Záhada pravěkého trojhrobu v Dolních Věstonicích

Když se v osmdesátých letech 20. století budovala poslední ze tří přehradních nádrží Nové Mlýny, měli archeologové napilno. Archeologické práce probíhaly v těsné blízkosti bagrů, které těžily spraš na utěsňování hrází. V květnu 1986 bylo odkryto třicet metrů dlouhé pravěké tábořiště. To bylo ohraničeno velkými mamutími kostmi. Uvnitř se našly kostry vlka, koně, soba, lišky, kura i drobných savců a také lebka medvěda s vylomenými trháky. Stáří naleziště bylo pomocí radiokarbonové datovací metody stanoveno na 27 660 ± 80 let.

Historie naleziště

První zmínka o nálezu mamutích kostí na území Dolních Věstonic pochází z roku 1669. Vědecký výzkum zde začal v roce 1924 po nálezu drobné mamutí sošky z pálené hlíny. Zanedlouho archeologové postupně vykopali téměř třicet tisíc kamenných a kostěných nástrojů, ozdoby, drobné sošky a také první lidskou lebku. O dva roky později zde byla nalezena dnes světoznámá Věstonická venuše.

Nejvzácnějším předmětem z věstonických nálezů je 45 mm vysoká hlavička ženy s vysoko vyčesanými vlasy sepnutými do drdolu, zdeformovanou tváří a zkřivenými ústy, nalezená v roce 1936. Tato drobná hlavička je výjimečná tím, že na rozdíl od většiny paleolitických venuší zobrazuje konkrétní obličej. Říká se jí Venuše s křivou tváří.

Zkázou pro výzkum a nálezy se stalo období druhé světové války. Nacisté si přivlastnili výsledky vědeckého výzkumu a na konci války zapálili cenné exponáty uložené ve sklepeních mikulovského zámku. Zachovala se jen malá část uměleckých předmětů a kostěných nástrojů, které byly kvůli fotografické dokumentaci převezeny do Brna. Mezi nimi byly i obě Venuše. Archeologické výzkumy v Dolních Věstonicích probíhají s přestávkami od roku 1924 až do současnosti.

Trojhrob a závěry prvních výzkumů

13. srpna 1986 byl v místě pravěkého tábořiště objeven společný hrob tří osob. Trojhrob z Dolních Věstonic byl výjimečný nejen svým stářím okolo 27–30 tisíc let, ale i neobvykle zachovalými ostatky. Těla byla během pohřebního obřadu překryta smrkovými poleny a větvemi. Ty byly poté zapáleny a nakonec zahrnuty zeminou. Toto překrytí uchránilo ostatky i další předměty v hrobě. Polohy koster naznačují, že zemřelí nebyli do hrobu volně pohozeni, ale rituálně uloženi.

Podle archeologického zkoumání v osmdesátých a devadesátých letech 20. století patřily ostatky dvěma urostlým mladíkům a drobné, tělesně postižené mladé ženě. Ústřední postavou měla být žena ležící na zádech, vedle níž byli z každé strany položeni muži. Jeden ležel na břiše, druhý na zádech a jeho ruce směřovaly do klína ženy. Horní části těl, zejména lebky, byly obaleny červeně zbarvenou hlínou. Stejná zemina byla i v klíně ženy spolu s kamenným nožem. V místě hlav byly nalezeny čelenky z liščích zubů a kapkovité přívěšky z mamutoviny.

Analýza kostí ženy odhalila pravostrannou skoliózu a zkrácení levého předloktí i pravé stehenní kosti, což naznačovalo, že byla těžce postižená a kulhala. Žena nezemřela násilnou smrtí a v jejích ústech bylo vloženo ožehnuté koňské žebro. Oba mladíci byli zdraví a zemřeli násilně. Jeden pravděpodobně po bodné ráně do podbřišku, jak naznačuje zbytek oštěpu, druhý po tupém úderu do hlavy.

Teorie, ke které se archeologové na konci minulého století přikláněli, říkala, že žena zemřela při komplikovaném porodu a muži mohli být za neštěstí nějakým způsobem zodpovědní. V ženině klíně, v místě s červenou hlínou, mohlo být původně uloženo tělíčko novorozence, jehož ostatky se nedochovaly. Žebro nalezené v ústech mohlo sloužit k zakousnutí při překonávání bolesti. Muž, který měl ruce v klíně ženy, mohl zastávat roli porodníka.

Všechno bylo jinak

Na základě zkoumání kosterních pozůstatků a genetických testů z roku 2016 bylo zjištěno, že jednomu z mladíků bylo 17–19 let a zemřel po bodné ráně kopím, vedené takovou silou, že došlo k odlomení části sedací kosti. Druhému bylo 16–17 let a trpěl akutním zánětem středního ucha, který pravděpodobně způsobil částečnou ztrátu sluchu. Poškození lebky, dříve považované za příčinu smrti, podle nových poznatků vzniklo až po smrti.

Určení pohlaví třetí osoby bylo komplikované. Jedinec byl vysoký asi 149 cm, měl ženskou pánev a deformace horních i dolních končetin. Až analýza DNA odhalila, že i tento jedinec byl muž a bylo mu asi 20 let. Navíc se zjistilo, že postižený jedinec a mladší chlapec byli bratři.

Dodnes přežívá představa, že pravěký lovec byl primitiv s kůží kolem pasu, který jen lovil zvěř a sbíral plody. Tak to ale určitě nebylo. Příběh trojhrobu ukazuje, jak se naše představy o minulosti mohou během několika let úplně změnit. To, co se po desetiletí zdálo jako tragický příběh ženy a dvou mužů, moderní genetika vyvrátila. A přestože dnes víme o těchto třech lidech víc, jejich skutečný osud se nám už asi nikdy rozluštit nepodaří.

Příště: Tajný život Karla IV.

Zdroj: