdinand I. měl dva syny. Jeden z nich, Maxmilián II., si vzal za manželku vlastní sestřenici. Jejich syn Filip II. Španělský se následně oženil se svou neteří, dcerou vlastní sestry. Vznikla tak genealogická kuriozita: Filipova sestra se stala jeho tchyní a její manžel, jenž byl Filipovým bratrancem, zároveň jeho tchánem. Filip II. byl navíc nejen otcem, ale i prastrýcem vlastních dětí.
Jednou z osob, s níž je spojováno možné dědičné zatížení habsburského rodu, je Johanna I. Kastilská, později označovaná jako „Šílená“.
Osobní život a projevy nemoci
Johanna se narodila 6. listopadu 1479 v Toledu jako třetí dítě Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské. Byla popisována jako inteligentní, vážná a spíše uzavřená dívka se sklony k melancholii. První příznaky duševního onemocnění se u ní začaly objevovat kolem patnáctého roku života.
V roce 1496 byla Johanna zasnoubena s Filipem Sličným, arcivévodou rakouským z rodu Habsburků, synem císaře Svaté říše římské Maxmiliána I. a Marie Burgundské. Manželé byli oddáni 20. října 1496.
Johanna se k manželovi od počátku silně citově upnula, žárlila a měla silnou potřebu manželské intimity. Když Filipa přistihla s milenkou, poprala se s ní a ustřihla jí vlasy. Jeho opakované mimomanželské vztahy vedly k častým manželským konfliktům. Navzdory bouřlivému vztahu spolu měli šest dětí, z nichž dvě se později staly císaři Svaté říše římské a králi Španělska.
Po prvním dlouhém a náročném porodu v roce 1498 se Johannin psychický stav začal zhoršovat. Deprese se střídaly s melancholií a apatií. Nemluvila, nepoznávala své blízké, zapomínala vlastní jméno a trpěla halucinacemi. Jakmile se k Filipovi přiblížila jakákoliv žena, i když šlo o jeptišku, propadala hysterickým záchvatům. Aby se těmto situacím vyhnul, zamykal ji v jejích komnatách a odmítal s ní sdílet lože. Johanna reagovala protesty – spala na zemi, zanedbávala hygienu, držela hladovky a vše doprovázela prudkými záchvaty hněvu.
Romantická interpretace Johanny Kastilské u lůžka zesnulého manžela Filipa Sličného. Louis Gallait, 1856.
Vše vyvrcholilo roku 1506, kdy Filip ve věku dvaceti osmi let náhle zemřel v Burgosu. Příčina smrti není s jistotou známa, objevily se však i pověsti o otravě. Johanna upadla do hlubokého zármutku a nedokázala se s jeho smrtí smířit. Po třech měsících se rozhodla převézt tělo zesnulého manžela do přibližně 650 kilometrů vzdálené Granady a nechala jeho rakev vyjmout z hrobu. Během cesty ji několikrát otevřela, s mrtvým manželem si povídala a snažila se ho probudit polibky. Byla přesvědčena, že Filipa očarovaly zlé ženy a že jeho smrt je pouze zdánlivá.
Když se zprávy o tomto chování donesly k jejímu otci Ferdinandu Aragonskému, byl zděšen. Johanna byla v té době královnou Kastilie, avšak o správu země se nestarala a království se postupně dostávalo do krize. Její psychický stav se nadále zhoršoval a v roce 1509 dala souhlas, aby se vlády ujal její otec. Ten ji nechal izolovat na zámku v Tordesillas, kde strávila dalších čtyřicet šest let života.
Před smrtí zcela přestala jíst, zanedbávala hygienu a trpěla nespavostí. Výbušné scény a křik byly na denním pořádku. Johanna zemřela roku 1555 ve věku pětasedmdesáti let.
Otázka jejího duševního onemocnění patří k nejdiskutovanějším tématům jejího života. Přestože panuje shoda, že vykazovala výrazné psychické abnormality a její chování odpovídá dnešním popisům schizofrenie, nelze vyloučit, že bylo z politických důvodů zveličováno.
Příště: Život poddaných po třicetileté válce
Zdroje:
