Záhada nemoci Karla IV., o které kroniky mlčely

O Karlu IV. už bylo napsáno téměř vše a jeho život patří k těm notoricky známým příběhům českých dějin. Narodil se jako Václav a poté, co byl v sedmi letech biřmován, přijal podle zvyku jméno svého kmotra. Tím byl francouzský král a jeho strýc Karel IV. Sličný. Každý ví, že Karel IV. založil pražskou univerzitu, vystavěl Nové Město, nechal zbudovat kamenný most přes Vltavu i hrad Karlštejn a spolu s otcem zahájil stavbu chrámu svatého Víta. Byl zbožným panovníkem, vzdělaným diplomatem a schopným politikem, který rozšířil české země a proměnil Prahu v hlavní město své říše.

Karlovi kronikáři

Sám král po sobě zanechal autobiografii Vita Caroli, v níž vylíčil události ze svého mládí. Kroniku své vlády však svěřil vybraným kronikářům. Prvním byl František Pražský, správce vyšehradské školy a kazatel u svatého Víta. Po jeho smrti pokračoval Beneš Krabice z Weitmile, potomek českého vladyckého rodu blízkého královskému dvoru. Dalším kronikářem se stal doktor svobodných umění Přibík z Radětína řečený Pulkava a nakonec benediktinský opat Neplach, kterého král pověřoval i diplomatickými úkoly. O Karlově životě tak máme nespočet kronik i listin, které podle Pulkavova zápisu vznikaly pod královým dohledem. Možná právě proto chybí záznam o jednom z nejtěžších okamžiků jeho života.

Záhadná nemoc

O nemoci, která Karla nečekaně postihla roku 1350, se dočteme pouze v německé a italské kronice. V obou případech se píše o otravě, která byla v té době častým prostředkem, jak se někoho zbavit. Německá kronika podezírá Karlova mladšího bratra Jana Jindřicha, případně české pány, na nichž Karel vymáhal hrady a statky zastavené jeho otcem Janem Lucemburským. Italská verze nabízí dvě vysvětlení. V prvním byl král otráven členy milánského rodu Visconti, druhé je spíše romantickou báchorkou o neúmyslné otravě, kdy Anna Falcká podala svému manželovi podle babských rad připravený nápoj lásky.

Věrohodnějším zdrojem zpráv o nemoci jsou dva dopisy, oba datované do listopadu roku 1350. V prvním píše papež Kliment VI., „že ví o Karlově velmi těžkém zdravotním stavu a doufá v jeho brzké uzdravení“. Druhý list je přímo od Karla IV., který v soukromém dopise svému strýci Balduinovi, trevírskému arcibiskupovi, vysvětluje, že jistá nemoc, z níž se pomalu zotavuje, mu neumožňuje věnovat se vládním záležitostem.

Utajená nemoc či úraz

Že Karel na podzim roku 1350 náhle a vážně onemocněl, víme tedy přímo z jeho vlastního dopisu. O detailech se však znovu dočteme jen v německých kronikách. Jeho stav je popisován jako „bezmocnost všech končetin, která činila dojem ochrnutí rukou a nohou“. Králův stav se začal zlepšovat až po několika týdnech a na konci ledna 1351 byl Karel schopen absolvovat namáhavou cestu z Prahy na Bezděz a poté do Žitavy. Plánovanou únorovou cestu do Norimberku zrušil a další diplomatickou cestu do Českých Budějovic podnikl až 1. května. Větší pohyblivost se mu vrátila v srpnu 1351 a ze zranění se zotavoval ještě několik měsíců, podle některých historiků možná i let. Co se tedy Karlovi skutečně stalo?

Zkoumání ostatků

Při příležitosti 600. výročí jeho úmrtí byly roku 1977 vyzvednuty ostatky Karla IV. z královské hrobky a odborně prozkoumány předním českým paleoantropologem profesorem Emanuelem Vlčkem. Ten na lebce objevil četná tupá poranění i sečnou ránu, která Karlovi zdeformovala obličej. Dále zjistil zranění na loketní a lýtkové kosti a levém koleni. Nejvážnějším poraněním byla zlomenina obou kloubních výběžků dolní čelisti a masivní poškození krční páteře. Kromě těchto zhojených zlomenin byly na kostech patrné známky dny. Nezhojená zlomenina stehenního krčku a následný zápal plic byly příčinou jeho smrti.

Že Karel utrpěl těžké zranění, je tedy jisté. Otázkou zůstává, kde a jak k němu došlo.

Tajný rytířský turnaj

Turnaje patřily k nejoblíbenějším zábavám šlechtických i královských dvorů a Lucemburkové se jich účastnili s velkou oblibou. V roce 1347 káral papež Klement VI. Karla za to, že se strojí podle poslední módy a holduje hrám a rytířským zápasům, což prý neodpovídá jeho panovnickému postavení. Z kronik víme i o případu, kdy se Karel roku 1348 v naprostém utajení zúčastnil rytířského turnaje. Byl však odhalen a jako římský král z klání vyloučen.

S teorií, že se král Karel IV. mohl takto těžce zranit při turnaji, přišel roku 2005 docent Jiří Ramba, který se rovněž podílel na zkoumání králových ostatků.

Podle něj se měl král roku 1350 zranit při rytířském turnaji v Itálii, kterého se tajně zúčastnil. Prudký úder dřevcem do středu brady mu měl zlomit čelist, poškodit krční páteř a způsobit ochrnutí všech končetin. Takový mechanismus zranění by mohl odpovídat i tomu, co později odhalil antropologický výzkum. Úraz se prý podařilo dokonale utajit, protože za prozrazení hrozil ze strany krále nejvyšší trest. Karel se údajně obával, že pravá příčina jeho zdravotního stavu by mohla ohrozit jeho záměr stát se císařem.

Oponenti

Ne všichni historici s touto teorií souhlasí. Záznam o turnaji v Itálii neexistuje a není ani jisté, že by tam Karel v té době vůbec byl. Podle dochovaných listin a itineráře se spíše zdržoval v Čechách. Dopisy navíc mluví o těžkém zdravotním stavu, nikoli o úrazu. Turnajová teorie je tak podle oponentů docenta Ramby spíše konstrukcí vycházející z typu zranění. Překlady latinsky psaných lékařských zpráv navíc nejsou vždy jednoznačné. Historici uvažují, že k podobnému zranění mohlo dojít i mnohem prozaičtěji, třeba při pádu z koně nebo ze schodů. Jistotu v tomto případě nemáme.

A proč podle nich čeští kronikáři mlčí a proč si Karel dal tak záležet na tom, aby o této nemoci nezůstal žádný záznam? Prostě proto, že se zranění přihodilo v nedůstojné a nelichotivé situaci. Dnešní odborníci oceňují především Rambovu analýzu toho, jak mohl být člověk s tak těžkým poraněním ve čtrnáctém století léčen, s jeho rekonstrukcí samotné události však většinou nesouhlasí.

Ať už se úraz stal jakýmkoliv způsobem, fascinující zůstává schopnost středověkých lékařů vrátit takto těžce zraněného člověka zpět do života.

Příště: Tajná manželka krále Slunce: Madame de Maintenon

Zdroje: